Mario a kouzelník

1956 / vydání 1. - Československý spisovatel, Praha

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi.

Děj se odehrává na letní dovolené v Itálii, v malém lázeňském středisku Torre di Venere, kam vypravěč přijel na dovolenou se svými dětmi a manželkou. Od počátku jejich pobyt ve městě doprovází dusná atmosféra, která je zapříčiněna nacionalistickými vášněmi hrdých jižanů. Ta vyvolává napětí i ve čtenářích a dává tušit, že se stane něco tragického. Vztah místních lidí k cizincům je vidět hned v několika zvláštních momentech… Například již po pár dnech se celá rodina odstěhovala z Grandhotelu, kde bydlela, do blízkého penzionu Eleonora. V Grandhotelu totiž pobývala část italské šlechty a celý personál se věnoval pouze jí a přitom zanedbával a dokonce omezoval ostatní osazenstvo hotelu. Podobně se chovali i lidé na pláži, když spustili povyk jen proto, že se vypravěčova osmiletá dcera šla smočit nahá. Urazilo to prý čest celého italského národa. Autor popisuje neustálé uši drásající hlasité pokřikování italských žen, které neberou ohled na cizince, jež podle nich nemají v jejich zemi co pohledávat.

Dětem se ale u moře líbí a dokonce přemluví rodiče k návštěvě přestavení kouzelníka a iluzionisty Cipolly. Ten je od počátku velice samolibý – diváky na sebe nechá dlouho čekat a vyjadřuje se velice neuctivě o jejich městě. Vzbuzuje tím v obecenstvu vlnu nevole, ale poté, co dokáže zesměšnit mladíka, který se snaží bránit čest svoji a města, získává i zvláštní respekt a uznání. Cipollův zjev je líčen jako odporný a je zmíněna i jeho slabost pro alkohol, kterým se po celou dobu musí posilňovat. Jeho triky jsou postaveny na hypnóze a všechny diváky jimi doslova ohromuje. Vybírá si aktéry svých malých představení převážně z řad rybářů a městské chudiny, kteří se tísní na místech k stání. Tito jsou naopak vylíčeni s neskrývanými sympatiemi, děti je znají z života ve městě a vesele se s nimi zdraví. K poslednímu číslu si Cipollo vybírá číšníka Maria, podaří se mu ho přesvědčit, že není iluzionista Cipollo, ale Silvestra, dívka, kterou Mario tajně miluje. Cipollo Maria dokonce přiměje, aby ho políbil. Když se Mario probudí z hypnózy, zděsí se, co provedl a kouzelníka zastřelí. Tento čin je popsán sice jako tragický, končící smrtí člověka, ale zároveň osvobozující. Je to čin zoufalého muže, který se vzepřel netvorově nadvládě.

Jak je u autora běžné, nešlo zde pouze o zachycení nálady a tragiky vystoupení zatrpklého kouzelníka, ale jak je zřejmé z úvodu novely, který nás přenáší do Itálie zmítané nacismem, celé představení pouze zkratkovitě zrcadlí tehdejší poměry a není nesnadné si jako iluzionistu, který dokázal očarovat dav, představit italského vůdce Mussoliniho. Potom výstřel číšníka Maria symbolizuje vzdor proti všem temným a zlovolným silám. Autor zde svoji myšlenku zachytil velice mistrně, vykreslil nebezpečí, které pro lidstvo představují jedinci snadno manipulující s davem.



----------------------------------------------------------------


„Fuggiéro!“ To volání mi zní ještě dnes v uších, neboť jsem je slyšel aspoň stokrát těsně u uší po dvacet dopolední, volání chraptivě pronikavé, s hnusným přízvukem, s ostře otevřeným é, vyražené s jakýmsi zoufalstvím, které se už stalo mechanickým. „Fuggiéro! Rispondi al méno!“ Sp bylo při tom vyslovováno po lidovém způsobu jako šp – a to už samo o sobě může člověka rozzlobit, když už je tak jako tak ve špatné náladě. Tento křik byl určen ošklivému chlapci s odpornou ranou od slunečního úpalu mezi lopatkami, chlapci, který ukazoval největší vzpurnost, nezpůsobnost a zlou vůli, s jako jsem se kdy setkal, a mimo to byl veliký zbabělec, který dovedl svou pobuřující a nedůtklivou fňukavostí způsobit pozdvižení na celém koupališti. Jednou ho totiž štípl ve vodě do prstu u nohy malý rak a tento jižní hrdina se dal pro tuto nepatrnou nepříjemnost do takového antického nářku, že to pronikalo až do mozku a působilo dojmem strašlivého neštěstí. Kluk měl patrně za to, že byl uštknut nejjedovatějším zvířetem. Vylezl z vody, válel se po zemi jakoby v nesnesitelných mukách, řval ohi! a oimé! a bil kolem sebe rukama i nohama, odmítaje tragické zapřísahání své matky i domluvy lidí stojících opodál. Se všech stran se hrnuli diváci k tomu výjevu. Přivedli dokonce i lékaře – byl to týž, který tak střízlivě posoudil kašel našich dětí – a nyní se znovu osvědčila jeho vědecká rozšafnost. Těšil dobromyslně chlapce i matku, prohlásil, že to vůbec nic není, a doporučil prostě pacientovi, aby se zase vrátil do vody a ochladil si tak to malé štípnutí. Místo toho však byl Fuggiéro odnesen od moře s velikým průvodem na improvizovaných nosítkách jako utopenec nebo někdo, kdo se zřítil ze skály. Ale už druhého dne rozbourával zase druhým dětem stavby z písku, předstíraje, že se mu to stalo náhodou. Jedním slovem ohava.
Mimo to náležel tento dvanáctiletý kluk k hlavním nositelům obecné nálady, která se vznášela ve vzduchu, ač ji bylo těžké uchopit, a která nám chtěla stůj co stůj ztrpčit náš tak milý pobyt a udělat nám jej nebezpečným.
(ukázka ze stran 18 a 19)