Kouzelný vrch

Roku 1912 onemocněla Mannova žena Katja plicní chorobou, pročež se musela půl roku léčit v jednom horském sanatoriu ve švýcarském Davosu. Spisovatel jí byl pochopitelně na několik týdnů navštívit a prostředí sanatoria na něj zapůsobilo natolik, že se mu zde v hlavě začal rodit zcela nový román, jehož psaním strávil s několika zásadními dlouhodobými přestávkami celých dvanáct let.

Mann u zdejších ‘obyvatel’ poznal diametrálně odlišné vnímání času než na jaké byl zvyklý z nížiny, velmi záhy se seznámil se svébytností života zdejších obyvatel, jejich svéráznými zvyklostmi a v některých případech až ortodoxně pravidelným denním režimem. Lidem se zde nabízí i potřebný odstup pro jisté ohlédnutí, reflexi a hodnocení dosavadního bytí, stejně tak je zde i dostatek času pro případné pokání. Místní prostředí je velmi specifické i v jiných ohledech - nemocní lidé v ‘ozdravovně’ tvoří velice zvláštní společenství, jakýsi stát ve státě, jehož mnozí členové už rezignovali a pouze přežívají, jiní usilovně bojují s nemocí a pokoušejí se o návrat zpět do ‘nížiny’. Někteří se stanou závislými na zdejší komunitě a nejsou již takovéhoto návratu schopni.

Thomas Mann se tradičně ukazuje jako jedinečný vypravěč. Líčí příběh mladého Němce Hanse Castropa, který se vydá do horského sanatoria Berghof, aby zde navštívil svého bratrance Joachima, jednoho z pacientů. Celý zdejší pobyt se ze dvou původně plánovaných týdnů protáhne vinou probudivší se nemoci plic na celých sedm let. Hanse Castropa, dokonale vychovaného, dobromyslného, nekomplikovaného a ničím nevybočujícího čerstvě vystudovaného inženýra ze zámožných poměrů, očekává v horském sanatoriu setkání s lidmi, kteří k životu přistupují zcela jinak než je tomu zvykem v civilním světě pod horami. Užívají dostatku času a nerušeného klidu, zároveň však mnozí obcují se smrtí a vedou podivné, někdy až morbidní řeči. Jejich pohled na ‘svět dole’ i některé zvyky si Hans Castrop velmi záhy osvojuje. Je ovlivněn novými světonázory, poznává věci, jimiž by se v rušném Hamburku v období obrovské hospodářské konjunktury jen těžko zabýval. Naopak mnohé problémy ze světa v nížině, ke kterému pociťuje podobně jako ostatní pacienti značnou lhostejnost, pokládá za malicherné. Nechává průchod pedagogickému snažení jednoho ze spolupacientů, liberálního humanisty a volnomyšlenkáře Settembriniho, které je později konfrontováno s autoritativními názory jezuitského intelektuála Naphty. Tyto velké názorové rozepře poslouchá Hans Castrop s velkým zaujetím, v mnohém jej obohatí, v lecčem ovlivní, ale ani jednomu z pánů se nepodaří mladého tvárného inženýra zcela svést. Hans Castrop se tak vrací do nížiny, kde právě začíná zuřit válka, poznav lásku, poučen politickými, filosofickými a jinými učenými disputacemi, ale především obohacen o zcela nový pohled na svět, jehož by byl před svým příjezdem jen těžko schopen.

Kouzelný vrch ale rozhodně není jen příběhem Hanse Castropa. Jednu z jejich dalších významových rovin, možná dokonce tu hlavní, představuje střet věčných personifikovaných protiv - svobodomyslného italského ctitele pokroku Lodovica Settembriniho s pronikavě inteligentním stoupencem řádu, poslušnosti a disciplíny Leo Naphtou. Settembrini je klasický svobodomyslný šiřitel osvěty, velký estét a nesmírný ctitel pokroku a výdobytků civilizace. Stěží by se našel takto přesvědčený liberální demokrat, republikán a pacifista navazující na tradici francouzské revoluce a osvobozujících národních hnutí, stoupenec renesančního pansofistického hnutí, obdivovatel všech moderních vědeckých metod přesvědčený o poznatelnosti a popsatelnosti tohoto světa. Settembrini je jasným přívržencem antiklerikalismu snažícím se potírat všemožná církevní dogmata, jež jsou podle něj v přímém rozporu se zdravým rozumem a páchají na lidech neodpustitelné zločiny, projevuje se jako zatvrzelý nepřítel mystiky a středověkého myšlení. Je si jist, že člověk je schopen stálého zdokonalování, odtud patrně pramení jeho pedagogické sklony. Předně je však velkým ctitelem civilizace a samotného člověka. Ten vždy stojí v centru jeho zájmu a Settembrini pokaždé těžce nese jeho bídu a zotročení a snaží se proti nim bojovat. Settembriniho odvážné názory jsou podrobovány zdrcující kritice Naphtově. Leo Naphta, jezuita židovského původu a velký kosmopolita, předkládá teze, jež Settembriniho přesvědčením naprosto odporují. Je stoupencem naprosté - byť i slepé - poslušnosti za každou cenu, vyzdvihuje absolutní morální disciplínu, nabádá ke ctění svrchované autority a potlačení vlastní individuality. Jedinci by nejraději upřel právo na samostatné kritické uvažování a jedinou spásu vidí v podrobování se, v bídě, v pokání a samozřejmě také v bolesti a v utrpení. S pomocí vybroušené a úderné dialektiky a bystrosti vychází z většiny rozepří Naphta lépe, svého jinak velmi duchaplného protivníka přeci jen v diskusi převyšuje. Přes mnohé bouřlivé spory, v nichž se někdy uchylují i k demagogii, se tito dva pánové vzájemně respektují. Jejich spor se vlastně táhne již po celé dějiny, oba dva přístupy jsou legitimní a těžko zpochybnitelné, a je proto nelehké jej rozsoudit; zdá se však, že Mann má přeci jen blíž ke stanovisku humanistovu. Čas a jeho plynutí - to je jeden z dalších velkých problémů, jež Mann v knize řeší. Dostává se k hlubokým filosofickým úvahám ne vzdáleným učení Bergsonovu. Hans Castrop začíná v horském sanatoriu přemýšlet o čase, jeho podstatě a plynutí, o lidském vnímání času a jeho významu. A právě zde se Mannovi jedinečným způsobem daří podřídit formu díla jeho obsahu - kniha pojednává o čase a právě s časem autor mistrně pracuje. Samotný rozsah knihy není náhodný, dva díly nezabírají méně než tisíc stran. Mann se ukazuje jako vášnivý vypravěč, který nemůže a z nějakého důvodu ani nechce zanedbat sebemenší detail . Můžeme namítat, že kniha se vleče, ale zdá se, že je to bezpodmínečně nutné, neboť právě v tomto aspektu se forma snoubí s obsahem. Stejně jako se vleče čas v horském sanatoriu a léčení Hanse Castropa se protahuje na celých sedm let, vleče se i vypravěčský styl této knihy. Například divadelní inscenaci režiséra Pitínského v Divadle v Dlouhé nešlo zredukovat na méně než čtyři hodiny.

Mann promlouvá velmi kultivovaným, bohatým a pestrým jazykem, daří se mu uskutečnit vzácnou syntézu stylu uměleckého a stylu civilního, události líčí z pohledu nezainteresovaného pozorovatele. Náročný Settembrini by byl patrně s autorovou stylistickou úrovní spokojen - Mann píše uměřeně, přesně a účelně, nic příliš nenadnáší, nic nepřehání, zkrátka píše to, co jest. Závažná poselství knihy někdy získávají až lehce patetický ráz, což není v celkovém kontextu knihy na škodu.

Kouzelný vrch je podobně jako ostatní Mannovy romány dílem lidským. Mluví hlavně o lidech a o jejich možnostech na tomto světě. Mann s touto knihou odkázal světu velmi komplikované, v mnoha ohledech nejednoznačné, složitě strukturované humanistické poselství, které se člověka žijícího v dnešní hektické době bezprostředně dotýká. Spor Settembriniho a Naphty se stále vynořuje.