Plavovláska, Už nikdy nebude zítra

Mika WALTARI
(1908-1979)

Plavovláska
Už nikdy nebude zítra

Vydavatelství: HEJKAL - 1995 - Havlíčkův Brod

Z finských originálů Kultakutri a Ei koskaan huomispäivää (Helsinki 1979) přeložila Markéta Hejkalová (Plavovláska) a Viola Parenta-Čapková (Už nikdy nebude zítra).

Počet stran: 144



Na obou malých románech pracoval během II. Světové války a stín války jakoby na nich skutečně ležel. Důsledky předešlé války a předzvěst války hrozící se vznáší nad celým příběhem Pl., kde vrcholí závěrečnou větou.



Plavovláska. Maire byla z pěti dětí. Byla jediná nemanželská z dob, kdy byl otec ve válce. Byla jím odstrkovaná. Byla také velmi krásná a v práci měla problémy s obtěžováním - otec na ni však žárlil. Jednou se domů dostala pomluva, že Maire je opilá a válí se s klukama. Otec ji chtěl zabít sekerou, a tak z domova musela utéci. Bydlela u kamarádky Orvokki (bylo jí 15). Prodávaly kytky po domech a Maire se zamilovala do jednoho architekta. Ale po létě vše pominulo a Maire musela shánět peníze. Na úklid - za stravu a byt - se přestěhovala ke staré babce. Ta ji se svým mužem zneužívala k prostituci. Po čase, když utekla, přišel soud, tři roky polepšovny. Dál pracovala jako služka, ale i zde byla obtěžována. Nakonec podlehla. Chodila za peníze. Vzala si jednoho taxikáře, ale ten jí začal vodit domů zákazníky. Odstěhovala se od něj. Zamilovala se do jistého ženatého kovodělníka a trávila s ním krásné chvíle. Koupila malé květinářství za peníze od muže, jenž ji dříve zneužil. Přišel problém a Torstiho ženou. Nechtěla se ho pustit. Tak ho Maire přesvědčila, aby ji zastřelil. Vražda zůstala neobjasněna a Maire si Torstiho navždy připoutala. Ale on myslel stále na svou ženu, měl výčitky svědomí, až skočil z okna. Pak se Maire přestěhovala ke staříkovi, který si ji oblíbil jako květinářku. Pil. Časem Maire vystřízlivěla. Zadusila ho polštářem (po několika letech). Vypadalo to jako infarkt a Maire by dědila po Radovi moc peněz. Ale přiznala se - neměla dál sílu. Byla odsouzena za vraždu. „Brzy poté se nad světem přehnala válka a smetla všechno to, co bylo.“ 1946




Už nikdy nebude zítra. Děj se odehrává v období, jehož ohraničenost dvěma světovými válkami je neustále připomínána. Hlavní hrdina, který nemá v příběhu jiné jméno než kapitán, vzpomíná na své zážitky z první světové války.



Už nikdy nebude zítra. Astrid Bergasová podváděla svého muže (vlivného továrníka) s jeho vysoko postaveným zaměstnancem. Jednou se stala nehoda. Cestou autem srazili chlapce, ale aby se neprozradili, tak to neoznámili. Policie to svedla na uprchlého vězně. Kniha vystihuje boj se svědomím milenců, kapitán podléhá. Opět sblíží Astrid s manželem a sám se pak šel udat. „Bylo mi dobře a lehce, jako bývá člověku, když konečně usne po probdělé noci. V dlouhé, dunící chodbě mi do duše proudil hořký mír pokání. Pak se za mnou s bouchnutím zavřely železné dveře.“ 1937



Mika Waltari - nejsvětovější finský spisovatel. Pocházel z rodiny protestantského pastora, studoval teologii, filosofii a literární historii, ale již od roku 1938 byl spisovatelem z povolání. M.W. byl autor neobyčejně mnohostranný. Kromě historických románů, jež mu přinesli světovou proslulost (Egypťan Sinuhet, Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království) psal také poezii, romány ze současnosti (do literatury vstoupil r.1928 románem Má velká iluze, vyjadřujícím pocity helsinské „ztracené generace“ dvacátých let), tzv. malé romány (k nimž patří i Plavovláska a Už nikdy nebude zítra), cestopisy, divadelní hry, reportáže, ale také pohádky, dobrodružné a humoristické romány a detektivky (česky vydané pod názvem Třikrát komisař Palmu). V životopisné črtě, otištěné 1950 v New York Herald Tribune, Waltari jmenuje jako hodnoty, pro něj a jeho tvorbu důležité, svobodu jedince, lidskost a toleranci; umění považuje za „krásnou marnost“, bez níž by však byl život pustý.