Paní Sourdisová

Paní Sourdisová je sbírkou šesti novel, které se zabývají rozličnými osudy lidí z různých vrstev společnosti.

První novela Jaro vypráví o životě muže zotavujícího se s dlouhodobé nemoci.
Vše začíná příchodem lékaře do domácnosti, kde leží v posteli slabý člověk. Lékař ho prohlédne a konstatuje, že nemoc je na ústupu, a že je jen věcí času, kdy se muž zcela zotaví. Toto však slyší nemocný jen jakoby z povzdálí, přes clonu horečky. Po několika hodinách je mu už ale opravdu lépe a začíná se zajímat o okolní svět. Má pocit skoro jako znovuzrozený. Vzpomíná na měsíce protrpěné v horečkách, bolestech a beznaději. Teprve nyní, po dlouhé době odloučení od okolí, si uvědomuje, že venku začíná jaro. Denně z okna pozoruje slunce a cítí se být skutečnou součástí přírody. Když slunce zapadne, stahuje se do sebe, jako kdyby se vracela jeho nemoc. Necítí potřebu začít chodit znovu mezi lidi. Stačí mu jen vnímat krásu přírodu a v duchu ji srovnávat se svým nedávno skončeným utrpením. Po úplném uzdravení se přesto vrací mezi lidi, se kterými se přátelil předtím a znovu začíná žít stejný život jako ostatní.

Děj je pouze lehce naznačen- neznáme jméno muže, chorobu kterou trpěl ani místo, kde žil. Celý příběh se odehrál během dvou měsíců a byl napsán formou deníku nemocného, takže lze snadno sledovat jeho myšlenky a pocity. Zajímavý je v novele kontrast mezi utrpením a proměnlivými osudy člověka a neměnnou krásou přírody, obzvláště patrnou na jaře. Těsně po uzdravení muž sice změnil svůj žebříček hodnot, problémy jeho přátel mu připadaly malicherné, ale po nějaké době se otočil k přírodě zády a vrátil k zaběhanému způsobu života. Pravděpodobně si uvědomil, že jeho místo je v lidské společnosti ( determinace příslušností k určité společenské vrstvě). 1. června
Necítím v sobě již mírného a slabého jara, přinesl jsem si z města všechny lidské starosti. Žel! Daří se mi dobře, nutno žíti.


Druhá novela Bláznův příběh nás zavádí do pařížské čtvrti jménem Monmartre.
Zde žije pan Maurin, majitel nemovitostí a čerstvě ženatý čtyřicátník. Jeho mladá žena Jindřiška, dcera jednoho z nájemníků je mu však nevěrná s lékařem, žijícím o patro níže. Jindřiška i lékař se chtějí postaršího manžela zbavit, ale vražda vzhledem k milé a něžné povaze Maurinově nepřichází v úvahu.
Proto lékař vymyslí lest. Jindřiška začne čas od času doma křičet, rvát si vlasy a rozedírat si nehty tvář do krve. K takovému cirkusu se seběhnou sousedi a pokaždé vidí plačící Jindřišku a nic nechápajícího Maurina, stojícího nad ní.
Celá Paříž si povídá o surovém Maurinovi a jeho trpící ženě. Na Maurina se všichni začnou dívat jako na blázna. Ať udělá cokoli, pro lidi je to vždy čin podivína. Tak se plní Jindřiščiny plány a po jedné, obzvláště dobře zahrané scéně je Maurin odvezen do blázince Chartenton a tam zavřen do separace. Volní milenci si užívají své lásky. Po roce ale Jindřišku přepadnou výčitky svědomí a rozhodne se manžela v blázinci navštívit. V Chartentonu mezitím Maurin opravdu zešílel, takže když Jindřiška vstoupí do cely svého muže, uvidí hubeného, hysterického blázna. Maurin jí předvede scénu, kterou ona kdysi tak často dělávala, předstírajíc, že ji manžel trápí.

Na rozdíl od první novely je krátký Bláznův příběh doslova nabitý dějem, bez jakéhokoliv rozjímání nad příčinami událostí. Všechny postavy byly naprosto vyhraněné- buď zcela kladné nebo záporné. Zola jasně ukázal na čí straně stojí a zdůraznil masu Pařížanů- dav, který neuvažoval a přiklonil se bez pochybností ke všemu tak, jak mu to bylo podáno. Po přijetí Maurina do Chartentonu byli všichni ochotni potvrdit a na zcestných příkladech dokázat, že Maurin je skutečně blázen.


Třetí novela se jmenuje Sníh. Zola sám jde zasněženou Paříží. Vše je nové a neposkvrněné. Autor se prochází po Île de la Cité a míjí svá oblíbená místa jako Notre Dame poté se dostává přes Latinskou čtvrť do Lucemburské zahrady.

Zola zde nevypráví žádný příběh, zaměřil se na atmosféru Paříže. Sníh je vlastně básnický popis zimního města. Krása ranní Paříže kontrastuje se špínou vzniklou táním večer.
Možná se jedná o alegorii vztahující se k prohnilosti a špinavosti charakteru Pařížanů, vylíčené v Bláznově příběhu, nebo chtěl ukázat pomíjivost krásy, nebo snad kritizoval přetvářku, nevím. Třeba se mu jen líbila krása zasněženého města.
A Paříž je blátivější, pochmurnější a špinavější než předtím. Chtěla se odíti něžnými látkami a tyto látky změnily se v hadry, jež se špinavě povalují na dlažbě.


Čtvrtá novela Vdovy nás opět zavádí do Paříže, tentokrát do období mezi 15. srpnem a 15. říjnem. Touto dobou se objevuje ve společnosti zvláštní vrstva- slaměné vdovy. Smutné ženy trávící dny v Lucemburské zahradě, popřípadě u kadeřníka či v kavárně. Jejich muži, kteří jim slibovali posílat jídlo se samozřejmě neozývají a vdovy se cítí velmi opuštěné a zbytečné. Až v říjnu jim obvykle oschnou slzy, a to když se manželé vrátí z letní práce na venkově domů.

Zola upozorňuje společnost na trýzeň, kterou musely stovky žen každoročně podstupovat.Ukazuje sociální nespravedlnost, která nutila muže opustit kvůli práci své rodiny. Líčí chudobu a neštěstí 1. poloviny 19. století. Jak sám píše, on s touto skupinou lidí hluboce soucítí a sympatizuje.
Smutné vdovy z alejí Lucemburské zahrady, vy, jež v tuto dobu procházíte tak neklidně, kéž se potěšíte pomyšlením na chléb, který budete snad jísti v říjnu!


Pátá novela Paní Sourdisová nás zavádí do francouzského městečka Mercoeur. Zde žije v buržoazní rodině Adéla Morandová, mladá, ale nehezká dívka malující akvarely. Adéla vede poměrně obyčejný život, což jí však příliš nevadí. Jednoho dne se v obchodě jejího otce objeví gymnazijní dozorce a zároveň malíř, Ferdinand Sourdis. Adéle se tento pěkný muž i jeho malířské práce velmi zalíbí, takže po smrti svého otce, který jí odkázal velké jmění, navrhne Ferdinandovi, aby se s ní oženil. On potřebuje její peníze, aby se prosadil v Paříži a ona vždy potají toužila stát se slavnou, což, jak doufá se jí skrze Ferdinandovo umění podaří. Ferdinand, nejprve zaskočen tak zvláštní nabídkou a nepřitažlivým zjevem své potencionální nastávající, po krátkém váhání souhlasí. A skutečně, po krátkém pobytu v Paříži a hlavně poté, co Ferdinand dá své zatím první veliké dílo Vycházka na pařížskou výstavu Salon, se dostavuje obrovský úspěch. Paříž je zaskočena originalitou geniálního umělce. Opět se bohužel začínají projevovat staré Ferdinandovy sklony- záliba v alkoholu a lehkých děvách. S Ferdinandem to jde rychle s kopce a protože je třeba dokončit dílo Jezero do dalšího Salonu, nabídne se Adéla, že s dokončením olejomalby pomůže. Ferdinand, už dost unavený svým pitím a nezřízeným životem, souhlasí. A tak Adéla pozvolna na sebe přebírá větší a větší díl manželovy práce. Kritici sice pozorují jisté zženštění umělcovy tvorby, ale jsou stále nadšeni. Jediný, kdo podvod odhalí, je Adélin dávný přítel Rennequin. Po zbytek života maluje manželova díla Adéla, zatímco Ferdinand se oddává svým vášním a nemoci. Na konci příběhu navštíví manžele Sourdisovy, žijící opět v Morceuru, Renneqin. Adéla stojí před plátnem a bravurně maluje, pan Sourdis sedí u stolu a roztřesenou rukou kreslí dětinsky neobratnou akvarelu.

Tato dlouhá novela je patrně nejvýraznější z celé sbírky. Zola zde detailně rozebral charakter obou hlavních postav a poukázal na jejich zarážející rozdílnost. Paní Sourdisová, ač zcela znechucena chováním svého muže, na sebe vzala všechny jeho povinnosti, protože svého muže upřímně milovala pro jeho krásu i umění malovat. Pan Sourdis, ačkoliv mnohokrát rád chtěl, se nebyl schopen změnit ( byl determinován vrstvou a prostředím, ve kterém předtím žil). Čím níže klesal Ferdinand, tím obdivuhodnější bylo vyrovnané chování Adély, zcela smířené se svým osudem. Zola ukázal naprostou rozdílnost v myšlení společenských vrstev- Ferdinand, prostý člověk, neuvědomující si jakýkoli hlubší smysl života a Adéla, přemýšlivá měšťanská žena, schopná si vždy zachovat tvář.
Prostředí, ve které se děj odehrával- Paříž, Morceur, ateliéry i jednotlivé postavy jsou detailně popsány.

V poslední novele Oběť reklamy se pan Landry rozhodne využít reklam, propagující rozličné výrobky. Zapálí se pro tento svůj nápad tak, až mu postupně spadne dům postaven z nekvalitního, ale velmi vychvalovaného, materiálu, téměř zešílí z brakové četby, vyzdvihované v novinách a nakonec zemře, protože podstoupil léčbu u, podle novin věhlasné, léčitelky. Jeho náhrobek, vyroben podle zcela nové technologie z papírové imitace mramoru, se po pár dnech deštěm rozmočí a zhnije.

Zola sám tuto novelu v závěru zhodnotil:
Kdybych byl mravokárcem, pronesl bych řeč o této hromadě bahna a vyvodil bych tak naučení z tohoto příběhu. Petr Landry, žalostná obět reklamy, ukazuje, co z nás bude, z nás, dnešních zevlounů, jsme-li tak zpozdilí, že chceme žíti příjemný a šťastný život, který slibují návěští.
Přestože příběh byl napsán s lehkým nadhledem, ukázal, jak nemožné by bylo chtít si zjednodušit život, naprostou důvěrou k tomu co nás obklopuje. Člověk se musí umět rozhodnout podle svého názoru na věc.
Je to příběh zabývající se problémem aktuálním dnes, stejně jako tehdy.



Émile Zola- francouzský romanopisec, teoretik naturalismu a kritik buržoazní společnosti se narodil v Paříži roku 1840. Po smrti svého otce studoval na aixském lyceu, kde začal obdivovat verše Victora Huga a Alfreda de Musseta.Poté studoval v Paříži, ale kvůli nezájmu o studium propadl u maturity. Krátce pracoval na celním úřadě, později se uchytil u Hachetta, významného pařížského vydavatele, kde zatím balil knihy. Hachett jako první ocenil po přečtení Zolovy verše, ale k obživě mu doporučil psaní prózy. Z této doby pochází Zolův první román Tereza Raquinová. Zola se v ní oprostil od romantiky, provokoval svou brutalitou, protestoval proti nespravedlnosti a postavil se proti buržaozii. Kritika dílo, až na bratry Goncourtovy ( fr. romanopisci blízcí naturalismu) svorně odsoudila.
Zola chtěl soupeřit s Balzacem. Považoval jej za skvělého člověka, ale zároveň vůči němu měl výhrady. On sám se chtěl soustředit spíše na skupiny a sociální prostředí, než na postavy.
Fascinoval jej Darwin a četl odbornou literaturu týkající se biologických věd a dědičnosti.
Byl ovlivněn také Karlem Marxem a jeho teorií o vývoji společnosti.
Vytvořil si vlastní sociologické představy. Společnost rozdělil na lid, kam zahrnul dělníky a vojáky, další skupiny tvořili obchodníci, vládní úředníci a politici. Mimo ně existovala zvláštní vrstva, kam zařadil prodejné ženy, kněze a vrahy. Na tomto podkladě chtěl vytvořit životní dílo- obdobu Balzacovy Lidské
komedie- Historii jedné rodiny. Nazval ji Rougonové- Macquartové. V roce 1891 vydal první svazek, který nazval Štěstí Rougonů. Časem vytvořil dalších 19 románových cyklů. K nejznámějším patří Zabiják (1887), Nana (1880), Germinal (1885), Doktor Pascal (1893), Lidská bestie, Země, Peníze, Břicho Paříže, Rozvrat, Tři města.
Sotva začal vycházet svazek Zabiják byl Zola obviněn listem Figaro ze socialismu. Vytvořil se tak velký skandál, který velmi prospěl prodeji knihy.
Zola důkladně rozebral francouzskou společnost. Nedělal si iluze o měšťácké společnosti a vývoj lidstva viděl pesimisticky. Měl ale o osud společnosti zájem, a tak se aktivně snažil o spravedlivější pořádek.
Ke konci života proslul svým manifestem J´accuse, kterým projevil svůj nesouhlas s rozsudkem nad židem neprávem obviněném z vlastizrady.
Émile Zola zemřel roku 1902 v Paříži.



Použitá literatura:
Ilustrovaný encyklopedický slovník ( kolektiv autorů,1980)
Přemožitelé času 3 (Milan Codr,1987)
Přehledné dějiny literatury (Bohuš Balajka, 1996)