Panečnice

Povídka Panečnice, která poprvé vyšla v roce 1907 ve Zlaté Praze, se odehrává patrně v první polovině 16.století. V povídce totiž vystupuje i skutečná historická postava nakladatel a překladatel Mikuláš Konáč z Hodištkova, který zemřel kolem roku 1546.
Mladý pasíř Matúš se vrací z ciziny, kde se učil svému řemeslu od cizích mistrů, zpět domů na Nové Město pražské.Ačkoli doma nalézá již jen ovdovělého otce, nachází zde poklidný život a uznání ostatních mistrů pasířského cechu.Vše se ale náhle změní, když se hrdinsky zastane dívky, kterou pro její špatnou pověst týral dav lehkých žen-panečnic.Tímto činem se však zavázal, že dívku pojme za svou choť.Matúš svůj závazek dodrží, ale tím si přivodí nejen hněv svého otce, ale i nepřijetí mezi mistry v cechu. V bídě žije se svou ženou v chatrči na statku svého otce, který by ho nejraději vyhnal úplně.Když otec Vít zemře, nezanechá po sobě jednoznačnou závěť, a tak nemůže být syn vyděděn ve prospěch Vítovy nové hamižné hospodyně Kateřiny.Dokonce i stanoviště cechu k Matúšově mistrovství je pozitivně přehodnoceno. Příběh tak šťastně končí.
Povídka zachycuje mnohé dobové prvky.Především jsou to vztahy v cechu..Matúš jako řemeslník je na něm silně závislý.Bez jeho podpory se nemůže svým uměním živit, ačkoli je velice zručný.Cech velmi dbá na počestnost svých členů, a tak je pro něho nepřijatelné, aby jeden z jeho členů měl ženu, kterou napomenul kněz. Až na pár dobrých lidí, kteří se dokáží povznést nad předsudky, se nikdo neptá, jak vlastně dívka své špatné pověsti dosáhla.Další nepříliš dobrou vlastností cechu je, že každý v něm nemá rovnocenné šance.Záleží tu spíše na známostech, než na opravdových schopnostech. Tak například Matúš jako syn váženého mistra nemusí dokazovat své řemeslné umění kvůli otci.
Další historický obraz nám Winter podává o zábavě pražské spodiny. Závody panečnic a hlavně násilné příjímání nových dívek, které přišly o svou panenskou čistotu, jsou pro Matúše něčím zcela neznámým a odpuzujícím.Násilí páchanému na ubohé dívce všichni kromě Matúše nečině přihlíželi jako nějaké pouliční atrakci.
Matúš, syn pasířského mistra Víta je málomluvný, uzavřený a samotářský mladík, který více udělá než namluví.Pokud však přihlédneme k jeho okolí, možná že se jeho vyhýbání lidem příliš divit nebudeme.Má dobrácké srdce, miluje svou matku, ale i otce, který ho již zavrhl.Dokáže v sobě najít sílu a odvahu vystoupit proti nespravedlnosti a násilí, ačkoli se takovým zdánlivě vůbec nejeví.Své ženě je věrný a i své sliby a závazky odpovědně plní.Co možná trochu jeho naprosté poctivosti schází, je, že bez jakékoli zdrženlivosti přijme otcovo dědictví, i když by ho otec možná vydědil.Rovněž přijal i skromný přístřešek, který mu byl otec nucen proti své vůli poskytnout.
Jana, nešťastná dívka, která morem přišla o nastávajícího manžela a dítě a která kvůli lidským předsudkům žije v opovržení, představuje poctivou, věrnou a obětavou ženu, což je v naprostém rozporu s tím , co se o ní tvrdí.
Mistr Vít, Matúšův otec, je tvrdohlavý starý muž, který pro svou čest dokáže zavrhnout i svého syna, který mu byl doposud chloubou pro své řemeslné umění.Najdeme u něj i vlastnosti jako lakotu či prospěchářství a neochotu člověku porozumět a odpustit.
Postavy jsou jen prostí lidé, snad typičtí pro svou dobu vystihující tehdejší morálku, která společně s dobovými zvyklostmi tvoří jádro této povídky.Přijatelnost pro čtenáře zvyšuje romantická láska a šťastný konec, zde představovaný materiálním zabezpečením hlavních hrdinů.
Autor se sice snažil přiblížit dobu i jazykem, ale přesto použil jasný jazyk bez nesrozumitelných archaismů.Na některých místech dokonce některá zastaralá slova vysvětluje.Jinde používá archaismů tak, že jejich význam nemá pro děj žádný velký význam, ale čtenář ví, kam takové slovo zařadit.
„…lotruješ s láryní mrzkou, s rufkou, kdo ví ne-li francovitou.
K Winterově stylu rovněž patří častá krátká přímá řeč, která nás provází vyprávěním snad na každé stránce.Popisy se vyskytují jen krátké, upozorňující spíše na hlavní rysy osoby či věci.Za poněkud delší a barvitější lze označit popis fyzického trýznění Jany, kde autor jednoduchými, ale sugestivními prostředky dokáže navodit atmosféru bolesti,utrpení a bezmocnosti.
Toto dílo odráží mnohaleté studium dobových materiálů a archivů, a tak ho lze označit za mistrovský obraz Prahy 16.století.