Zapisovatelé otcovský lásky

Michal Viewegh
Zapisovatelé otcovský lásky
Vydalo nakladatelství Petrov v Brně
Roku 1998 jako svou 123. publikaci.
Vydání první. 208 stran.
Náklad 30.000 ks
Doporučená cena 172 Kč

Ve chvíli, kdy se mi poslední kniha od tohoto rozporuplného českého autora, dostala do rukou, uchvátila mne svým velmi pěkně graficky zpracovaným vzhledem. Na obálce z lesklého papíru nám Bedřich Vémola znázorňuje pěkně kreslený výsek z klávesnice, asi psacího stroje, laděný do červena a přes něj bíle napsán název knihy. V tento okamžik mohu směle podotknout, že to bylo na dlouhou dobu vše, co mě uchvátit mohlo. Ale vše popořadě.
Již na šesté straně, ještě před začátkem příběhu, se objevuje jakési motto od I. B. Singera , které se vyjadřuje v tom smyslu, že spisovatel by neměl být puritán a proto že by měl psát, jak lidé hovoří. Pomalu jsem začínal tušit o co půjde. Viewegh se zde opravdu „snaží zapůsobit“ na čtenáře v různých dějových okamžicích (věřte mi, není jich málo) směsicí nevhodných, urážlivých a někdy přímo nechutných výrazů, které by se styděl otisknout i kdejaký bulvární plátek. Z tohoto hlediska si myslím, že kniha nemůže být určena pro věkovou kategorii, u které už skončilo období puberty a pomalu se začalo rozvíjet období adolescence, protože se mi nezdá, že by každý člověk běžně mluvil jako ten nejotrlejší dlaždič.
Druhou nepříjemnou stránkou tohoto románu (aspoň pro mne), o němž jsem byl původně přesvědčen, že se jedná o autorův životní příběh, se stalo konečné uspořádání kapitol do logických souvislostí. Autor zajisté chtěl docílit toho, aby jednotlivé kapitoly do sebe zapadaly jako části té nejdokonalejší skládanky, avšak místo toho, se celý děj vcelku průměrného vyprávění stává nesouvislým, těžkopádným a naprosto nelogickým. Vedle sebe zde paralelně probíhají vždy dva příběhy doplněné o komentář a kapitoly, které celý děj nabourávají a až na konci knihy najdou zařazení. Čtenář proto nesmí ztratit ani na chvíli pozornost jinak se může stát, že by mu utekla nějaká z velkého množství rádoby vtipných okamžiků a to by byla přece „ohromná škoda“.
Samotný příběh je založen na lidských úchylkách, které se prolínají z druhým důležitým motivem, kterým se stává v životech mnoha lidí rozvod. Viewegh zde originálně předkládá myšlenku toho, že by se každý neměl zabývat tím, jak rozvod působí na děti, ale že by stálo za to zamyslet se nad tím, jak rozvod může působit na stranu zainteresovanou snad nejvíce. A to otce. Celý příběh končí skoro „happyendem“, protože hlavní postavy zde dosáhnou svého životního vrcholu a okamžiku absolutního štěstí.
Viewegh v této knize nepřichází s ničím novým. V některých chvílích se snaží vyslovit některé originální myšlenky, které se však utápí ve složitosti celého děje a místy trapnými pokusy o rozveselení čtenáře. Toho se snaží docílit za pomoci výsměchu lidem postiženým nějakou úchylkou, kdy pod slovem úchylka si nemůžeme představit něco jako chorobné utírání prachu či záliba v domácích mazlíčcích. Proto bych každému potenciálnímu čtenáři doporučil, aby si místo toho radši sedl k televizi, pustil si Novu a k tomu si vzal do ruky nedělní Blesk a do dvaceti minut se mu zajisté dostane podobného duševního uspokojení, jako kdyby „ztratil“ pár hodin čtením tohoto nezáživného a takřka dvou set stránkového výplodu Vieweghovy fantasie.