Muž, který sázel stromy

Příběh vypráví přímo spisovatel. Je to událost, kterou v průběhu svého života zažil. Odehrává se ve Francii v opuštěném místě Alp, kdy svět ještě neznal světovou válku – ale nebyl jí daleko.

Spisovatel vypravuje:
V tu krajinu jsem přišel roku 1913, když jsem obcházel okolí. Celý dlouhý den jsem již nepil a od živé vesnice jsem byl dva dny cesty. Tu jsem přišel do rozbořené osady. Domy už drželi jen z povinnosti, ale já si řekl, že zde musela být dříve voda, která by tu umožňovala život. Avšak našel jsem jen vyschlou studánku. Zahleděl jsem se do holé pustiny směrem ke kopci. Zdálo se mi, že někoho vidím, ale nevěřil jsem tomu. Jen z rozmaru jsem se tím směrem vydal. Opravdu jsem tam potkal osamělého pastýře ovcí, který blízko odtud měl svůj kamenný domek, ne žádnou chatrč… Pastýř mě pozval na polévku, dal mi napít a nabídl nocleh. Večer jsem se dozvěděl, že pastýři je pětapadesát let, že se sem přistěhoval z roviny po smrti jediného syna a později i manželky. Postavil si tu domek, choval ovce a byl sám. Dozvěděl jsem se také, že v okolních vesnicích bydlí skoro divocí lidé a přirovnávají se tak pomalu pravěku. Než jsme šli spát, pastýř, který se jmenoval Elzéard Bouffier, vzal pytlík se žaludy, vybral pěkné velké a zdravé a ostatní vyhodil. Poté začal dělat hromádky po deseti. Hromádek nadělal deset a šel spát. Směl jsem zde zůstat celý další den a být s ním. Ráno vzal žaludy a dvoumetrovou kovovou tyč. Šel cca 200 metrů do svahu. Vždy udělal tyčí dolík, vložil do něj žalud a pečlivě zahrnul hlínou. Takto jsme to udělali se všemi nachystanými žaludy. Když jsem se ho zeptal, co to děláme, vysvětlil: „Sázím stromy. Dělám to již tři roky a zasadil jsem už sto tisíc žaludů. Dvacet se jich ujalo. A polovina zřejmě podlehne hlodavcům a jiným nástrahám přírody.“ Poté mi ještě ukázal nově založenou školku mladých buků a krásné zdravé břízy.
Další rok propukla válka a já byl pět let na vojně. Skoro jsem na pastýře zapomněl. Po zážitcích z války jsem si dovedl jednoduše představit, že pastýř zemřel. Když jsem se do těch končin šel podívat, kopec pokrývala nádherná mlha a v rozpadlých vesnicích se objevila voda. Pastýř vytrvale sázel stromy dál a o světové válce ani nevěděl. Procházeli jsme lesem, kde byly již desetileté duby, buky i březové háje. Tento les místy dosahoval šířky jedenácti kilometrů. Pastýř se zbavil ovcí, protože by mohly poškozovat stromy. Místo nich si pořídil včely, mnoho včel. A sázel dál… Lidé na úřadech se dověděli, že na oné pustině se „přirozeně“ obnovuje les. Přišli si ho prohlédnout. Dobře, že nevěděli, že ho někdo zasázel. Elzéard les totiž sázel na cizích pozemcích. Jednoho pána z komise jsem znal a řekl mu, jak to doopravdy s „přirozenou“ obnovou je. Pán byl nadšen.
Bohužel přišla 2. světová válka. Byly pokusy na vykácení lesů, ale bylo to finančně nevýhodné. Elzéard v tu dobu sázel stromy dvanáct kilometrů od svého domu. A tak se rozhodl postavit si v těch místech další kamenný srub. O rok později opravdu tak učinil. Když jsem se po válce vracel, už mě vezl autobus. Skoro nic jsem nepoznával. Vesnice byly opraveny a v nich nastěhovaní noví lidé, nové kašny na náměstích, kterými proudila voda, čerství vzduch, který bylo radost dýchat. A to vše jen díky prostému člověku bez jakéhokoli vzdělání, který jen vytrvale sázel stromy a obnovil tak přírodní systém hospodaření s vodou i vzduchem a mnoha dalšími důležitými koloběhy. A válka? O té zase nic nevěděl ani neslyšel. Byl spokojeným staříkem.
Elzéard Bouffier zemřel roku 1947.