Naše hříbátka

Celý příběh normální české rodiny se odehrává v blízkosti Jičína. Tuto rodinu tvoří šest dětí a hodní pracovití rodiče. Statek mají na samotě a musí si vystačit s málem, ale všichni jsou spokojení a mají se rádi. Obživu jim obstarají krávy, pole, koně, drůbež a jejich pracovité a šetrné ruce.
Kniha se zaobírá zejména synem Vojtěchem, který je až třetí nejstarší, ale láskou k hospodářství, k práci i k rodičům se mnohdy vyrovná starším. Má tuze rád koně a není divu, protože tatínek je zkušeným chovatelem koní, tak má ve Vojtěchovi pozorného obdivovatele. Vojtěch je jiný, než ostatní jeho sourozenci. Za práci umí vzít jak málokdo v jeho letech a vůbec se jí nebrání, krásně maluje, dokáže si všímat a být vděčný za věci, které ostatním připadají samozřejmé, ve škole se mu vede dobře a zdraví má na rozdávání.
Jednou na konci zimy, se kobyle Kalousů narodilo hříbě, na které se Vojtěch těšil snad více, než jeho tatínek, znalec koní. Od prvního okamžiku bylo vidět, jak nádherné je to zvíře. Vojtěch ho směl pojmenovat podle svého uvážení, a tak ho pokřtili jménem Honzík.
Později za Kalousovými přišel soused z Březiny a prosil o pomoc. Měl také kobylu, která porodila, ale zemřela a její hříbě, kobylka, není smrti daleko. Přišel se poradit, jestli by Brita, máma Honzíka, nepřijala i klisničku, už pojmenovanou Lucinku. Oba sousedi se tedy dohodli, že to zkusí. Vojtěch s tatínkem se dali do léčení Lucinky a dokonce i Brita k ní přistupovala přátelsky, jakoby byla její. Honzík časem vylínal a stal se z něj krásný černý hřebeček. Vojtěchovi se omrzelo jméno Honzík pro hřebečka, a tak mu vymyslel jméno Havran, protože byl černý jako havran. Prošlo to i doma, tak nic nebránilo tomu, aby se hřebečkovi začalo říkat Havran.
Vojtěch na svá hříbata byl právem pyšný. Proto se s nimi rád chlubil tím, že občas „proletěl“ vesnicí jako vítr a všichni si museli říct, jaké má Kalousův Vojta nádherná zvířata.
Jednou, když se chtěl s hříbaty projet po okolí, začala velká bouře. Už byli moc daleko, aby bouřce utekli. Koně se splašili a uháněli hlava nehlava ku domovu. Jenže se uhnali a s Lucinkou to vypadalo velmi bledě. Doktor řekl, že má zápal plic, který spíše nepřežije. Vojtěch se o ni staral ve dne v noci, dával jí čerstvé zábaly, vyprávěl jí pohádky…a Lucinka se uzdravila.
Více, než jiná děvčata, měl Vojtěch rád Doubravovu Evičku, dceru souseda, od kterého si vzali Lucinku. Oba se mají rádi a tráví společně hodně času. Čtou si knihy, povídají si, jsou s hříbaty. Kolikrát přišli i ostatní Vojtěchovi sourozenci poslouchat, jak hezky Evička čte nebo zpívá a Kalousovi rodiče se jen rozplývají nad dojemným pohledem na jejich děti. Když hříbata prožívala první Vánoce, Vojtěch s Evičkou na Štědrý den přichystali ve chlévě vánoční stromeček, svíčky a při vhodné příležitosti se sešli a začali zpívat koledy. Rodiče nemohli nic, než žasnout.
Když Havranovi a Lucince byly dva roky a již se z nich pomalu stávali opravdoví koně, v Jičíně se pořádala přehlídka koní, na kterou Kalousovi chtěli jít. Vojtěch se na ni těšil týdny dopředu. Den předem jeli s tatínkem koně vyplavit do rybníka, aby jim to příští den slušelo. Ráno brzičko vstali, naparádili koně a na třech koních odjeli tři lidé:tatínek, Vojtěch a Jakoubek, starší bratr Vojtěcha. Na výstavě bylo mnoho koní a velká konkurence. Když přišla řada na Kalousovy koně, nastalo velké napětí. Brita i Havran velmi zaujali, jen na Lucince něco našli. Nakonec ale Havran vyhrál zlatou medaili a byl úplným vítězem. S Havranovým vítězstvím souviselo, že hned v pondělí po přehlídce si pro něj přišli nějací páni, zaplatili a odvedli ho. Odvedli Vojtěchovi to, co po dva roky piplal, dával tomu lásku i radost, trávil čas… A během chvíle to vše bylo pryč. Havran byl uznán jako zvíře, které se nerodí v každé vesnici a lidé si ho tak musí vážit.
A po čtrnácti dnech se přišel Doubrava domluvit o tom, že by byla Lucinka u nich. Zaplatil by krásným býčkem. – I Vojtěch svolil. Věděl, že Lucinka bude u Evičky a blízko. Srdce ho proto tolik nebolelo, jako to bylo s Havranem.