Sbohem, armádo

Tato kniha byla napsána na základě zážitků z 1. světové války, je napůl smyšlená a napůl autobiografická.

V prosinci roku 1917 se spřátelil Hemingway, který tehdy pracoval jako reportér listu STAR v Kansas City, s Tedem Brumbackem, příslušníkem ambulančních jednotek dobrovolného sboru Američan Field Service, jenž se právě vrátil ze západní fronty. Vyprávění mladého veterána strhlo osmnáctiletého Hemingwaye natolik, že se o vánocích přihlásil
(spolu s Brumbackem) k službě za oceánem. V květnu 1918 odjeli oba mladíci jako řidiči ambulancí na italskou frontu. Román Sbohem,armádo! je výsledkem této nedlouhé epizody spisovatelova života na frontě. Je zároveň vyvrcholením, uměleckým i myšlenkovým dílem prvního Hemingwayova tvůrčího období, kde vykrystalizovaly filosoficko-estetické názory i životní zkušenosti mladého autora, který si už před tím dobyl světové slávy dvěma povídkami.
(Za našich časů a Muži bez žen).

Základním zdrojem k této práci byla kniha „Sbohem, armádo!“ v překladu Josefa Škvoreckého, vydaná v roce 1965 Státním nakladatelstvím krásné literatury a umění, n. p. Praha jako druhé vydání v počtu nákladu 55 000 výtisků.

Hlavní postavy:
Frederic HENRY - hlavní postava děje, nemá rád válku, bojuje proti osudu
Rinaldi - kamarád v boji, lovec medailí, zhýralec, využívá válku k prospěchu
Catherine BARKLEY - zdravotní sestra, později přítelkyně Frederica
Kněz - protipól názorů, opak Rinaldiho, nenávidí válku

Hlavní děj:
Hlavní postavou tohoto díla je americký poručík Frederic Henry, který pracuje jako dobrovolný řidič ambulance během 1.světové války v italské armádě na italské frontě.
Jeho kamarád Rinaldi mu představí Catherine Barkley z Velké Británie, která pracuje jako sestra v nedaleké britské nemocnici. Vztah mezi Catherine a Fredericem se začne trochu více posouvat, když Frederic začne častěji a častěji Catherine navštěvovat. Jenže ze začátku se zdá, že si s ní Henry vlastně jenom hraje. A ona o tom dobře ví, ale to ji nezajímá, protože jí nedávno umřel snoubenec a ona věděla, že někoho potřebuje, ale na druhou stranu je tímto vědomím i trochu stydlivá.
Nicméně, fronta chce obsadit hory, a tak je Henry brzo poslán do služby. Musí vozit raněné z bojiště do nemocnice. Když si takhle sedí se svými přáteli, jí a povídá o válce, najednou u nich něco vybuchne. Henry je ošklivě zraněn na noze, snaží se dokonce zachránit přítele, ale je už pozdě. A tak se dostává do nemocnice jako pacient.
V nemocnici ho navštíví Rinaldi a kněz - muži rozdílných názorů. Proto se spolu často hádají. Rinaldi Fredericovi sděluje, že možná obdrží medaili za statečnost. Ale Frederic neví proč: chtěl přece jen pomoct, ale ten člověk byl už mrtev.
Poté se Frederic dostává do americké nemocnice v Milánu a je tam vlastně prvním pacientem, ani doktor tam ještě není, jen sestřičky. Catherine se nechává převelet do této nemocnice. A v této době si Frederic uvědomuje, že Catherinu opravdu miluje. Tady mají spoustu času, takže si tajně v noci užívají, ve dne chodí na procházky. Pak Henry projde několika operacemi a úspěšně se léčí. Ale na konci léta mu dojde dopis od armády, že až se uzdraví, musí zpět do služby. Také se dovídá, že Catherina je těhotná. Nedá se ale nic dělat, musí zpět na frontu.

Fronta je nestabilní, a tak vojska musí ustupovat. Při jednom takovém ústupu všechny vozy uvíznou v bahně a všichni musí jít po svých. Jeden člověk zemřel, druhý dezertoval. Frederica chytí válečná policie s podezřením, že není to, za co se vydává. A tak začali komplikace. Ale jemu se podařilo uniknout tím, že skočil do řeky. O pár hodin později se uchytí na břehu, naskočí na kolemjedoucí vlak, ukryje se pod paletami a vyrazí do Milána.
Snaží se vyhledat Catherinu. Jenže jeho přítomnost v Miláně vzbudí vlnu podezření, že něco není v pořádku. Navíc se dozví, že bude brzy chycen a uvězněn policií. A tak se s Catherine vydá na cestu do Švýcarska. Vlastně to není cesta, ale spíše útěk. Catheriny přítel z baru jim sežene loďku a oni se mohou přes jezero do Švýcarska dostat.

Tam celkem snadno dostanou povolení k pobytu a mohou žít šťastně a daleko od války. Jenže nic hezkého netrvá věčně. Catherine čeká posléze porod, který je komplikovaný a při kterém ona i dítě umírají. Životní osud Frederica je naplněn a hroutí se. S Catherininou smrtí dochází k názoru, že člověk by na nikom ani ničem neměl být závislý, protože jednou bude opuštěn nebo zrazen. Také dochází k názoru a poznání, že sílu bojovat proti osudu má každý z nás v sobě, jen ji najít. Smiřuje se s tím a na závěr usuzuje, že válka je naprostá hloupost.


Hodnocení díla:

Myšlenkově a esteticky vyšel Hemingway ze zásadního odporu k obsahu i formě v takzvané slovní úplavici, která podle něho zaplavovala svět politiky i vlastní umění. O světě a životě bylo napsáno příliš mnoho a přespříliš zamotaných, scestných pravd a polopravd a podle Hemingwaye obsahovaly spousty kadeřavých lží, takže se rozhodl ukázat, jaká je vlastně pravda. Jeho sysifovskou prací se snažil zachytit svou pravdu a ukázat ji v celé své složitosti. Je třeba najít její elementy, a ty potom elementárně vyjádřit v literatuře. Budou-li vyjádřeny přesně, objeví se obrys pravdy celé. Takto definoval Hemingway svou teorii hledání pravdy.

Z nejjednodušších slov a z nejelementárnějších gramatických spojení skládá větu, odstavce, povídku, román. A v zásadě věří čtenáři a jeho asociační schopnosti, jež v něm tato holá slova a prajednoduchá syntax probudí. Staví román vlastně na této asociační schopnosti.

Je to tedy jedna velká asociační kompozice s několika neustále se vracejícími motivy deště, bláta, jídel, vůní a milování. Mezi ně, jakoby mimochodem, jsou vsunuty skici filosofických reflexí, které mají podobu zdánlivé nezávazných, až plytkých konverzací. Toto všechno dohromady, bez jediné metafory, skládá epickou metaforu o životě a jeho krutém konci, smrti. V ní je uzavřena druhá metafora: o válce, jako největším spojenci smrti, a proto největším nepříteli člověka…

Román je tedy vlastně asociační melodrama na vysoké umělecké úrovni. Jsme v něm na hony vzdáleni dotehdejší literární technice, stojíme pod ukazovatelem, který spisovatelům našeho věku dodnes ukazuje jednu z možných cest.


( Převzato z překladu a knihy od J. Škvoreckého „Sbohem, armádo!“ )


Ukázka z díla:

KAPITOLA XXIV. ( str.135-136 )

Dolů jsme šli po schodech, místo abychom jeli výtahem. Koberec byl na schodech prošlapaný. Za večeři jsem zaplatil, když ji přinesli, a číšník, který s ní přišel, seděl na židli blízko vchodu. Vyskočil a poklonil s a já s ním zašel do přístěnku a zaplatil jsem účet za pokoj. Ředitel se na mě pamatoval jako na přítele a nechtěl platit předem, ale když šel spat, pamatoval na to, aby u dveří umístil číšníka, pro případ, že bych hodlal zmizet bez placení. Podle všeho se mu to stávalo; i s přáteli. Za války má člověk tolik přátel.

Poručil jsem číšníkovi, aby nám sehnal kočár, a on mi vzal z ruky Catherinin balíček a odešel ven s deštníkem. Oknem jsme viděli, jak jde venku v dešti přes ulici. Stáli jsme v přístěnku a dívali jsme se z okna.
„ Jak ti je, Cat?“
„ Jsem ospalá.“
„ Já mám dojem, že jsem dutý, a mám hlad.“
„ Vzal sis něco k jídlu?“
„ Ano, do brašny.“
Viděl jsem přijíždět kočár. Zastavil, kůň měl v dešti svěšenou hlavu, číšník vystoupil, otevřel deštník a vyrazil k hotelu. Setkali jsme se s ním ve vchodu a šli jsme po mokrém chodníku pod deštníkem ke kočáru u kraje jízdní dráhy. V kanále proudila voda.
„ Balíček máte na sedadle,“ řekl číšník. Zůstal stát s deštníkem, dokud jsme nenastoupili a dokud ode mě nedostal spropitné.
„ Uctivé díky. Příjemnou cestu přeji,“ řekl. Drožkář zatáhl za opratě a kůň se dal do kroku.
Číšník se pod deštníkem otočil a šel k hotelu.


Vlastní hodnocení:

Četba vlastní knížky nebyla nijak náročná, protože se člověk záhy dostal do děje a v průběhu četby jsem zjišťoval, že mi celý děj něco připomíná. Ne smyslově, ale podvědomě. Jako bych už někdy něco podobného četl. V průběhu čtení jsem si potom uvědomil to, co mi ta kniha připomínala. Zfilmované příběhy a osudy lidí, podobně prožívající útrapy života.
Po přečtení knihy i proslovu mi pak bylo jasné, že mnoho autorů se nechalo inspirovat právě Hemingwayem a podobné životní osudy použili a ztvárnili u svých hrdinů.

Prvek, jakého použil Hemingway, je prostě nepřekonatelný, pravdomluvný a v lidských osudech tak typický, že tomu člověk musí uvěřit, že se to doopravdy stalo. Jak se říká:
Podobnost událostí je zcela náhodná a smyšlená. Připomíná vám to osudy vaše nebo známých, je to jen podobnost náhodná…A proto knihy typu „Sbohem, armádo!“ se velmi odráží v novodobější podobě filmové, jako ve filmu „Tmavomodrý svět“, „Pearl Harbor“,„Bratrstvo neohrožených“, „Tenká červená linie“
a podobně.

I přesto, že vlastní děj příběhu je z dřívější doby, hloubka smyslu války, kde se najde prostor na přátelství a lásku, je stejná. Válka prostému člověku nic dobrého nepřináší.