Hovory k sobě

V první knize sepsané "v zemi Kvádů nad Grannou", tj. u slovenského Hronu, probírá autor galérii postav, které se kladným způsobem zapsaly do jeho života. Kromě rodičů, děda Marka Annia Vera a adoptivního otce císaře Antonia Pia vzpomíná zvláště na své učitele filozofie, gramatiky a retoriky. Druhou knihou začínají vlastní filozovické zápisky. V kratších či delších odstavcích jsou vykládány jednotlivé filozofické zásady, morální postoje a aforistická učení z něj lze vyvodit. Markus Aurelius je přesvědčen o účelném uspořádání vesmíru, jehož částí je i člověk. Bůh je přítomen i v jednotlivci jako jeho vůdčí část - rozum. Řídí-li se člověk rozumem a nenechává se unášet klamnými představami, pak žije v souladu s přírodou. Tato forma života je zároveň životem ctnostným, jenž nalézá svůj smysl v naplňování dobra a odmítání zla. Kromě následování těchto zásad je vše ostatní nedůležité a zbytečné. Vnější vlivy nezasahují klid ctnostné duše, na jednání bližních hledí stoický myslitel shovívavě a s láskou. Chápe pomíjejícnost věcí, které přecházejí jedna v druhou, i pomíjejícnost vlastní. Zda se člověk rozpadne v atomy nebo v základní prvky, nehraje podstatnou soli. Důležité je, aby pochopil své místo ve světě a neotřesitelně je zaujal. Dovést lidi k tomuto názoru je nejdůležitějším úkolem filozofie.