Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce

Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce
Napsal: Robert Fulghum
Přeložil: Jiří Hrubý
Nakladatelství: Odeon
Vydáno: Praha 1994


O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde si je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.

Takto začíná kniha Roberta Fulghuma, Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, a přesně vystihuje celou podstatu knihy. Není to stěžejní dílo americké literatury, přesto si ho pro svou jednoduchost a přímočarost zamilovaly statisíce američanů. Nepředává žádné závažné a důležité poselství, přesto se mnohým čtenářům zalíbila a donutila je brát jejich život z té lepší stránky a v určitém ohledu jim možná vnukla nový názor na svět. Autorova prvotina je složena z drobných úvah o malých, ale důležitých okamžicích života, které si léta psal do šuplíku.
Třeba jen půlstránkovými postřehy z každodenního žití chce autor poukázat na to, že život se dá brát s humorem a užívat si plně každý den, ikdyž není zrovna nejrůžovější. Dnešní lidstvo, vychovávané pohromami, válkami, lidským zlem a nevědomostí jen stěží někdy věří tomu, že na světě ještě existuje pár lidí, kteří to s námi myslí dobře. Těchto lidí není určitě moc, ale Fulghum nás chce ve své knize s milými vtipnými příběhy přesvědčit, že těchto lidí zas tak málo není. Všechny jeho knihy se snaží oslovit ve čtenáři to lepší a učí si všímat zanedbatelných maličkostí. Vypráví o svých mnohých životních zážitcích a zkušenostech a sbírá postřehy i od ostatních lidí, které kdy potkal - sousedů, dětí, manželky, spolupracovníků a podobně.
Autor seznamuje čtenáře s humornými, ale i vážnými situacemi v jeho životě, popisuje své osobité řešení obvyklých problémů přibývajícího věku, s ním spojeného sentimentu a občasných nepříznivých nálad, ale i zážitky z mladších let. Celkově se kniha podobá průřezu jeho životem, ze kterého v optimistickém duchu až na výjimky vyzdvihuje ty světlejší a humornější chvilky.

Co říká odborná kritika:

…ohlas na Fulghuma je pro mě překvapením a tak trochu záhadou. V čem vlastně je jeho síla a kouzlo, jakési fluidum? Vždyť neříká nic, co bychom už dávno nevěděli, co nemá každý čtenář sám za sebe rozmyšlené. Navíc bývá mírně ,,americky" histerický, sentimentální a až příliš osobní.A přece jako by se nás ve svých nejlepších okamžicích dotýkal nějakým prazákladním poznáním, s nímž se můžeme ztotožnit, jako by dával receptna překonání bolesti. Snad je to tím, že o takových věcech se obvykle nemluví, alespoň ce stavu příčetné střízlivosti…
Jiří Hrubý