Bruno

Bruno

Napsala: Marie Majerová
Ilustroval: Karel Souček
Vydalo: Státní pedagogické nakladatelství Praha (1981)

Kniha vypráví o německém chlapci Brunovi, který rok bydlel v české rodině Soukupových. Rodina Soukupova zase poslala svého nejstaršího syna Jaroslava do Německa, k Brunovým rodičům, aby se naučil dobře německy. Doma zůstali sourozenci Božena, Jiřík a Míla.
Bruno zpočátku českým dětem nevěřil. Ze začátku vůbec nemluvil ani česky a ani německy. Mračil se a zůstával o samotě. Až když Jiřík chytil mloka, tak Bruno poprvé promluvil. Pak zase nemluvil a stále se dětem stranil.
Jednou se Bruno ve škole popral se spolužákem. Když přišel domů, tak se schoval na půdu. Děti za ním vylezly. Bruno si chvíli myslel, že se na něho zlobí, ale pak si všiml, že mu přinesli jídlo. Zastyděl se. Děti ho pobízely, aby se najedl. Nakonec se najedl. Děti ho začali učit česká slova, jako třeba brambory, seno, židle… A Bruno opakoval.
Jednou ráno přišel listonoš a přinesl první dopis od Jaroslava. Maminka si dopis několikrát přečetla, až ho znala skoro nazpaměť. Když přišly děti ze školy, tak Božena všem dopis přečetla. Jaroslav popisoval, jaká byla cesta a jak se učí německy. Mamince z toho bylo smutno.
Bruno se jen pomalu spřáteloval se svým okolím. Po dětech se snažil všechno česky opakovat a pokoušel se s nimi i svou vlastní češtinou bavit. Ale s dětmi z vesnice se stále nebavil. Děti se mu posmívaly. Nejhorší byl Klátil.
Když Bruno dostal první vysvědčení, tak na něm bylo napsáno: Neumí dosud česky. Také Jaroslav poslal vysvědčení. Nebylo dobré. Brunův tatínek napsal, že si promluví s učitelem a že všechno dobře dopadne.
Po Novém roce začaly veliké zimy. Maminka jim občas četla. Nejčastěji Babičku. Bruno také poslouchal. Některé části už uměl nazpaměť a hlasitě je opakoval.
Počasí se postupně zlepšovalo. Bylo jaro. Začala se líhnout mláďata – kuřátka, housata, králíčci. Bohužel Bruno nechtíc zabil jedno house a Jirka se na něj moc zlobil. Brunovi bylo housete líto.
Jednou potřebovala paní Soukupová nasbírat v lese šišky, aby mohla upéct buchty. Děti vyrazily do lesa. Brzo za nimi dorazily děti z vesnice. V čele šel Klátil. Po chvilce začaly po sobě házet šišky a nakonec i kamení. Bruno dostal ránu kamenem do zad. Jeden utíkal a Bruno se za ním pustil. Jenže nakonec zůstal s dětmi z vesnice sám. Klátil Bruna svázal provazy a přivázal ho k borovici. Bruno byl hrdý, neprosil o milost. Všichni odešli a Bruno tam zůstal sám. Našli ho až po třech hodinách.
Školní rok pomalu končil. Bruno se hodně zlepšil. Uměl už dobře česky, ale občas dělal, že nerozumí. Bylo mu líto, když nějaké nové slovo špatně zopakoval a někdo se mu smál. Nejraději měl paní Soukupovou a Boženu. Božena špatně vyslovovala r a děti se jí posmívali. A to ji s Brunem sbližovalo.
Už bylo teplo, a tak se děti chodily koupat do rybníka. A přišly i děti z vesnice. Přišel i Klátil a sedl si na břeh. A najednou do něho někdo strčil a Klátil spadl do vody. Začal volat o pomoc. Děti se divily, že neumí plavat. Jen Bruno neváhal a Klátila polomrtvého vylovil. Pak přiběhli dospělí a Klátila umělým dýcháním zachránili.
Přišel dopis od Jaroslava. Napsal ho celý německy. Tatínek byl na něho pyšný. Jen Brunovi bylo líto, že neumí on tak dobře česky.
Blížil se Brunův odjezd. Maminka prala a zašívala. Tatínek navrhl, že si Bruno odveze králíčka. A tak s dětmi vyráběli klícku. Další den Bruno s dětmi obíhal známá místa, aby se všude rozloučil. Pak se vypravili na nádraží. Když Bruno odjel, tak byli všichni smutní. Za hodinu přijel Jaroslav.