Výminkáři

Dílo vznikalo v letech 1886-1890, kdy vycházelo časopisecky. Jako svůj první povídkový soubor ho Rais vydal 1891. Nechal se inspirovat životem venkovanů na Českomoravské vysočině a v Podkrkonoší, který sám dobře znal. Ve Výminkářích hlavně poukazuje na vztahy mezi starými rodiči a jejich dětmi. Rodiče se celý život dřou, aby zabezpečili svoje děti do budoucna, chtějí pro ně to nejlepší a děti se jim za to odvděčí tím, že se o ně nepostarají ani ve stáří. Tento moment je v knize zachycen výstižnou větou: Jeden otec uživí 7 dětí, ale 7 dětí se nepostará o jednoho otce. Mladým bývá často za těžko odevzdat rodičům i zlomek úrody, na který mají na výminku nárok. Autor také poukazuje na chamtivé hospodáře, kteří se stále ženou za co největším ziskem. Občas se ale objeví i kladné postavy, které jsou ochotné dát pro dobro druhých všechno, co mají. Právě tento kontrast mezi lidmi dobrými a zlými můžeme v povídkách sledovat.

Povídky:

Matka a děti

Postavy: domácí Strnádek; panímáma Pařízková, pantáta Pařízek, jejich synové: Toník, Václav, Vojtíšek; vypravěč

Povídka je psána z pohledu autora, který vzpomíná na dobu, kdy byl učitelem v Hlinsku na Vysočině. Vypráví, jak za ním jednoho večera přišel jeho domácí, krejčí Strnádek, a žádal ho o laskavost pro svou známu Pařízkovou.
Panímáma Pařízková měla celkem 4 syny. Jeden dostal od hospodáře chalupu, kde nyní staří dožívali na výminku, a ostatní 3 synové museli do světa. Toník žil se ženou a dětmi ve Vídni, Václav v Olomouci a zatím svobodný Vojtíšek byl na vojně v Praze. Matka jim poslala dopisy, protože se jí po synech moc stýskalo. Po čase děti odepsaly: dva starší synové si stěžovali, že dostali od rodičů málo peněz a záviděli nejmladšímu bratrovi, že dostal hospodářství. Když to slyšel starý Pařízek, velmi se rozčílil a zakázal synům dál domů psát. Vojtíšek psal, že si našel děvče a že se chce ženit.
Matka s pomocí učitele na dopisy odpověděla: starším synům napsala, aby své dopisy příště raději posílali na adresu pana učitele, když se otec posledně tolik rozčílil a Vojtíškovi radila, aby se ženěním nechvátal a žádala ho, aby jí přivezl svoji dívku ukázat. Těšila se, že ho po vojně konečně uvidí. Syn jí však odepsal, že přijet nemůže, a navíc ji žádal o nějaké peníze, aby měl po svatbě z čeho žít. Matka žádné peníze neměla, byla ráda, když měli s mužem co jíst, ale přesto z lásky k synovi uspořila 3 zlatky, a ty mu poslala.
Pak dlouho čekala na odpověď, těžce pracovala a trápila se starostmi o své děti. Odpovědí se už ale nedočkala, krátce poté zemřela žalem a vyčerpáním. Dokonce ani na její pohřeb děti nepřijely.
Uplynulo pár let a zemřel i starý Pařízek. Na jeho pohřbu se ukázali všichni synové, ale to jen proto, aby si pak mohli rozebrat majetek po rodičích. Nejmladší Vojtíšek pak zůstal chvíli u hrobu a pozoroval hrobníka. Zaujal ho malý raneček, který ležel vedle hrobu. Objevil v něm kosti své drahé matky a teprve tehdy mu došlo, jak moc jí ublížil. Bylo již pozdě. Oplakal tedy alespoň její ostatky.


V boudě

Postavy: 2 chlapci

Příběh se odehrává v opuštěném stavení, kde 2 chlapci v noci hlídají. Nespí a poslouchají, co se děje v okolí. Uprostřed noci zaslechnou hádku ze mlýna. Mladý mlynář vyhodí z domu svého tchána i s tchýní. Ráno pak najdou starého mlynáře na kolejích s rozdrcenou hlavou. To je další důkaz toho, jak špatné byly vztahy mezi mladými hospodáři a starými na výminku.

Konec života

Postavy: dědeček Stříhavka
dcery: Málka Moráková + Antonín Morák
Nanka
Kátle
Bára - dcera Morákových; Baruška – Barčina dcerka
Václav – Bářin přítel, Baruščin otec

Dědeček Stříhavka žil poklidně sám na výminku. Všechny 3 dcery provdal, žena už mu zemřela a stále se těšil dobrému zdraví. Každý mu říkal, že je „kmotránek jako růže“. Jednou o Vánocích ho navštívil muž jeho nejstarší dcery, Morák. Přemlouval dědečka, aby se přestěhoval k nim na statek, že u nich bude mít lepší péči. Hned druhý den si pro něj přijel a odvezl si ho i s jeho skromným majetkem.
K Morákovu statku patřilo sice množství polí, takže by se mohlo zdát, že si Morákovi žili v blahobytu. Bylo to ale právě naopak. Jejich stavení na první pohled vypadalo, jako by se mělo co chvíli zbortit. Morák se totiž domu vůbec nevěnoval, opravoval ho až tehdy, když někam teklo. Hnal se jen za co největší úrodou, dřel s dcerou od rána do noci a nenajal si ani čeledína, aby mu nemusel platit.
Dědečka ve stavení přivítaly Málka, Bára a malá Barušku. Dědeček si malé děvčátko hned oblíbil, protože bylo chytré a bystré. Říkával o ní, že má všech sedm darů Ducha svatého. S Bárou také vycházel dobře, byla pracovitá a milá. Jen se svou vlastní dcerou a jejím manželem měl potíže. Morák byl morous a lakota a neustále na něco nadával a jeho žena Málka se za ta léta, co žili spolu stala stejnou jako on.
Stříhavka často bránil před rodiči svoji vnučku. Dostávala za to, že Baruška byla nemanželské dítě a Morákovi ji museli živit. Morák s Barkou v podstatě nemluvil od té doby, co se Baruška narodila. Tehdy ji za trest surově zbil. Václav, Baruščin otec, si Báru vzít chtěl, ale Morák mu dal podmínku, že musí přinést věno 1500 zlatek a Václavovi právě těch 500 chybělo. Tak už léta pilně střádal, ale peníze přibývaly pomalu. Do toho najednou Morák zjistil, že Barka čeká s Václavem druhé dítě. Opět ji surově zbil, že pak ležela několik dní na půdě na seně v bolestech. Večer za ní dědeček a ubezpečil ji, že bude všechno v pořádku. Druhý den se tajně vypravil za Václavem. Tam jemu a jeho otci vysvětlil, co Barka doma zakouší a aby svatbu už neodkládali. Václavovi ale chybělo oněch 300 zlatek, a tak Stříhavka z lásky ke své vnučce obětoval poslední úspory, které si šetřil na dožití. Když pak přišel domů, rozbolely ho nohy a musel si lehnout.
Druhý den se však nic nezlepšilo, spíše naopak, protože dědeček se nachladil také ve studené světničce, kde spal. Poprosil Málku, aby mu ustlala v sednici. Nakonec mu dali na pec staré hadry a tam ho uložili. Po pár dnech přišel Václavův otec, přinesl peníze a domluvil s Morákem svatbu. Dohodli se, že ji uskuteční, až po narození děcka.
Dědečkovi Stříhavkovi se ulevilo na duši, ale nohy ho trápily pořád. Morákovi se o něj téměř nestarali, a přesto se jim zdálo, že je jim na obtíž. Tehdy si ho k sobě přistěhovali jen proto, že z něj chtěli dostat peníze. Nyní ale zjistili, že už žádné nemá (dědeček jim samozřejmě neprozradil, že je dal Václavovi). Napsali tedy jeho ostatním dvěma dcerám, aby si pro dědečka přijely a také se o něj staraly, když je nemocný.
První přijela nejmladší Kátle, byla provdaná chudě, ale z lásky. Překvapilo ji, jak dědeček za těch pár týdnů u Moráků zestárl. Ihned mu slíbila, že si ho odveze s sebou. Pak přijela Nanka. Byla provdaná bohatě a také trochu chamtivá. Začala se vymlouvat, že se o tatínka starat nemůže, že nemají místo ani peníze. Kátle si ale tatínka chtěla odvézt z čisté lásky. Dědeček se rozloučil s vnučkou a pravnučkou a zabalen do peřin odjížděl s dcerou na voze.
U Kátle se mu dostalo nejlepší péče a také lásky dětí a zetě, ale i tak zanedlouho skonal.
Na jeho pohřeb se nedostavila ani Málka ani Nanka, dokonce ani vnučka Bára nemohla, protože jí v tom otec zabránil kvůli práci na poli.

Do Prahy na pouť

Postavy: panímáma Pilařka
Josef Pilař, hospodář Toník Pilař – bratři, synové panímámy
listonoš Lasík

Listonoš Lasík přinese panímámě Pilařce psaní od jejího syna Josefa. Ten ji zve, aby se přijela podívat k nim do Prahy na pouť. Posílá jí ještě 2 zlatky jako příspěvek na jízdenku na vlak. Lasík řekne panímámě, že lístek stojí něco kolem 3 zlatých. Panímáma má ještě jednu zlatku schovanou, tak si říká, že na vlak by jí peníze stačily. Nechce se jí ale jet k synovi s prázdnou, chce mu upéci aspoň buchty. Nemá ale už peníze, aby mohla nakoupit potřebné suroviny.
Jde za synem, a prosí ho, aby jí dal těch pár drobných, co jí ještě dluží za len. Ten se ale vymluví, že teď nic nemá, a ještě ke všemu panímámě cestu do Prahy nepřeje. Potká čeledína Hlouška a žádá ho, jestli by jí vyplatil 60 krejcarů, co má u něj za len. Ani Hloušek jí ale nemůže posloužit. Vypraví se tedy do vedlejší vsi za dcerou, jestli by jí nepůjčila. Ta ale také nemůže, jako všichni ostatní to omlouvá tím, že je teď špatná doba. Pak se ale nad maminkou slituje a zařízne jí aspoň kuře.
Panímáma už má tedy všechno potřebné na cestu a druhý den časně ráno vyráží na vlak. Cestou se sveze poštovním vozem s Listonošem Lasíkem. Sveze ji až na nádraží, kde si jde panímáma koupit lístek. Pokladník po ní ale kromě 3 zlatek chce ještě 30 krejcarů navíc.
Panímáma se s pláčem vrací k Lasíkovi. Tomu je panímámy líto, a tak ji půjčí svých 30 krejcarů, které si před tím sám musel vypůjčit. Panímáma tedy šťastně odjede do Prahy, kde už ji čeká syn s rodinou. Výlet jí uteče jako voda a po týdnu je ráda, že se může opět vrátit do své klidné zapadlé vesničky.
Když dorazí domů, dozví se, že Lasík zemřel. Stalo se to pár dní potom, co umřela jeho klisna Lucka, se kterou vozil poštovní náklady. Dostal totiž k vozu nového koně a nebyl na něj zvyklý, a tak se jeho vůz v jednom nebezpečném úseku kopce převrhl a Lasík si rozrazil hlavu o kámen.
Panímáma běžela rychle na hřbitov, a tam plakala na jeho hrobě. Peníze, co si od něj půjčila, už mu ale vrátit nemohla.

Po letech doma

Postavy: starý Militký, jeho žena Militká; Petr Militký, Václav Militký – jejich synové

Petr je hospodářem na statku, který mu přenechali jeho rodiče. Ti u něj žijí nyní na výminku. Otci Militkému přijde dopis z Prahy. Synova žena mu píše, že je Václav nemocný na nohy a jestli by nemohl přijet k nim na venkov se léčit. Staří rodiče ochotně souhlasí a těší se na syna. Hospodář Petr však nesouhlasí a odmítá na statku živit dalšího člověka. Rodiče mu oznámí, že Václav bude bydlet u nich v malé výměnické komůrce, když si ho on u sebe nepřeje.
V den, kdy má syn přijet vlakem, Petr rodičům nechce půjčit ani vůz, a tak musí jít nemocný Václav pěšky. Cesta ho hodně unaví, tak si musí hned po příchodu lehnout do postele. Matka mu začne honem přinášet jídlo. On se s chutí láduje a ještě si přidá.
Přivezl hračky Petrovým dětem, tak je jde stará Militká předat. Hospodyně Militká ani nepoděkuje a prohlásí, že hračky jsou zbytečnost. Děti by se rády šly na svého strýčka podívat, ale nesmějí. Další den posadí rodiče Václava zabaleného do peřin na zahradu, aby si užil sluníčka. To se Petrovi také nelíbí a další den si dá na vrátka od zahrady zámek. Petr vlastně všemi způsoby naznačuje, že bratra v hospodářství nechce a že mu tam překáží, takže nikdo z Petrovy rodiny Václava nenavštíví. Tomu je to líto, ale sám se za nimi bojí jít. Pak se Václavovi přitíží, rodiče mu tedy zaplatí doktora. Ale on stůně dál.
Jednou v noci slyší Petr za zdí tiché škrábání. Přemýšlí, co by to mohlo být, a pak ho napadne, že je to Václav, který spí za zdí u rodičů na výminku. Petr si škrábání nevšímá a zase usne. Ráno zjistí, že Václav v noci umřel… Škrábáním se snažil přivolat svého bratra, aby ho mohl naposledy aspoň vidět…


Úryvek: ze závěru povídky Konec života, dědeček Stříhavka umírá u své dcery, zdá se mu, že si pro něj přišla jeho žena, která je už několik let po smrti

Pořád se mu zdávalo o nebožce stařence. A tak jednou večer, když rodina seděla kolem stolu a naslouchala krátkému dědečkovu dechu, počal staroušek slabě trhaně hovořiti:
„Slyšíš, Kátle, bič praská – už jedou. Už to frčí před chalupou – ven nechoď, ať maminka myslí, že spíme. Hele – už si otírá boty, otvírá síň – tady ji máme – vítám tě, maminko!“
Za chvíli potom dědeček zhasl – babička si pro něj přišla.
Třetího dne byl z horské vísky smutný, tichý pohřeb. Z přátel v Třemešnici a na Zvlkánce nepřišel nikdo, ačkoli o tom dobře věděli. Nepřišla Bára ani Václav, ani mamlá Baruška chudinka; začínalo jaro, práce v poli bylo plno, jak by mohli odejíti!
Teprve po několika dnech poslala Nanka do Borovnice posla se vzkazem, že přece po dědečkovi musilo zůstati mnoho dobrého šatstva a prádla, aby tedy jí díl poslali, že Bičiště je asi té velikosti jako byl dědečak, a že mu to dozajista dobře padne.
Kátle vyhověla sestře beze slova, učinila tak i Morákům. –
Takový byl konec života výměnkáře Střáhavky, kmotránka jako Růže.