Moje třicetiletá válka

Mladík Hiró Onoda je povolán k armádě. Je rok 1944 a válečná situace se pro Japonsko nevyvíjí nejlépe. Vlivem propagandy a japonskému sklonu k fanatismu však všichni Japonci věří, že válku vyhrají. Sám císař hlásá hesla v duchu: "Buď zvítězíme, nebo padneme do posledního Japonce!" Počítá se dokonce s nasazením žen i dětí!!! V takové situaci je O. povolán k japonské pozemní armádě. Nejprve chce být prostým vojínem a bojovat v poli. Díky jeho znalosti čínštiny je však vybrán do důstojnické školy. Jako správný Japonec cítí vybrání jako povinnost obstát. A obstojí skvěle. Jako podporučík je zařazen do zvláštního programu. Pro Japonce velmi nezvyklého - diverzní boj. Japonci, kteří se vždy řídí svým smyslem pro čest = za žádnou cenu se nenechat zajmout, radši slavně zemřít apod. se ve škole Futamata učí, že své vlasti poskytnou nejlepší služby, když přežijí co nejdéle. Nechají se zajmout a nepříteli poskytnou falešné informace. Budou podlí a zákeřní. Nebudou bojovat tváří tvář silou, ale svou chytrostí nadělají nepřátelské armádě co nejvíce škod. O. se jako pravý Japonec nechá novým úkolem naprosto pohltit. Školu dokončí a následně dostane svůj první (netuší, že poslední) úkol. Vyhodit do vzduchu letiště a molo na ostrově Lubang a držet ho co nejdéle pro Japonce. Z tohoto ostrova mají Japonci zahájit pozdější protiofenzívu, proti postupujícím Američanům. K té však nikdy nedojde. Major Taniguči zdělí O. podrobnosti a vyšle ho na ostrov. Jenže zde nejsou zdaleka tak loajální a hrdí Japonci jak O. očekává. Odstranění mola i letiště mu důmyslně rozmlouvají a dokonce zakazují (je zde několik vojáků s vyšší šarží). Tak se stane, že Američané ostrov dobudou a O. svůj úkol nespnlí. On a několik dalších vojáků však přežijí a chystají se pokračovat v boji. Jenže většina nevydrží hladovění a jiné strasti života v džungli a většina (41) se jich vzdá. Zůstává tak O., vojín Akacu, vojín Kozuca a poddůstojník Šimada. Ti přísahají, že vytrvají do konce. Akacu však brzy zjistí, že to nezvládá a vzdá se nepříteli. Navíc mu vyzradí vše o jejich operaci (O., K. a Š. nevědí, že válka skončila, a že výprava, která je hledá je mírová). Tak se stane, že zůstanou na ostrově poslední tři vojáci. Filipínci o nich dobře vědí, protože ti mají jakési "své území". Když se tam nějaký domorodec jen přiblíží, Japonci jej vystraší výstřeli. Při jedné přestřelce je však Šimada těžce raněn. Ze zranění se sice fyzicky vzpamatuje, ale jeho psychika je velmi narušena. Díky tomu při další potyčce nezareaguje jak by měl a je zastřelen. Zbyde už jen Kozuka a Onoda. Na ostrov jsou neustále vysílány expedice (někdy jsou v nich i členové O. početné rodiny), zhazovány letáky a dokonce mohou poslouchat i zprávy z ukořistěného rádia. Jenže oba žijí v domnění, že zprávy i noviny jsou buď přepracovány Americkou kontrarozvětkou nebo skrývají tajné sdělení ve smyslu: "Zůstaňtě a bojujte! Vydržte! Jdeme si pro vás kluci!" Tak je to až do roku 1971, kdy je zastřelen i K. Onoda z toho vyvodí, že válka ještě nemohla skončit a další tři roky pokračuje v odboji. Pak potkává mladého turistu. Japonce Suzukiho. Tomu řekne, že boj ukončí až po přímém rozkazu jeho nadřízeného. Majora Tanigučiho. Mladík tedy skutečně přiveze majora T. (ten už je dávno knihkupcem v malé Japonské vesnici) a ten vydá O. ústní rozkaz k ukončení boje. Tak Hiró Onoda končí druhou světovou válku v roce 1974.