Lotta z Rostacke ulicky

LOTTA JE MOC MALINKÁ
Můj bratr se jmenuje Jonáš, já jsem Marie a naší malé sestřičce říkáme Lotta. Lottě je jen o trošku víc než tři roky. Dokud v našem domě nebyly děti, říká tatínek, byl tam dokonalý klid. Ale pak začal ten správný rámus. Můj bráška se narodil dřív než já. A tatínek říká, že to u nás začalo řinčet, sotva Jonáš povyrostl natolik, že mohl chrastítkem bouchat o kraj postýlky, když si chtěl tatínek v neděli ráno pospat. A potom Jonáš bouchal pořád víc a vic. Proto mu tatínek říká Bouchal. Mě říká Bouchalka. I když já vůbec nedělám takový rámus jako Jonáš. Někdy jsem i dlouhou dobu docela zticha. Potom se nám narodilo ještě jedno dítě a to byla Lotta. Jí tatínek říká Bouchalinka, ale proč, to nevím. Maminka nám říká Jonáš, Marie a Lotta, jak se jmenujeme. Ačkoliv někdy mi říká Mia a stejně mi říkají taky Jonáš a Lotta. Bydlíme ve žlutém domě v malé uličce, která se jmenuje Pošťácká.
"Možná, že kdysi v téhle uličce bydleli pošťáci, ale teď už tu dlouho bydlí jenom rošťáci. Myslím, že ji překřtíme na Rošťáckou," říká vždycky tatínek.
Lottu zlobí, že není velká jako Jonáš a já. My dva s Jonášem můžeme až na náměstí úplně sami, ale Lotta ne. V sobotu tam chodíme kupovat bonbony. Kupujeme je u staré paní, která je tam prodává. Ale nosíme bonbony i Lottě, protože to musíme.
Jednou v sobotu tak strašně pršelo, že jsme na náměstí málem nemohli jít. Ale vzali jsme si tatínkův velký deštník a šli jsme stejně a koupili jsme červené bonbony.
Když jsme se vraceli domů, šli jsme zase pod deštníkem a bylo to moc pěkné. Zato Lotta nemohla jít ani na chvilku na zahradu, tak strašně pršelo.
"Proč musí vlastně pršet?" ptala se.
"Aby rostlo obilí a brambory, jinak bychom neměli co jíst," odpověděla maminka.
"A proč tedy prší na náměstí?" řekl Jonáš. "Aby tam rostly bonbony?"
Tomu se maminka jen zasmála.
Když jsme si večer lehli, řekl mi Jonáš:
"Ty, Mio, až pojedem k dědovi a k babičce, nebudeme si pěstovat na záhonku mrkev, ale bonbony, to je mnohem lepší."
"Jo, jenže mrkev je lepší na zuby," řekla jsem. "Ale můžeme je zalévat mým zeleným kropáčkem, myslím ty bonbony."
Moc jsem se zaradovala, když jsem si vzpoměla na svůj zelený kropáček, který mám u babičky a dědy na venkově. Stojí tam na polici ve sklepě.
U babičky a dědy jsme vždycky v létě.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI