Satyrikon

Gaius Petronius Arbiter/Titus Petronius Niger

Starověký satirický román o boháčích a chátře z první poloviny 1. století nám ukazuje tehdejší společnost.

O Petroniovi vlastně nejsou moc jasné informace. Nevíme, kdy se narodil, jak prožil své dětství a jestli je právě tenhle Petronius doopravdy autorem románu. Podle srovnání životopisu a rázu knihy to ale můžeme usuzovat. Byl i na svou dobu velmi výstřední, a přitom vkusný a dokázal si užívat života. Nejčastěji je zmiňován jako Arbiter Elegantiae, rozhodčí v otázkách jemného vkusu. Byl oblíbencem císaře Nerona. To se nelíbilo Tigellinovi, jeho druhému oblíbenci. Po neúspěšném pokusu o státní převrat obvinil Tigellinus Petronia z účasti spiknutí. Proto byl v roce 66 n.l. přinucen spáchat sebevraždu. Před svou smrtí prý napsal Neronovi satirický dopis na rozloučenou a rozbil achátový pohár, který stál prý 300 000 sesterciů, jen aby se nedostal na stůl Nerovi. Nechal si otevřít žíly a dal si je podle nálady podvazovat a zase otvírat a bavil se, tak jako to dělal celý svůj život. Naposled se pořádně najedl a umřel.
Právě tahle postava mě zaujala v románu Quo vadis (Henryk Sienkiewicz). Zapůsobila na mě ta jeho naprostá jistota, inteligence a vtipnost s jakou vystupoval. Věděl, co chce a dokázal si to prosadit. Proto jsem se rozhodla si přečíst tuhletu knížku.

Dílo mělo původně snad až 20 knih. Při opisování bylo kráceno a měněno, takže už asi v 9. století z něho nebylo známo víc, než co se dochovalo do dneška. Zachovány jsou úryvky přibližně ze 14. – 16. knihy. Začátek a konec schází úplně schází a z těch 130 stran si můžeme akorát tak domýšlet, o co v ději opravdu jde.
Dá se jen těžce zařadit do určitého žánru: z menippské satiry má střídání prózy a veršů, paroduje Homérovu Odysseu, protože hlavní hrdina se provinil proti bohovi a je štván po světě, a také je dílo považováno za parodii na milostné romány, protože milostné příběhy končí satirou anebo jsou to milostné vztahy mezi muži.
Většinou je psáno hovorovou latinou, proto se dobře čte, ale také vulgární (dialogy otroků) a spisovnou (vážná témata).

Děj románu se odehrává ke konci života císaře Claudia nebo počátkem vlády Neronovy, tedy kolem roku 54. Hlavním hrdinou a vypravěčem příběhu je mladý, krásný a vzdělaný Enkolpios, propuštěný otrok. Provádí různé podvody se svým nejlepším přítelem, a zřejmě i milencem, Askyltem. Problém nastává díky Gitonovi, miláčkovi Enkolpia, do kterého se oba zamilují. Dále se v ději objevuje problém s Priapem, bohem plodnosti, jehož kněžky naše hrdiny (sexuálně) týrají.
Nejdochovalejší částí je Hostina u Trimalchiona. Zásluhu na tom, že nebyla tolik krácena má jistě bohatý obsah, vtipnost scén a zvláštnosti lidové mluvy. Detailně jsou popisovány jednotlivé chody, zábava a chování hostů. Hrdinové jsou pozváni na hostinu k zbohatlému propuštěnci. Ten se chová typicky povýšeně, stále se vychloubá. Je sice velmi štědrý hostitel, ale nevzdělaný, a hlavně nevkusný, protože si libuje v dost přehnaných efektech. Cílem téhle kapitoly bylo pro Petronia zřejmě ukázat, že z otroka se vzdělanec stát nemůže. Ne, že by úplně opovrhoval touto společenskou vrstvou, spíš ukazuje, tak aby se čtenář pobavil. Myslím, že tak je to s celou knížkou. Hostina končí tak, že se všichni opijí pod obraz a naši hrdinové utečou.
Pohádají se, samozřejmě kvůli Gitonovi, a Askyltos se od té chvíle v ději neoběvuje. Místo něj je zde nová postava - vcelku vtipný básník Eumolpos, který pořád říká své básně (a lidé jej chtějí za to ukamenovat). Dostanou se na loď, která patří jejich nepřátelům, ta naštěstí ztroskotá a oni se dostanou do nepoctivého města Krotónu, kde se obyvatelé dělí na dvě části: buď odírají nebo jsou odíráni. Naši hrdinové vymslí lest a z různých darů od občanů města si dobře žijí. Enkolpios zažívá další milostná dobrodružství s dívkou Kirké a její služkou Chýsidou. Všechno je krásné než se dostaví problém. Zřejmě jej dostihl hněv boha plodnosti. Enkolpios má problémy s erekcí. Snaží se léčit, ale marně.

Petronius dobře znal život tehdejší společnosti a dovedl to vše vyjádřit. Zaujímá detailními popisy charakterů a vzhledu osob i prostředí.
Díky hovorové mluvě je dobře čtivý. Příběh je často rámcem pro různé vložené verše nebo povídky (občas i vážné úvahy), které mu ještě více dodávají zajímavost. Např. Eumolpova vypravování o pergamském chlapci a o matróně z Efesu.
Nachází se tam vlastně vše od různých přátelství, milostných příběhů, bláznivých příhod přes historická data až k drsným orgiím.
Kdybych to měla shrnout pár slovy, musela bych asi říct: Petronius se snaží co nejvíce zesměšnit celý Řím (a předvést co nejvíce orgií.)

Jazykový koutek:
V jeho ruce se bláto měnilo ve zlato; Vášnivá zuřivost; Kručí mi v břiše jak když vůl bučí; Včely mám za božská zvířátka. Říká se, že med přinášejí z nebe. Píchají jen proto, že všude kde je něco sladkého, tam najdeš i hořké; Scintilla tropila více hluku rukama než ústy; Tedy když víme, že umřeme, proč bychom si neužívali života?; Bojovný zápal trvá, protože oni bojovali ze pomstu, my za život; Nemá člověk příliš spoléhat na svůj důmysl, protože štěstí má své spády; Může kdo zakázat žár v objetí ležících těl?; Mokrou tkaničku má, ne pyj.

Srhnutí:
Petronius (asi 27 -66) Arbiter Elegantiae (rozhodčí v otázkách jemného vkusu) Oblíbenec císaře Nerona, satyrický romanopisec a básník.

Starověký román o boháčích a chátře ukazuje tehdejší společnost. Dílo mělo původně 20 knih, bylo zkracováno a přepisováno. Dnešní verze má asi 130 stran. Paroduje Homéra a milostné romány. Psáno spisovným, hovorovým i vulgárním jazykem. Do textu jsou vkládány různé básně a povídky. Nejdochovalejší částí je Hostina u Trimalchiona.

Postavy: Vypravěč Enkolpios, jeho miláček Giton, přítel Askyltos a básník Eumolpos
Přeložil Karel Hrdina.