Pohádka máje

VILÉM MRŠTÍK
POHÁDKA MÁJE


Mrštík, Vilém. Pohádka máje. 18.vydání. "Novina".Praha, 1941.

Polovinu knihy se neděje nic a druhou polovinu se toho děje málo - výsledkem je happy end.

Rádoby realistický příběh pojednává o kontrastní lásce mezi jednadvacetiletým znuděným studentem z Prahy a "pohádkově" čistou šestnáctiletou pannou - kontrast stojí i na prostředí: město x samota. Dalšími postavami jsou revírník - otec Helenky, farář - strýc Ríši, Kačka - jeho posluhovačka.

Přes léto se dostává Ríša ke svému strýci, aby si odpočinul od Prahy a zlepšil svůj život poté, o se utápí v dluzích (které za něj zaplatí rodiče) a tropí hovadiny. Tento světák, který se přijel hlavně učit, se setkává na místní tancovačce s Helenkou, která tam dorazila poprvé v životě, což je ihned znát v jejím chování - je rozpačitá, skrývá se v koutku mezi záclony, pláče, leká se tolika lidu najednou, "nožky opatrně kryla pod obrubu šatů, aby nikdo neviděl, jak jsou malinké", "zdálo by se, že se živí rosou"atd. V tom okamžiku k ní přistoupí Ríša a zatacuje si s ní, což se jí vryje hluboko do paměti. Znovu se potkají před kostelem, ale dívka dělá, že ho nezná.

Potom následuje popis Ríšova bujarého života v Praze - kolik navyváděl ptákovin a jak se nudí, "do přednášek nechodí".

V kontrastu potom stojí kapitola o rodině Helenky (se kterou se zamala stýkal i Ríša) - výčet jejích sester: chcíplotinky Albiny, která umřela; Anna provdaná do Vídně a divoch Gusta, která zmizela. Všechny opatrovala Marta, neb matka umřela. Nakonec ze všech zbyde jen otec revírník, posluhovačka Marta s děvečkami a Helenka.

Na statku se poté objeví Ríša (Helenka se ihned zamkne v komůrce), aby všechny pozval na sešlost k faráři. "Bylo přemlouvání než si Helenka dala číi a vybrala se na ostrovačickou faru. (...) Plakala, prosila, hubovala, co že tam bude dělat, co jim to napadlo." Tam zůstane v zahradě o samotě s Ríšou, aby si mohli popovídat o kytičkách. Ríša botanik ji překvapí zlatou lilií, kolokasií a kannou, taktéž černými maceškami, které ji pak přinese na statek, kde před ním zas Helenka uteče. Spolu s květinami tam zanechá i dopis, zanedlouho i zamilovaný dopis, kterým ji "oblouzní". Chce po ní vědět, jestli ho má ráda. Helenka neodpovídá, pak se ale potkájí v lese a Ríša chce odpověď, která je zodpovězena kladně. Tak se dají v polovině knihy dohromady. Následuje několik neživých romantických scén v lese.

Poprvé se pohádají. kdž se Ríša zdá oproti jednoduché nezkažené Helence o mnoho učenější. To ji urazí, ale potom se udobří. Když ale Ríša začne vykládat o Praze, co tam všechno vyváděl, Helenka se urazí. Ríša to dorazí povídáním o vdově, u které bydlel. Snaží se jí potom udobřit několika dopisy, na které neodpovídá. Všichni ve městě již mluví o jejich vztahu a o tom, jak ji zanechal - strýc mu řekne, ať dostuduje a potom ať se pro ni vrátí, revírník ho žádá, abyji netrápil. Dokonce se objeví i postava Ríšova zhmotnělého Svědomí (cože???). Ríša se rozhodne odjet do Prahy, poslední večer se vidí náhodou s Helenkou v lese - a udobří se. Pravděpodobně pro ni změní svůj život a nakonec spolu mají děti. HAPPY END ***

Autor se vševědoucí, jen místy promlouvá ke čtenáři (když semu to hodí?), místy přiznává, že neví co se dělo dál.

V knize převládají dloooouuuhé a úmorné popisy přírody.
"I zdálo se chvílemi, že mraky stojí a měsíc pluje, osvěcuje cestou bílé jejich hřebeny. Ale tu mraky jako hrady v celých spoustách nakupené nad sebou přihnaly se jemu do cesty a rozšklebené v nestvůry shltly jej elého do svých tlam - Trvalo chvíli, než přehnaly se všechny jak divoké stádo letíce za sebou-; poslední z nich jako koráb černý přeplul nebes krajinou- A obláčky lehounké a světlé jak plachetky bílé přenesly se za ním a měsíc, "rozpálený do žhava"(?!?), motal se v rozpuštěných jejich kadeřích, až nadobro se vymanil z bílých nedbalek noci: vplul do čista. A tím jasněji a živěji zazářil nyní v tmavomodrém bezdnu oblohy a beránky už jen se ohřívaly kolem něho konečky svých říz, tajících v bledém jeho úsvitu, a roztavené kapaly po světelné obloze na černavé lesy. Jak zcela jinou tvářnost měla nyní země, jak zkrásněla (...) atd, atd.

***********************************


* "Ťú - ťú - ťú! výskalo v duši Ríšově stále silněji...
* Bylo hodně pozdě už, když vyšel na ulici -
Noc byla jasná, teplá a krásná -
Nechtělo se mu domů.
Odbilo dvě hodiny z půlnoci.
Stál u domu a hledal klíč. - Zapomněl ho.
*"Co-o?" křikl na Peku hostinský a svoje hrozné, tlecí, z důlků vtlačené oči přistrčil jak hlemýžd až k němu: "co-o?" řvaly zrovna ty oči "do přednášek že nechodí?". (...) Vytlačené oči vrátily se do svých důlků.
*(o psovi): očima svítil jako lucernou
* ouška jí hřála, oči měla teplé (...)
* (o Ríšovi): ...a špičkou pravé nohy půvabně se dotýkaje podlahy, ještě jednou se jí klaněl.
* (v pokoji): ... a upřel pohled kamsi až do hlubokosti země.
* "A!" utrhla se od něho ...
*světlem polily se jí oči (...) a obnažené zoubky zaleskly se jí v světle.
* "Dobrou noc!" kývla Hlenka měsíci rukou, "dobrou noc,"dotkla se rukou úst a poslala mu hubičku oběma rukama. A zavřela okénko na obě křídla.- - -
*...vzdychla tak zhluboka jakoby srdce měla až v nožkách.
*... sama se zahřívala myšlénkou i tělem ...
* Jakoby chtěla promluvit, rty se jí rozpukly a na bílých jejích zubech zablýsklo slunce. To byla celá její odpověď.
* "O-o-o!" propukla pojednou ve svůj dlouhý hrdličkový smích a byla by v tu chvíli stromy líbala, objímala zemi, jak jí bylo pojednou nadějno a v duši lehko. Smích zdivočil ještě její krev a Helenka v nadbytku náhlé té bujnosti vzala krabáč a začala jím práskat na celý les.
* Zaslechnuvši žežulku v háji, aby přehlušila v sobě všechny hlasy ostatní, zavolala za ní vesele:
"Kuku!- kuku! kuku!"
* "Zase se mně posmívá" pravila pojednou Helenka, hlavou se dotýkajíc ramene. "Kdo?" Ukázala prstem na drozda.
* sedíc posud u svého okna, celá potřísněná krví západu...
* "Vdova?"(...)nedovedla se hned vzpamatovat, co znamená pro ni slovo "vdova", záhadnýma očima obepsala kolem sebe vzdušný kruh.
* A měsíc osvítil rozohněnou její tvář, zelenavé paprsky poskakovaly jí v krůpejích slz, sinavá záře pokryla mokré její rty a celé její poprsí, jakoby ze stříbra bylo slito, zaplanulo zase v bílém vznícení.
* skřížila obě ruce nad čelem