Milkov hrob

děj se odehrává (asi) cca r. 1480
Postavy:
(Matiáš - slovenský král - bojuje s Fridrichem o trůn)
Milko - šlechetný syn Pankráce, věrný králi
Pankrác - otec Milka
Dlhohorský - pán v Žilině
Vladimír - zamilovaný do Marie
Marie - jeho dcera
Jiskra - český vojevůdce odtáhlý z čech
+ Komorovský - podlý spekulant

Děj (18.kapitol):
Milek se vrací po studiích k otci, mají ale spor o to, na čí straně stojí - či na Fridrichově nebo na Matiášově. Milek odchází bojovat, otec zůstává. Po odchodu Milka do Vídně jsou místní potyčky o území. Proti Dlhohorskému v Žilině bojuje Jiskra, Komorovský podstrčí fingovaný dopis od Milka jeho otci, že byl přemluven Dlhohorským, aby bojoval. Proto Pankrác vytáhne též proti Žilině. Pochopí však, že je to nedorozumění, a bojuje na její straně proti Jiskrovi. Mezitím se vrací šlechetný Milek, který je povýšen. Zamiluje se do dcery Marie, kterou si chce vzít. Mezitím však od ní odmítnutý Vladimír (bojující od té doby proti Žilině) žárlí a nehodlá se vzdát. Když přijde rozkaz od krále Matiáše, že je země přepadena Turky, aby přišli na posilu, musí Milek vymyslet, jak rychle ukončit boje o Žilinu a jet naproti králi. Po marných pokusech podstoupit Vladimírovi nějaká území, vzdá se své milé, přemluví ji, aby si vzala Vladimíra a chce odjet. Při cestě po svatbě je ale zrádně zabit Vladimírovými sluhy. Vladimír odchází ze Žiliny, dívka po smrti milého onemocní. Pološílený Vladimír jde za strigou, která mu pomůže - dá mu bylinky, které mu zaručí lásku Marie, ta ale není přirozená. Když se Vladimír vrátil na hrad, Dlhohorský nechce, aby se tam zdržoval, když zabil jeho oblíbence Milka. Vladimír žádá po Marii, by se rozhodla mezi ním a otcem - nakonec se mají sejít v noci a utéci spolu. V noci za silné bouře se Marie zpozdí a přijíždí jakýsi jezdec. Šílený paranoidní Vladimír jezdce zabije - byla to ale převlečená Marie. V tu chvíli ho zabije blesk a oba klesají na "Milkov hrob".


Poznámky:
Dílo je zvláštní svým důrazem na dějovou linii plnou zvratů, je zde silně zastoupen dialog nebo vůbec promluvy jednotlivých osob. Ty jsou buď jednou z hlavních postav nebo často naopak davem, který říká vše (pravděpodobně) sborem. Svým vyprávěcím postupem zde Kalinčiak připomíná divadlo. Jednotlivé scény jsou od sebe odlišeny postavami a prostředím, jsou jakoby děleny přímo podle toho, zda se mění "kulisy". (Přímo divadelním postupem jsou zde dva sluhové, kteří se baví o problému, a nakonec prohlásí: "Pojďme se tam podívat!")
V místech, kde začíná nová kapitola je krátký úvod, který většinou popisuje prostředí, kde se děj odehrává, též věci, které "by vyjádřením na podiu" zabíraly příliš mnoho času, například ve zkratce co se událo (častý je popis hradu, který bude obléhán, či na kterém žijí postavy - doplňuje ho vždy nějaká řeka, která dává tušit jeho minulost). Tyto statické začátky jsou přímo ideální pro "vypravěče, který otvírá dynamickou scénu", aby tak přivedl diváka do děje. Vše se odehrává v přítomnosti, je zde jen minimum vnitřních myšlenek či pocitů postav. Samotné postavy jsou pak neplastické, povrchové až skoro typizované - zjednodušené, škatulkované (Milek = šlechetný, ideální mladý muž; Marie = krásná mladá citlivá dívka; Vladimír = špatňák apod.), což napomáhá rychlému spádu děje, kdy se nemusí mnoho činů příliš motivicky osvětlovat. Děj je kromě popisů (na zač. kapitol) prokládán též zmapováním válečné trasy, které ale nezasvěcenému člověku příliš neřekne, spíše se čtenář utápí v informacích.
Objevují se zde vícekrát některá schémata: například neznámý jinoch na koni, čímž se vzbudí očekávání, navodí dojem hrdinskosti, postava vystoupí svojí zvláštností z bezejmenného davu, stává se "osobností" - po chvíli se ukáže, že je to Milek; poddaní jsou pro/proti pánovi (tím se blíže specifikuje jeho postavení,charakter a vliv na ostatní lid), boje 2 stran, láska, (popř.věrnost králi), měšťané souhlasící nebo brojící proti postavě. Vzhledem k tomu, že se vše odehrává za bojů a postavy jsou charakterově zjednodušeny, objevují se často popisy hrdinskosti nebo rozzuřených stavů postavy.
Opakovanými slovy se zde stává: rúbať, sekať, škriepať zubami apod., též výhrůžky.
Příběh je vlastně pro všechny - je tam krvák i láska. Též je tu velmi zřetelně odlišeno dobro a zlo, na konci se tento boj mezi nimi projeví menším ponaučením. (i když u Kalinčiaka výhra dobra není úplně ideální - za života kladné postavy se neprojeví, až po její smrti). - toto se dá shrnout slovy Dlhohorského: "Teda si tak márne zahynul, ty duša na Považí najšlachetnejšia! Daromné boli tvoje obete, daromné tvoje ustávania!"- hrdina je následně (až příliš průhledně) idealizován:
"Plakali v Žiline za Milkom všetci ludia. Len teraz im prichádza na um, čo im bol Milko za živa. Plakali za ním ako za svojím bratom; matky rozprávajú deťom, ako by bola Žilina dávno zahynula, keby ju nebol Milko tolko ráz vyslobodil, a dietky složia rúčky a modlia sa za jeho dušu. + Pohreb bol ako nejaká posviacka; ludia ustavične prichádzali, hádzali zem s plačom do jamy. A nebolo tam treba hrobárov, Žilinci, vlastnými rukami zaplnili jamu, až nie na hrob, ale celý kopec sa nahádzal nad telom Milkovým; taký kopec, ako to za starodávna ludia svojim vodcom na hroboch stavali."

Odehrávají se zde tři paralelní boje na různých úrovních, které spolu souvisí:
1/ boj Matiáše (+) a Fridricha (-) o korunu (u Vídně) - nejvyšší úroveň
2/ boj Pankráce (+) a Jiskry (-) o Žilinu (kde žije Dlouhoveský s dcerou) - starší vojevůdce a otec Milka
3/ boj Milka (+) a Vladimíra (-) o Marii (stojí proti sobě též v boji o Žilinu) - nejmladší

Postava Milka je podobná postavě Jaroslava z Bozkovců - kladný hrdina (věrný králi - u Milkova hrobu je hrdina nucen rozhodnout se mezi láskou k dívce a věrnosti ke králi) stojí proti záporné postavě. Když je jí napadnut, dá jí přednost, či dokonce zapravdu, čímž dokáže svou šlechetnost a dobrotu. Ačkoli je z jeho vůle záporňák ušetřen smrti či jiné podobě negativních následků, není schopen si toho vážit a nakonec se sám zasadí o smrt klaďase. Za to je ale stíhán ostatními lidmi (či ještě šílenstvím a neklidem (Vladimír v MIlkově hrobu)) , když se všichni dovtípí, co udělal.

Vypravěč:
zpočátku je vševědoucí, ale místy se objeví i komentáře jako: "Hej, také surmy nikto na svete robiť nemože, iba Pankrác." - mírná patetičnost těchto frází vede k hyperbolizaci charakterů, či k jejich přiblížení ke čtenáři. Několikrát se objeví dokonce i ich-forma, která bývá použita v případech, kdy je nutno čtenáři naznačit, že se děje něco závažného, vedoucí k zvratu, ale nesmí se říci co. Z vševědoucího autora se tu stává nevědoucí. ("O čom sa to potichu v tajnosti radili? Ešte neviem, lebo nič dobre nepočuť, len keď sa už dlho naradili, ozve sa Dlhohorský hlasitejšie:")
Stejně jako v Bozkovcích se zde zdá být jaksi navíc první kapitola, kde se baví studenti (mezo nimi Milek) vrátivší se do města. Krom toho, že se jedná úplně o jiný způsob vyprávění, který nesouvisí stylově s dalším textem, není zde už vlastně ani další návrat k této části, žádné její rozuzlení, odůvodnění.

Jazyk:
Kalinčiakovým charakteristickým rysem (podobně jako v Bozkovcích) se stává sloveso na konci věty, které je takto použito skoro vždy.
př.:
"My sme sa teraz celkom samostatne za Matiáša prehlásili,
takže Jiskra, ktorý, keď sa tak vysloviť mám,
je pánom Horných Uhier od Prešporka až do Košíc, velmi lahko spozorovať mohol,
že sme my len na príležitosť čakali,
aby sme sa nejako od jeho rozkazov oslobodiť mohli.
A keby si teraz Jiskra našu vačšiu lásku k uhorskej vlasti za nevdak k nemu vykladal
a nás prepadol,
takže by sme sa ani pohnúť nemohli,
čo potom?"


Poslední část
se strigou je oproti předchozímu textu naprosto odlišná. Užity jsou zde romantické postupy, kromě samotné výjimečnosti postav (Martiny odloučenosti od ostatních lidí a Vladimírovy šílenosti) se zde na konci objeví i popis přírody,odpovídající tomu, co se děje v lidském světě, ačkoli do té doby však nebyla vůbec reflektována. Nakonec zde zasahuje "nebe", když Vladimíra trefí blesk. Vše je dosti hrůzné, snové. Svou silnou fuknci má zde náhoda: přesně ve chvíli, kdy umírá Marie, umírá i Vladimír, ke všemu se to odehraje na Milkově hrobě.

:o)
o bitvě: "Trvala sekanina eště dlhý čas..."
o starých Češích: "Ale keď príde zámky vydobývať, to lezú na múry ako mravce, kým len jeden z nich žije"