V úzkosti hl´adania

DOMINIK TATARKA
V ÚZKOSTI HL´ADANIA
(1942)

„Pobadal čudnú a snovo nepravdepodobnú povahu svojho života.“


Soubor povídek, reflexivně esejistických.

1) ROZPRÁVKA O PRICHÁDZAJÚCEJ JARI
„už prichádza marec, poberaj sa starec!“
Tato povídka byla mesíční úloha, kterou autorovi v r.1931 odmítla jeho učitelka slovenštiny. Pojednává o muži, který je chvíli před smrtí. Stojí na mostu a uvědomuje si svoji konečnost a sám sebe se ptá „Prečo?“. Dívá se na dav lidí, kteří jsou oproti němu v kontrastu – oni jako živý život, on jako umírající smrt. Důležitým motivem je zde krev, kterou hlavní hrdina vykašlává a jejíž symbolika je obsažena i v červeně natřené hospodě, do které přijde. Poté se vrací domů, kde je jeho žena a děti, k ránu v posteli umírá. K plačící ženě jako by mluvil drsný život sám: „Zabúdať a žiť ďalej! Je to moja drsná pravda, ktorej som vás tak dobře naučil!“. Autor zde polemizuje s povídkami s tematikou jara jako času lásky, které zobrazuje jako krutý čas spojený se smrtí a těžkým přežíváním.

2) CESTY (spoveď tulákova)
Tulák se prochází po krajině a uvidí náhle mladou dívku, která chce pomoci se senem. Je to jeho bývalá milenka - tulák vyhrožuje, že jí zabije, což nakonec udělá, když jí proklaje dýkou. To se pak ukáže jen jako sen.

3) ZÁCHVEVY DUŠE (Zlomky)
V této povídce se objevuje znovu tematika smrti – hrdina se oddává myšlenkám na sebevraždu. Oproti němu stojí zase dav života si užívajících lidí. Potom následuje samotná sebevražda pod koly vlaky, kdy jeho hlava má úsměv plný opovržení – což se ukáže jen jako sen.

4) OŠIAL´
Povídka formou dvou dopisů od Ireny, učitelky na gymnáziu. První je adresovaný jejímu bývalému, který jí stále schází. Vzpomíná na dobu ,kdy byli spolu, uvědomuje si své osamění a nedostatek seberealizace. Touží mít s ním dítě, byť nemanželské. Po jeho odjezdu se vidí s jeho kamarádem, který ji odmítá ve své společnosti – sám je znuděn a „otravuje sa“, což je stav, který prožíval i její bývalý a ona by se chtěla „otravovat“ s nimi. Nakonec si najde snobského advokáta (proti snobství bojovala se svým bývalým na univerzitě) a popisuje banální vztah s ním. Advokát si ji chce vzít za ženu, ale před tím musí zajet za jeho matkou, aby ženu „schválila“ . Druhý dopis začíná vysvětlením, proč Irena za jeho matkou nepřijela. Zastavila se totiž ve městě, kde byl její bývalý. Hledala ho po všech kavárnách ,až nakonec došla do jeho bytu, kde jí bylo řečeno, že je na procházce s Amitou. Irena začne žárlit a jde ho hledat do lesa. Tam ho uvidí v radostné hře se psem a s jeho kloboukem. Když Irena vyběhne z houští a chytí klobouk, pes na ni zaútočí. Irena v náhlém rozčilení žádá muže, aby psa ztastřelil, podávajíc mu revolver. Muž to pro ni udělá, ale tím vše končí, opět se rozejdou. V závěru dopisu se Irena omlouvá advokátovi, že už ho nechce vidět – cítí se, jako by sebe znásilňovala jen za pocit, že je s nějakým mužem.
V opozici v této povídce stojí upřímnost a citovost proti zklamání ze skutečnosti a drsného života. Obdobně je zde protiklad hrdosti, pýchy a studu.

5) PODVOJNÁ ROZPRÁVKA
Do pokoje, kde umírá dívka přichází její milenec. Oba tuší smrt, a aby se tomu muž vyhnul, začne vyprávět o ptáčníkovi, který chytal ptáky. Dvakrát přiletěl krásný pták, jednou byl láskou a podruhé bolestí. Dvakrát ho ptáčník pustil a když přilétl potřetí, říkal že je život. Na to ptáčník odvětil „Zabijem ťa, lebo si ma stále klamal. Si láska? Si bolesť? Si život?…“ V odpovědi na to dívka vykřikne „Ó-och! Ty si smrť, drahý!“ a zemře.

6) V ÚZKOSTI HLADANIA
Povídka je opět koncipována jako dopis – tentokrát z nemocnice příteli. Vypravěč se zde zmiňuje o portrétu, který maloval jeho přítel a který dal do opatrování jisté rodině pana Ondráče. Jeho ženě se portrét velmi líbí a zamiluje si též vypravěče. Rodina pana Ondráče marně žije představami,že otec je nadaný spisovatel. Ten nakonec odjede studovat do Prahy. Jeho žena Marta má mezitím románek s cizím mužem a vypravěč s ní musí jet na potrat. Poté se Marta s vypravěčem rozjedou do Prahy, aby našli pana Ondráče. Jeho žena vidí ve všech domech jeho byt, je neúnavná a touží ho najít. Když jsou u Muzea, rozběhne se Marta za přeludem svého muže s výkřikem „Pavol!“ – přejede ji však auto, stejně jako porazí vypravěče. Marta spolu s několika dalšími je na místě mrtvá. Do nemocnice přijede navštívit vypravěče pan Ondráč, který si přečetl scestnou zprávu v novinách (o dvou milencích v Praze) se jménem jeho manželky a v žárlivé zlobě žádá vysvětlení, kdo byl onen „Pavol“. Nedojde mu, že to byl on sám.

7) POSOL PRICHÁDZA
Matka v úzkostech čeká syna, který se má vrátit z vojny. Místo toho přijde důstojník, který jede oznámit jeho smrt a odevzdat jeho věci. Potom následuje příběh „ošklivé matky“, která si začala s hrubým mužem, který s ní sloužil na statku. Muž jí odeojde do války a matce zemřou dvě děti ze tří. Přeje si ,aby zemřelo i to poslední a zahladilo se tak všechno, co jí pojilo s mužem. Když vidí, jak se prasnici narodí mrtvé sele, obrátí se ve svých myšlenkách a začne mít dítě ráda, a to až příliš. Příběh pokračuje tím, jak se nedohodli kvůli milence a matka mu vyčetla,že na rozdíl od ostatních mužů na vojně, se její syn poflakuje u děvčat. Pavel díky tomu demonstrativně odejde na vojnu, kde zemře. Matka si to posléze vyčítá a když se domodlí, sejde dolů za poslem, který na ni čekal, ačkoli se dala zapřít, že není doma. Společně pak jdou dát věci jeho milence. Oba si všimnou, že čeká dítě a matka se s ní usmíří.

8) L´UDIA ZA PRIEČKOU
„Pečo len člověk človeku má byť osídlom, bol´avým nepokojom? Petože člověk po človeku má strašný smäd.“
Vypravěč přijíždí do města, kde se ubytuje v hotelu. Cítí se poměrně osaměle, rozvíjí své myšlenky. V hotelu (stejně jako v čekárně na vlak) se objevuje spoustu lidí, vypadá to jako jeviště, přibližuje se to halucinaci. Když je ve svém pokoji, zjistí, že pokoj je oddělen od druhého dveřmi, před které je postavená skříň – cítí tak silně blízkost druhých lidí, kterou ale nemůže překročit. V druhém pokoji je ubytována žena s mužem. Ženu už pravděpodobně viděl na schodišti a jeho pozornost zaujmul ametystový prsten. Když se jde projít do města, potká přítele z mládí – rozpráví spolu o všem možném, zdá se, že k sobě mají blízko, což je však klam. Opřítel nakonec zajde do hotelu, kam s ním vypravěč nevkročí. Když po delší chvíli také vejde do hotelu, zjistí, že stojí na schodech s ženou s ametystovým prstenem. Přítel a žena společně s dalším cizím mužem nasednou do vlaku a odjedou.
Stejně jako oddělnost lidí v hotelu funguje vypravěčova rodina – pohraniční město je rozděleno na svě části, v jedné se vypravěč s otcem, na druhé je jeho matka. Když za ní v noci tajně jedou, setkání si nemohou užít, protože matka se stále bojí, že je přistihnou. I zde je pak neosobnost, ačkoli jde o členy rodiny.

9) ČLOVEK NA DIALKU
Dej začíná v porodnici, kam přišel vypravěč se svým přítelem za jeho ženou. Potká tam muže, který napjatě čeká na porod své ženy, se kterou má po 6 letech konečně dítě a vypravěč ho utěšuje. Zanedlouho ho potká v parku, kam se jde projít s kočárkem. Vypravěč si s nimi užívá radosti ze života, což je pro něj velmi silný zážítek spolupatřičnosti a sounáležitosti. Dítě je zde pojato pozitivně, jako zázrak nového života, naděje a láska - oproti otmu stojí vypravěčova neschopnost prožívat štěstí. Proto má hrdina silné nutkání spojit se do spoluprožívání zážitků s otcem a dítětem a prožít znovu štěstí. Když tohoto muže náhodou najde a přijde k němu do bytu, nechce se k němu otec znát. Od sousedky se dozví, že tento pán si v rodině nechá všechno líbit a ponižuje se, dokonce se bojí o otcovství u své dcery. Jedinou jistotou pro jeho hrdost jsou mu vypravěč a sousedka. Zanedlouho se náhodou potkají v kavárně, kde ho vypravěč tajně odposlouchává – dozví se, že se pohádal s manželkou a zanechal své dítě s ní. Byli totiž na dovolené a dítě se nastudilo, což mu dává žena s tchýní za vinu. Nakonec se udobří, když oba sedí nad dítětem a čekají, co řekne lékař, který je skeptický. Dítě umře, oba dva se sobě vyznávají a omlouvají, slibují si vše dobré. Potom už se vypravěč s tímto mužem setká jen jednou na ulici, kde se mu zdá již sebevědomější.

10) PRECHÁDZKA V DAŽDI
„Vidíš, to práve nie, niťou našej precházdky je predsa čosi iné. Potom ti poviem.“ – „Čo do něj vložíš, to?“
„Že nebude mať niť. Chápeš už teraz môj zámer písať o známych luďoch a veciach bez zamienky?“
Spisovatel Kamil Zloch se prochází malířem Jankem v deštivém počasí venku. Mezitím se prolínají myšlenky o Jankovi, potom přichází vnímání okolního světa. Na své procházce potkají cizího muže, se kterým pokračují chvíli v cestě. Dojdou až k jabloni, která v dešti, jak se zdá, nevoní. Kamil poté utrhne na cestě ženě větvičku s kvítky.

11) PRED ZRKADLOM
Mladá dívka se dostává s bohatými rodiči na ples a zastaví se před zrcadlem. Její mysl protkávají vzpomínky na procházku s bratrancem. Matka ji vytrhuje ze snění s tím, že na ni čeká tanečník. Dívka však dále vzpomíná a přemýšlí, což ji nakonec přiměje k pláči. Matka si ji odvede a dívka prožije svůj první ples. Ples je zde pravděpodobně chápán jako vstup do světa dospělých.

12) PACH
Povídka pojednává o hlavním hrdinovi, který je vojákem. Ten se vrací zpět do minulosti a přemýšlí o svatbě. Nyní je na svatební cestě v Teplicích. Svatební noc však stále neproběhla. Voják přemýšlí o svých činech ,v myšlenkách se vrací do války a neustále při tom brousí svůj nůž. Nakonec jím zabije svou novomanželku. Do této příhody vstupují ještě růže, které jí chtěl koupit, ale které voněly velmi zvláštně, nakonec je pointa:
„Chlapci, necítite? Čcuhajte. Mŕtvolny pach. Mŕtvolny pach roznášam.“




13) ČÍRY CHLAPEC KALKALTÉ
Celé je to vyprávění snu mužem ženě. Pojednává o mrtvém synu, vyskytují se snové „nesmysly“, snová logika. Syn se ke konci snu ztratí ve výšinách.

*** Autor se v této knize opírá o existencionální tematiku smrti a odloučení. Řeší zde problemtiku sebe sama a možnosti přiblížení se k druhým lidem. Jako stěžejní povídku zde lze chápat „Ludia za priečkou“, kde hotel může být pojímán jako svět, příčky jako dělící čára mezi lidmi, kteří se nemohou nikdy setkat blíže a poznat se. Podobnými příčkami jsou oddělené děti v porodnici v povídce Člověk na dialku – už od samého začátku je člověk jakoby odsouzen k odloučenosti od okolí.
Autor využil reflexivně esejistického typu, zamýšlí se nad osudy hrdinů, protkává jejich vyprávění reflexemi o životě, smrti, lidské samotě a práznotě, nemožnosti poznat druhé.
Důležitá je též motivika snu – ten se zde proíná s realitou, není jasná jeho hranice.
Jediným bodem, který je zde pevný je rodina – její členi se vždy vzájemně pomohou v tísni.
V prvních povídkách (nejvíce) se vyskytuje individualistická postava, která opovrhuje životem, či o něj právě přichází.
Samotný název knihy „V úzkosti hl´adania“ odkazuje k existencionální tematice.

Milan Hamada: „Sujetový básnik“
- Tatarkovými základními pocity jsou osamělost odcizenost vůči Bohu i vůči světu
- stojí blízko „otrávené generace“, která ztratila blízký kontatk s větším celkem: společností, národem
- Tatarka nesouhlasil s označením „existencionalista“, neb by se cítil jako epigon Sartreho či Camuse, v tomto případě jde o slovenskou varinatu existencionalismu, tragický pocit života má zde vyhraněně křesťanskou podobu
- člověku není nic dané, ani Bůh ani vztah k sobě smému
- realistický příběh prochází básnickou imaginací, která se pojí s filozofující meditací existenciálního pojímání člověka a světa – zvláštní druhový synkretism
- dobová kritika toto dílo přijala jako jedno z nejlepších své doby, přinášející nové vidění světa a člověka
- oproti klasickému existencialismu odpovídá na osamělost a úzkost touhou po člověku – člověk jako tvor neznámý je zde předmětem hledání – důležitá není nemožnost poznat druhého člověka, ale samotné hledání, které je nekonečné, v hledání se člověk vytváří
- důležitým vztahem je lásk, povznesená nad smyslnost, směřující k transcendentnu
- antipsychologismus jeho reflexivně-imaginativní metody
- oproti lyrizované proze a jejímu lyrismu se zde uplatňuje expresionism
- opakování motivů, například broušení nože v povídce Pach
- chaos světa přemáhá formou

„Keď som bol v duši otrasený zradou, útokmi fašizmu, prepukajúcim zverstvom v luďoch, napísal som zbierku noviel V úzkosti hladania.“