5.den dekameron

Giovanni Boccaccio
– známý italský renesanční spisovatel, zakladatel italského básnického jazyka a některých poetických forem (tzv. stance) i realistické povídky.Narodil se roku 1313. Bydlel v Itálii v období renesance, byl nemanželským synem italského kupce a Francouzky, studoval církevní právo a klasické jazyky. Věnoval se diplomacii, ale především literární činnosti. Byl mimořádně vzdělaným humanistou, v latinsky psaných spisech poprvé souhrnně zpracoval antickou mytologii a pokusil se o první zeměpisný slovník. Byl rovněž prvním a nejzasvěcenějším vykladačem Dantovy Božské komedie.Také se přátelil s Petrarcou. Napsal několik básnických skladeb, např. Teseidu, přepracovával antické a středověké skladby a také se jimi inspiroval. V roce 1348 začal psát novely. Jsou to kratší prozaické útvary s překvapivým obratem v závěru, nezabírají dlouhý časový úsek, vystupuje zde omezený počet postav. Tyto novely sloučil a zasadil je do děje tak, že postavy, které v ději vystupují, tyto novely vyprávějí. Toto dílo nazval Dekameron. Zemřel 21. 12. 1375


Dekameron

Dekameron (z ře. Déka = deset a hémerá = den) je jedním ze zakladatelských děl italské a světové renesance. Tvoří jej cyklus sta povídek spojených s rámcovým příběhem.
Jednotlivé historky vypráví v deseti dnech sedm žen a tři muži. Pobývají na venkovském sídle, kam roku 1348 uprchli z Florencie před morovou nákazou. Příběhy různých námětů jim poskytují zábavu a krátí čas.

První den zvolili volné téma, druhý den si vyprávěli o lidech, které postihla nějaká nehoda, ale přesto vše dobře dopadlo. Tématem třetího dne se staly příběhy lidí, kteří svou šikovností, dovedností dosáhli svého cíle. Čtvrtého dne hovořili o láskách s nešťastným koncem, pátého dne o milencích, jejichž láska byla po mnohých strastech naplněna. Šestý den přišli na řadu ti, kteří se stali terčem nějakého vtipu, dokázali se mu však obratně vyhnout. Sedmý den patři ženám, jež svou chytrostí vyzrály nad manžely, osmý den každodenním vzájemným šprýmům mezi muži a ženami. Devátý den přinesl opět volné téma a povídky posledního dne se týkali lidí, kteří konali něco pozoruhodného či šlechetného ve věcech lásky.
Většinu námětů pro své povídky převzal autor ze zdrojů latinských, starofrancouzských (př. Rytířské romány), italských a z lidové slovesnosti, zpracoval je však výhradně svým osobitým stylem. Jeho postavy a figurky nesou rysy soudobého člověka, který je již silně ovlivněn renesančním duchem a který chce uchopit osud do svých rukou. Z příběhů vyzařuje optimismus, sebevědomí, radost ze života, lásky.
Postavy i prostředí jsou charakterizovány s nesmírnou obrazotvorností, působí velmi pravdivě. Lidé mají své klady i zápory, jsou čestní i falešní, milují i nenávidí, jsou schopni čisté lásky, ale i vypočítavosti atd.

Každá z povídek je ukončena pointou s poučením, ale autor nikoho nekárá, preferuje soulad s rozumem a přirozenými zákony přírody.

Autorova italština, jíž byl Dekameron napsán, se ve své době stala vzorem spisovného jazyka.

Názor: Doporučila bych knihu každému, koho zajímají příběhy jiných lidí, ať jsou vtipné nebo ne. Je zajímavé číst tyto, příběhy, protože se člověk i možná ponaučí z chyb nebo zážitků jiných jako právě v této knize