6.den dekameron

Šlechtic slíbí paní Orettě, že ji sveze na koni a bude jí přitom vyprávět příběh; protože však vypráví neobratně, poprosí jej dáma, aby ji z koně sesadil.
Ve městě žila půvabná, spořádaná a duchaplná paní jménem Oretta. Byla na venkově a rozhodla se vyjít s hosty na procházku ven. Cesta byla však dlouhá a tak jí kavalír z družiny nabídl že ji sveze na koni a přitom jí bude vyprávět příběh, který ještě neslyšela.
Příběh sám o sobě byl překrásný, ovšem kavalír neuměl vůbec vyprávět. Neustále se zasekával, opakoval a postavy k sobě vůbec neseděli. Paní se z toho dělalo až mdlo. Když zřela, že se kavalír do příběhu tak zamotal, že už se z něj nemohl dostat, vychytrale pravila: „Messere, tenhle váš kůň má příliš tvrdý krok, prosím vás proto, abyste mě ráčil sesadit dolů.“ Rytíř který měl víc nadání v rozumu než ve vyprávění to pochopil, vzal to s žertem a radši sáhl po jiných příbězích.


DEN 6 – příběh druhý:

Pekař Cisti jedním slůvkem dosáhne toho, že messer Spina napraví, co zanedbal při svém přání.
Příroda někdy naděluje lidem duchem vznešeným a srdcem dobrým špatné zaměstnání. Takový byl i Cisti, který byl pekařem. Papež Bonifác vyslal messera Geriho a jeho vyslance do Florencie aby vyřídili nějaké záležitosti. Všichni každé ráno chodily kolem Cistiho a protože měl pekař Cisti také skvělou sbírku vín, chtěl nabídnout Gerimu a jeho tlupě ;) Ovšem uvědomoval si jaké je jeho postavení vůči Gerimu a tak si usmyslil, že najde způsob jak dosáhnout toho, že se G. pozve sám.
Každé ráno se ustrojil a připravil si víno na stůl kde popíjel, jednoho dne, to už G. nevydržel a popil i s vyslanci. Těm víno velice zachutnalo a každé ráno dokud tam byli popíjeli. Když byla jednání u konce pozval G. Cistiho na hostinu s nejváženějšími členy města. C. však odmítal a tak G. nechal poslat sluhu pro víno. Ovšem se špatnou nádobou - tak ho C. několikrát odbyl, až to pak došlo i Gerimu. Nakonec poslal sluhu s dobrou nádobou.
Když to C. viděl přijal pozvání a vzal i celý soudek. Pak pánovi pravil: „Pane, nechtěl jsem, abyste se domníval, že mě dnes ráno ta veliká láhev poděsila; ježto však se mi zdálo, že vám vypadlo z mysli, co jsem vám ukázal svými malými džbánky – že totiž to víno není pro sluhy – dnes jsem vám to chtěl připomenout.“ Geremi to pochopil a z Cistiho se stal jeho velký přítel.


DEN 6 – příběh třetí:

Monna Nonna umlčí pohotovou odpovědí málo slušný vtip florentského biskupa.
Když byl florentským biskupem Antonio d´Orso, přibyl do Florencie katalánský šlechtic Diego della Ratta - byl maršálkem krále Roberta. Byl to velký sukničkář a jednou si sjednal noc s paní jednoho lakomého biskupa za 500 zlatých. Tak se i stalo.
Biskup o tomto věděl ale tvářil se jako by nic. Jednou spolu jeli a uviděli v ulici Nonnu, když přijeli s vozem až k ní, biskup řekl maršálkovi: „Jakpak se ti líbí tento Nonno? Troufla by sis ho zmoci?“ Nonnu tato slova urazila a vtipně a rázně mu odvětila: „Pane, možná, že by se mnou nebyl tak hned hotov, ale rozhodně by si musel zaplatit dobrou mincí.“
Když tyto slova oba uslyšeli, museli se stydět a už neřekli nic. Mladá paní jim vtipem seťala úsměv…

DEN 6 – příběh čtvrtý:

Chichibio, kuchař Currada Gianfiglianziho, pohotovou odpovědí obrátí v úsměv Curradův hněv a ujde tak pohromě, jež mu od Currada hrozí.
Currado byl urozený, ulovil jestřába a poslal ho Chichobiovi do kuchyně aby mu ho připravil. Když už byl jestřáb skoro hotov, vešla do kuchyně Brunetta, do které byl Ch. zamilovaný a přemluvila ho aby jí dalo jedno stehno. Když Curradovi přinesli jestřába bez jednoho stehna zavolal si pobouřeně Ch. aby mu to vysvětlil. Ten mu tvrdil, že jestřábi mají pouze jednu nohu, to Currada velmi pobouřilo. Ale Ch. mu tvrdil, že mu to dokáže i na živých, Currad se nechtěl před hosty vztekat a tak pověděl Ch. - že příští den půjdou k jezeru a on mu ukáže jestřábi s jednou nohou.
Když dorazili k řece, Ch. uviděl se štěstím jestřábi kteří stáli na jedné noze, jak to spící jestřábi dělají. Ch. tvrdil pánovi, že má pravdu, pán ovšem zavolal: „Ho, ho!“.
Následně se jestřábi probrali a použili obě dvě nohy k útěku. Currado řekl: „Tak, co tomu říkáš mlsoune, nezdá se ti že mají nohy dvě?“ a poděšený Ch. mu nato odvětil: „Ano, pane, ale včera jste nezavolal Ho, ho!“. Currada tato odpověď tak pobavila, že Chichibiovi odpustil…


DEN 6 – příběh pátý:

Pan Forese da Rabatta a mistr Giotto, malíř, vracejí se z Mugalla a vzájemně se posmívají svému nepěknému zjevu.
Forese i Giotto se potkali na cestě do Florencie a překvapila je náhlá přeháňka, oba utekli do domu jednoho rolníka, se kterým se znali. Vypůjčili si otrhané oděvy aby nenastydli a vydali se dále na cestu. Na cestě se zablátili a ušpinili, náhle se vyjasnilo a oni si začali povídat.
Když se F. podíval na Giotta, začal se smát a povídá: „Giotto, kdyby nás teď potkal někdo cizí, kdo tě nikdy neviděl, myslíš, že by uvěřil že jsi nejlepší malíř na světě?“ na to mu G. hbitě odpověděl: „Myslím, že by uvěřil, až tehdy kdy by při pohledu na vás nabyl přesvědčení, že znáte alespoň abecedu.“. Forese si uvědomil, že mu bylo zaplaceno stejnou mincí.


DEN 6 – příběh šestý:

Michaele Scalza dokáže několika mladíků, že Baronciové jsou nejurozenějšími lidmi na světě i v přímoří, a vydělá si tak na večeři.
Michele Scalza byl velice vychytralý a žertovný. Jednou seděl s mladíky a nastala otázka, který rod je nejrozumnější? Všichni se přeli, ale M. pravil že, nejrozumnější rod ze všech jsou Baronciové. Když to všichni slyšeli, vysmáli se mu. M. říkal, že se vsadí o večeři a tu mu k sázce přikývl jeden občan. Jako soudce si vybrali Piera u kterého bydleli. Občan mu nejdříve vyložil svoji verzi o tom kdo je nejrozumnější rod a pak mu svou teorii odůvodnil M.
Všichni se shodli na tom že čím jsou lidé starší tím jsou rozumnější. Následně to všem odůvodnil tím, že všichni lidé mají krásné tváře jedině Bar. mají tváře protáhlé, jedno oko výše než druhé, nesymetrický obličej… A tvrdil, že jsou nejstarší proto, že se na nich bůh učil modelovat obličeje lidí, proto jsou tak ohavní a zároveň nejstarší = nejmoudřejší. Všichni mu na špek skočili a on a jeho přátelé vyhráli večeři.


DEN 6 – příběh sedmý:

Manžel přistihne svou choť Filipu s milencem; volá ji před soud, ona se však pohotova a rozmarnou odpovědí osvobodí a způsobí změnu zákona.
Byl zákon, který trestal ženino cizoložství a cizoložství za peníze - upálením na hranici. Manžel jednoho dne přistihl Filipu s milencem a doprošoval si zákon. F. ovšem neprchla jak od ní mnozí čekali, ale předstoupila před soud. Filipa vypověděla popravdě a nezapírala. Ale vytýkala že zákon platí pouze na ženy, ale ne na muže, že ho neschvalovala žádná žena a že je to zákon špatný.
F. dala manželovi otázku jestli se mu vždy oddala kdy chtěl, manžel řekl, že ano a na to F. pokračovala - je lepší když se ze zbytkem rozkoše rozdělí i s člověkem, který ji miluje víc než sebe.
Radní to uznali za pravdu a změnili zákon, na upálení jen pro ty ženy, které provozují cizoložství za peníze. Filipin muž odešel od soudu zahanben svým počínáním, Filipa se naopak vracela s pocitem vítězství.


DEN 6 – příběh osmý:

Fresco nabádá svou neteř, aby se nezhlížela v zrcadle, vidí-li nerada – jak říká – protivné lidi.
Muž jménem Fresco měl neteř jménem Ciesca, byla krásné postavy a tváře, ne ovšem tak krásné jak některé ženy. Ona si ovšem o sobě myslela, že je nekrásnější, nejchytřejší a nej… Kdykoli šla po ulici nikdo se jí nelíbil a přímo se jí „hnusil“.
Jednoho dne se vrátil domů a Fresco se jí otázal: „proč je tak brzy doma?“. Ona mu odpověděla, že se jí nelíbí dívat se na ošklivé lidi a proto se vrátila domů, aby to nemusela vidět.
Frescovi se její postoje tuze nelíbil a řekl jí: „Dceruško, jestli se ti protivní lidé nelíbí tou měrou, jak říkáš, neshlížej se nikdy, jestli chceš být veselá – v zrcadle!“. Bohužel byla tak hloupá, že jí nedošlo co chtěl říci a sama zůstala trčet ve své hlouposti…


DEN 6 – příběh devátý:

Guido Cavalcanti zaobaleně potupí několik florentských rytířů, kteří ho zaskočili.
Ve Florencii v dávných dobách byli různé zvyky, například ten, že se skupina bohatých a „urozených“ co si dokázali zaplatit vždy sešli a holdovali na účet jednoho z nich -ten se vždy měnil. Nebo pořádali hry se zbraněmi. Takové bylo i společenstvo pana Betta Brunelechiho.
To chtělo mezi sebe získat pana Guida, byl to chytrý vzdělanec a známý logik. Bylo o něm též známo, že byl bohatý. Ale jemu toto společenstvo nic neříkalo. Pan Guido jednou prošel, až k hrobkám kde chtěl jít dál, ale brána byla zavřená. Náhodou tu projíždělo společenstvo pana Betta, ten když uviděl G. řekl: „pojďme ho dopálit“.
Obklopili ho na koních a doráželi na něj, ten jim však hbitě odpověděl: „Pánové, tam, kde jste doma mi můžete říkat co chcete“ a utekl jim. Nikdo to nepochopil a všichni zůstali strnulí, co tím chtěl říci.
Nakonec to panovi Bettovi došlo a vysvětlil jim, že je v podstatě urazil, protože je srovnal s vykopávkami. Tím jim naznačil, že nemají právo se srovnávat se vzdělanci jako on.