Rozum a cit

Rozum a cit – dvě strany mince, mezi kterými nejednou v životě rozhodujeme. Jane Austenová nám ve svém prvním publikovaném románu (1811) dokládá, že ačkoliv se mnohdy snažíme jeden či druhý potlačit, nakonec stejně dojdeme k závěru, že v životních otázkách není rozumu bez citu a naopak.
Autorka – mnohými považována za největší anglickou spisovatelku všech dob – předběhla svými netradičními příběhy svou dobu o několik desetiletí. Za největšího současníka Austenová lze považovat Waltera Scotta, autora známého historického románu Ivanhoe. Radoslav Nenadál o jinakosti literatury Austenové píše: „Snad nejzřetelněji vynikne novátorství této geniální ženy, když se podíváme, co vlastně četla Anglie na přelomu 18. a 19. století. Nejširší vrstvy holdovaly literatuře značně odlišné od společenských obrázků Austenové: četl se hlavně „gotický román“ s nahuštěným a komplikovaným dějem, ale i lacinou schematičností mátožně koncipovaných postav rozdělených na zloduchy a jejich čisté oběti.“
Na románu autorka pracovala déle jak deset let. Jeho původní podoba byla koncipována v dopisové formě (tehdy oblíbené) a měla titul Elinor a Marianne. Ačkoliv se nám titul může zdát dosti odlišným od toho dnešního, při hlubším uvažování dojdeme k závěru, že opak je pravdou a paralela je více než výmluvná. Důkazy hledejme v charakteristikách hlavních postav – sestrách Dashwoodových. Starší Elinor představuje totiž rozum, mladší Marianna cit.
Elinor zaujme, dá se říci, po smrti otce funkci hlavy rodiny. V domácnosti, kde žijí čtyři ženy – paní Dashwoodová s dcerami Elinor, Mariannou a Margaret – má ze všech nejjasnější a nejbystřejší mysl, vše dokáže řešit s rozvahou, vždy zachová chladnou hlavu, těší se dobrému úsudku. „Elinor, nejstarší dcera, která uměla tak přesvědčivě poradit, byla nadaná bystrým rozumem a chladnou rozvahou, a proto se mohla stát matčinou rádkyní, ačkoliv jí bylo pouhých devatenáct, a často ku prospěchu všech zabrzdila paní Dashwoodovou v dychtivém rozletu, kdyby se náhodou dala strhnout k nějaké nerozvážnosti. Elinor měla také vřelé srdce a milou, citově bohatou povahu, jenomže se uměla ovládat, což se její matka dosud nenaučila a jedna z jejích sester naučit odmítala.“
Životní útrapy Elinor se točí především kolem lásky k Edwardu Ferrarsovi, bratru její švagrové Fanny. Zamilují se do sebe ještě při pobytu na sídle Norlandu a ačkoliv na sobě své city nedávají znát, chamtivá Fanny Edwardovu zálibu v Elinor odhalí a dělá vše pro to, aby vztahu učinila přítrž. Okolí pomalu začíná plánovat svatbu, jen Elinor zůstává střízlivá.
„Edward Ferrars je neoslnil zjevem ani vystupováním. Nebyl žádný krasavec a člověk ho musel poznat blíž, aby ho zaujal svým charakterem. Nedostávalo se mu sebevědomí, aby se uměl prosadit, ale když se mu podařilo překonat vrozenou ostýchavost, ukázalo se, že má vřelé srdce. Byl inteligentní a vzdělání mu k tomu zajistilo solidní rozhled. Chyběly mu však schopnosti i chuť vyhovět matce a sestře, které si toužebně přály, aby se proslavil – jako co, nevěděly samy.“
Jak už titul napovídá, mladší sestra Elinor, Marianna, byla jejím pravým opakem. Všechny své city prožívala naplno, dávala je znát svému okolí a totéž vyžadovala od ostatních. Tvrdila, že v životě nelze poznat víc než jednu pravou lásku. Její osud, zdá se, je nakonec nejtragičtějším. Nutno ale podotknout, že si za mnohé strasti mohla sama. V případě, že by častěji udržela chladnou hlavu jako její sestra, mohly být důsledky jejího počínání mnohem méně znatelné. „Marianna byla v mnohém směru dívka stejně pozoruhodná jako Elinor. Rozumná a bystrá, ale všechno vášnivě prožívala: v smutku ani v radosti neznala míru. Byla velkomyslná, milá, zajímavá: všechno jen ne rozvážná. Ve všem se nápadně podobala matce.
Elinor si někdy kvůli sestřině citové vypjatosti dělala těžkou hlavu, zato paní Dashwoodová takovou povahu obdivovala a milovala.“
Třetí sestře, Margaret, se autorka téměř nevěnuje. Od okamžiku, kdy starší sestry na zimní sezonu přesídlí do Londýna, se o ní více nedozvídáme. „Margaret, třetí sestra, bylo veselé, dobromyslné třináctileté děvče. Podléhala silně vlivu Marianniných romantických nápadů, a jelikož postrádala bystrý rozum, nezdálo se, že se v pozdějším životním údobí sestrám vyrovná.“
Postavami, díky kterým se rozběhne celý dějový kolotoč, jsou John Dashwood, nevlastní bratr Elinor a Marianny, a jeho žena Fanny Dashwoodová. Nejcharakterističtější vlastností mladých manželů je lakota. Když dívkám umírá otec, má celé panství Norland dle staré rodinné závěti připadnout pouze Johnovi. „ Když pan Dashwood viděl, že se blíží jeho poslední hodinka, poslal pro syna a žádal tak důrazně a naléhavě, jak mu nemoc velela, aby mu slíbil, že se postará o nevlastní matku a sestry.
John Dashwood nebyl tak citově založený jako ostatní členové rodiny, přesto ale ho otcova žádost v takové chvíli dojala, a proto ho ujistil, že pro ně udělá, co bude v jeho silách. Otec se tím upokojil a pan John Dashwood měl dost času v klidu si rozvážit, nač mu v tom směru síly stačí.
Nebyl to špatný mladý muž, pokud pod tím pojmem nerozumíme člověka poněkud necitelného a sobeckého; celkem se ale těšil dobré pověsti, protože si v běžných záležitostech vedl řádně.“
Přesně podle tohoto popisu si John Dashwood stojí po celou dobu trvání příběhu. Snad ještě navíc se projeví jako hlupák, který si neumí udržet vlastní názor. Tato jeho vlastnost mě iritovala ze všech nejvíc. Hybatelem jeho myšlení se vždy stala jeho manželka Fanny, která svou vychytralostí a hrabivostí přiměla Johna udělat vždy to, co si ona sama přála. „Jen co otce pohřbili, objevila se mladá paní Dashwoodová, aniž tchyni o svých úmyslech předem zpravila, se synkem a vším služebnictvem…
Mladé paní Dashwoodové se nezamlouvalo, že manžel míní něco učinit pro své sestry. Odejmout tři tisíce liber z majetku jejich drahého chlapečka znamená přece hrozné ochuzení. Prosila manžela, aby si to ještě rozvážil.
Jak si sám před sebou zodpoví, že připravil syna, své jediné dítě, o tak obrovskou částku? Jakým právem od něho slečny Dashwoodovy, které jsou s ním pokrevně spřízněné jen napůl, což paní Fanny za příbuzenství ani nepovažovala, očekávají velkomyslný dar v takové výši?
„Bylo to otcovo poslední přání,“ odpověděl jí manžel, „abych se postaral o jeho vdovu a dcery.“
„Vždyť ani nevěděl, co mluví – krk bych na to dala, že tou dobou už blouznil. Kdyby byl při smyslech, ani by ho nenapadlo žádat po vás, abyste připravil vlastní dítě o polovinu jmění.“
„Nestanovil žádnou určitou cenu, drahá Fanny, žádal mne jen obecně, abych se o ně postaral lépe, než se to podařilo jemu.““
Slečny Dashwoodovy se po neshodách s bratrem a především švagrovou brzy stěhují do nového domova, do zahradního domku u zámku v Bartonu, který jim ochotně nabídl vzdálený příbuzný, sir John Middleton. „Zámek Barton dělila od zahradního domku vzdálenost asi půl míle. Když paní Dashwoodová s dcerami projížděly údolím, těsně ho míjely, ale z domova k němu nedohlédly, protože jim v tom bránil sousední kopec.“
V novém domově, který Marianne nejdříve odmítla přijmout za vlastní, poznávají nové přátele. Tito známí jsou ochotní Dashwoodovým podat pomocnou ruku a jsou narozdíl od Johna a Fanny rádi, že mají tak milou společnost. A v brzké době se v Bartonu zalíbí i Marianně. Při jedné z vycházek uklouzne, vyvrtne si kotník a k domovu jí pomůže neznámý mladý muž, do něhož se okamžitě bezhlavě zamiluje. Mladík se představí jako Willoughby. „ Jeho přitažlivý mužský zjev a jeho velmi uhlazené vystupování se staly okamžitě předmětem všeobecného obdivu a žertovné poznámky o jeho galantním skutku, adresované Marianně, dostávaly vlivem těchto okolností zvláštní šťávu.
Všechno kolem jeho osoby znělo zajímavě. Měl dobré jméno, sídlil v nejmalebnější zdejší vísce…“
Vztah Willoughbyho a Marianny se jevil naprosto idylicky. Jeden mohl na druhém oči nechat, neudělali bez sebe ani krok. Proto bylo pro všechny velkým překvapením, když Willoughby bez vysvětlení ze dne na den z Bartonu odjel. Marianna pro Willoughbyho od této chvíle truchlí, nejí a stále usedavě pláče, bližní se bojí o její zdraví. A jiný muž, který by jí mohl ze žalu pomoci, je také v nedohlednu – plukovník Brandon Mariannu tajně miluje, ta si to ovšem nepřipouští, protože jí připadá starý.
Jak vidno, největší část děje umístila Jane Austenová na anglický venkov. Všímá si zde přírody, jejích barev, rozmanitostí, zvuků, proměn v počasí. Barvitými popisy mi připomněla našeho českého autora Vítězslava Hálka, který neopomene sebemenší detail, jenž lidské oko může zachytit. Na čtenáře ze stránek sálá teplo venkovského slunce, až k němu doléhají všechny vůně přírody. Z popisů je cítit, že Austenová venkov hluboce milovala a je snadné se dovtípit, že zde strávila velkou část svého života.

Naopak Londýnu, kam se děj na zimu přesouvá, je věnována podstatně menší pozornost. Přestože je Londýn město, které spoustě autorů přinášelo nikdy nekončící inspiraci (ukázkovým příkladem nechť je nám další významná britská autorka Virginia Wolfová a její Paní Dallowayová), pro Austenovou je to jen spousta ulic se spoustou domů.
Podle toho se chová i děj. Zatímco na vesnici se odehrají všechny šťastné události, město přinese slečnám Dashwoodovým pouze smutek a trápení. Marianna se do Londýna vydává, aby po dlouhých dnech odloučení konečně opět stanula před svým milovaným. Po dlouhém čekání konečně pohlédne Willoughbymu do očí, setkává se však jen s neúctou a opovržením. Mnohé se změnilo. Willoughby se kvůli možné majetkové ztrátě zasnoubil s bohatou paničkou. Mariannu tato skutečnost zdrtí, uzavře se ve svém londýnském pokoji a nevychází ven.
To Elinor si počíná statečněji. Ačkoliv zjistí, že její milovaný Edward je již léta zasnouben, hrdost jí nedovolí jinak a namísto toho, aby žádala sobě pomoci, pomáhá v nelehké životní situaci své mladší sestře.
Dosud, domnívám se, vycházela Austenová ze svých životních zkušeností a ze svého nelehkého postavení. „To všechno měla možnost vidět kolem sebe. Narodila se v hampshirském Steventonu v rodině venkovského faráře jako sedmá ratolest. Měla pět bratrů a sestru. Pro otce George Austena nebylo snadné udržet rodinu na slušné životní úrovni, vyžadované podle tehdejších představ od člověka jeho postavení. Sám pocházel z chudších poměrů a na vzdělání získal prostředky od bohatého strýčka. Ani jeho žena nepřinesla do manželství velké věno, takže životní zaopatření dětí bylo čistě otázkou vlastního přičinění.“
Svým hrdinkám ale nakonec připravila šťastný konec. Možná proto, že se sama nikdy nevdala a nebyl jí souzen život s happy-endem, chtěla ho dopřát alespoň svým hrdinkám. Ačkoliv Marianna svého Willoughbyho za muže nedostala, přesvědčila se, že se dokáže i podruhé zamilovat a že přes pokročilý věk může být muž stejně hrdinný, ba ještě o něco více než mladík, a zcela se oddala plukovníku Brandonovi.
Elinor došla svého snu s Edwardem, který ze zasnoubení nakonec vyklouzl, aniž by byla poškozena jeho čest (ze slibu odstoupila daná slečna).
Nejhůř tak nakonec dopadl Willoughby: „ Žil si čiperně a často i radostně. Jeho choť nebyla vždycky protivná ani jeho domov neútulný a ve svém chovu koní a v psinci, ve sportování všeho druhu nalézal v míře dosti hojné životní spokojenost.
Pro Mariannu však – přestože negalantně přežil její ztrátu – měl vždy v srdci vyhrazené místo, její další osudy ho vždy vřele zajímaly, byla jeho tajným vzorem ideální ženy – a v budoucích letech se od něho mnohá kráska dočkala urážlivého zhodnocení, že se nemůže rovnat paní plukovníkové Brandonové.“


P.S. Pokud by měl někdo zájem, mám text uložen i s odkazy na citace:-)