Hrdinové starých evropských bájí

Palác horských jasanů

Krále Colga z Lochlannu (Dánských ostrovů) zlobilo, že mu nepatří ostrov Irsko a vyplul jej dobýt. Ostrované v čele s Finnem je uvítali útokem. Finlův vnuk Oskar se protlačil až k Colgovi, sledujícímu bitvu a zabil ho. Finn ušetřil chlapce – Midaca, syna krále Colga a zajistil mu bojový výcvik; ten na zkázu otce nezapoměl.
Když dospěl, Finn ho jako urozeného prince vyzval, aby si vybral léno a založil svůj rod. Vybral si a dostal bohaté léno Kentri na řece Shanoně, včetně stáda dobytka. Až po čtrnácti letch se sním Finn setkal; byl urostlý, měl lochmannské brnění a pozval Finna do svého paláce horských jasanů. Palác byl nádherný a zřejmě nedobytný, ale byla to na Finna past, zajištěná kouzlem. Nemohli se ani pohnout.
Midac měl v zálozte ještě vojska tří králů a chtěl se za otce Finnovi a ostrovním Fénům pomstít. Midac a Finnův syn Ficna v osobním souboji a s nimi trojice králů tam zahynuli. Finn s ostrovními Fény se ubránili.


O krásné Deirdre a Usnových synech

Příběh o Deirdre (hrozba), známý i jako Vypovězení Uisnachových
(Usnových) synů, se zachoval v keltském ústním podání a rukopisech z 12. - 19. století. Pojednává o krásné dívce a proroctví, že její krása vyvolá nepřátelství a o králi, který s cílem vyhnout se zlému osudu ji izoluje v lese, aby se s ní jednou oženil. Tam ji najde rytíř Naisi, jeden ze tří bratrů Usnových, který s ní, bratry a družinou před králem odpluje do Skotska. Král ho lstí přiláká zpět, že mu vrátí jeho statky, ale Deirdre tuší neštěstí a muže varuje. Králi vzkážou že
krásu ztratila, jenže on zjistí opak a ze žárlivosti nechá zapálit jejich dům. Ubránějí se a král slíbí mír. Sotva však bratři odloží zbraně, král je nechá popravit a Deirdre ze žalu zemře.


Jak se stal Artuš králem

Mudrc a prorok Merlin způsobí, že se král Pendragon zamilujedo sličné Igrainy; jejího muže ve válce porazí, udělá z ní královnu, ale brzo zemře. Igraina pak porodí jeho syna Artuše, ale země zůstane léta bez krále. Po létech na radu Merlina svolají rytíře; komu se podaří vytáhnout meč zaseknutý do kovadliny, má se stát králem. Známým rytířům se to nepovedlo. Na řadě byl Kay, ale nemohl najít svůj meč. Proto pošle jinocha Artuše, aby mu nějaký meč sehnal a Artuš přinese
právě ten meč, co byl v kovadlině. Nastane tahanice mezi Kayem a Artušem, až se prokáže, že jediný Artuš dokáže meč z kovadliny vytáhnout a stane se tedy po právu i po otci králem. Artuš pak svede několik vítězných bitev. Jednou nemůže najít svůj meč a Merlin mu poradí, aby se podíval na jezero. Tam čísi z vody trčící ruka drží meč a Artuš se ho zmocní. V tom spatří opodál dívku, jdoucí po hladině jezera. Merlin mu vysvětlí, že to je Jezerní panna, vládkyně těch vod
a ten darovaný meč má jméno Excalibur. Dokud bude mít jeho pochvu při sobě, neztratí ani kapku krve. Všude pak Artuš vítězí a zamiluje se do něho Guenevera, dcera krále Leodegranda. Vezmou se a jeho rytíři zasednou ke Kruhovému stolu. Prožijí pak spolu mnohá dobrodružství.

Vilém s krátkým nosem

Král Ludvík při rozdávání území za věrné služby zapomněl na rytíře Viléma Oranžského, markýze s krátkým nosem. Ten to králi vyčetl a král mu nabídl vybrat si z toho, co už rozdal jiným. Vílem to odmitnul jako nespravedlivé vůči obdarovaným. Raději že vybojuje nepřítelem obsazené území; král souhlasil. Vilém si opatřil povozy se sudy, v nichž se jeho vojáci dostali přes strážce do obsazeného města Nimes a město v
krátkosti dobyli.


Tanhäuser

Potulný rytíř a pěvec Tanhäuser všude vzýval Královnu nebes, až
přišel k Venušině hoře a bohyně ho pozvala, aby vešel a potěšil své srdce. Zdráhal se, ale pak vešel. Přes svody krásek aby zůstal, nechtěl kvůli Královně nebes. Venuše ho propustila až po roce, když se obrátil o pomoc k panně Marii. Odešel k papeži se vyzpovídat, ten ale byl neoblomný. Dokládal svou berlí ze suchého dřeva, že se také už nezazelená, jako nelze smýt jeho hřích. Proto se vrátil k Venuši , kde
byl uvítán. Hora se za ním zavřela a papežova berle vypučela. Papež tím poznal svou chybu, nechal ho hledat, ale Tan-häuser v hoře zůstal navždy.


Narození a mládí kralevice Marka

Jevrosima, žena krále Vukašina, měla sen o udatném bojovníku a takovým se stal její syn Marko, jemuž kmotrem byl sám car. Toulal se lesem a dostal žízeň. U studánky na žhoucím slunci stála víla, proto ji odnesl do stínu. Za to mu nabídla jmění nebo šavli s koněm a on si vybral meč s koněm. Tak se stalo a mluvící kůň Šarec s ním tryskem odjel.


Komu patří carství

Na Kosově poli stála 4 stanová města, první bylo Vukašínovo. Ti
vojevůdci se hašteřili, kdo se má stát carem a obrátili se na kněze Nedejlku. Ten je poslal za kralevicem Markem. Marko je vyslechl a podle listin určil za cara slabého Uroše. Ostatní se s ním začli přít, ale car Uroš je uklidnil a Markovi popřál hodně bojové síly.


Bitva na Kosově poli

Turci se rozletěli na západ a nikdo je nemohl zsatavit. Na Kosově poli se zastavili a vyzvali srbského cara Lazara, buď aby jim předal vládu, nebo mezi nimi rozhodnou meče. Car vypravil vojsko v čele s devíti bratry Jugoviči. Manželka ho prosila, aby zůstal doma aspoň její nejmladší bratr Boško, ten ale odmítnul. Poseděli před bitvou, přísahali věrnost a v přípitku car popřál hlavně Jugovičům. Miloš Obilič se proto rozzlobil a označil Brankoviče za možného zrádce. V
boji s Turky skutečně všichni padli zradou Vuka Brankoviče, který své vojsko vyvedl z boje jinam.


Smrt matky Jugovičů

Za boje Jugovičů s Turky jejich matka si vyprosila od boha křídla, aby se tam mohla podívat. Našla je i s jejich otcem mrtvé. Neplakala; odvedla jejich věrné koně a psy domů a když havrani přinesly z bojiště zkrvavenou ruku syna Demjana, puklo jí srdce.


Co Marko vyoral

Když Turci vypalovali vsi a všude se roztahovali, matka se ptala Marka, kdože je odtud vyžene. Marko vzal šavli, zapřáhl voly do pluhu a začal orat sultánovu silnici. Turci mu to chtěli zakázat, ale Marko zvednul pluh i s voly a všechny je tím pobil. Matce pak vysvětlil: to jsem ti dnes vyoral.


Otcova šavle

Turecká dívka šla k řece Marice prát, ale voda byla zbarvená krví mrtvých Srbů. Z řeky volal slabý hlas o pomoc, tak tam hodila kus plátna a přitáhla vojáka k břehu. Měl skvostný oděv a šavli, chtěl za pomoc zaplatit. Poslala bratra Mustava, aby ho přinesl, ale ten mu sťal hlavu a oděl se do jeho šatu. Když ho povolali na vojnu, nastoupil v tom obleku se šavlí. Všem se šavle líbila, ale nikdo ji nedokázal vytasit. Teprve karalevici Markovi šavle sama z pochvy vyskočila. Byla na ní tři jména – kováře, krále Vukašina a Markovo. Mustava nechtěl říct, jak k ní přišel, ale nakonec to řekl. Marko mu říká: Víš komu jsi uťal hlavu? Mému otci, králi Vukašinovi. Kdybys ho
ošetřil, mohls ještě žít. Pak uchopil meč a Mustavovi uťal hlavu..


Smrt kralevice Marka

Marko dojel na koni Šaracovi k hoře Urvině a Šarac náhle začal
klopýtat a ronit slzy. Z lesa slyší hlas své víly – chránkyně. Šarac upřesňuje: ona lituje tvé hlavy. Ve vodě uviděl svou starou vrásčitou tvář; rozloučil se se světem a věrnému koni uťal hlavu. Pak zpřelámal šavli, popadl palici buzdovan a mrštil jí do mořských vln. Pak napsal list list na rozloučenou s přáním, jak naložikt s jeho majetkem a tělem. Ulehl pod jedlí a usnul na věky. Zbyly po něm jenom napsané verše.


Jak se stal Ilja bohatýrem

Třicet let žil bezvládný Ilja u města Muroně, údy mu nesloužily. Jednou přišli dva poutníci a vyzvali ho, aby jim donesl ze sklepa jídlo a pití. Zkusil vstát a i ruce ho poslechly. Napil se s nimi a cítil jak mu přibývá síl. Staříci ho ještě poučili, jak si opatřit koně, že z něho bude bohatýr a velký bojovník a odešli. Šel za rodiči na pole, snadno rukou odehnal cizí doby\tek a sám pole vyklučil a zúrodnil. Uzdravený Ilja si vybral podle rady staříků koně - siváka,
vzal luk, šípy a železnou palici a vydal se za kyjevským knížetem Vladimírem.


O Slavíku loupežníkovi

Pěkný byl pohled na vyšperkovaného Ilju v plné zbroji se šavlí, lukem a palicí. Ilja vidí u Černigova Tatary, jak chtějí černigovské porubat. Vjel mezi ně a se svým sivákem je rozprášil. Černigovští děkovali a lákali ho, aby u nich zůstal. On se ale ptal na cestu do Kyjeva. Cesta je 30 let zarostlá, nikdo tudy nejezdí, protože u bažin sedí Slavík loupežník a jakmile zahvízdá, vše kolem hyne. Zkusil to i
na přijíždějícího Ilju, ale ten Slavíka sestřelil lukem, spoutal a vzal sebou. Viděli ho z hnízda tři Slavíkovy dcerky a zavolaly zetě s oštěpy, aby Ilju zabili. Ale sivák třemi skoky jim ujel ke knížeti Vladimírovi do paláce. Kníže nechtěl věřit, že Ilja přijel přímou cestou, když ji střeží Slavík loupežník, ale ten mu ukázal toho spoutaného Slavíka. Potom Slavíkovi uťal hlavu a kníže Ilju přijal mezi své bohatýry.


Vladimírova ženitba a smrt Dunaje Ivánoviče

U Vladimíra všichni hodují a baví se a Vladimír promluví, že všichni jsou ženatí či zadaní, jen on ne. Táže se, kdo by věděl o nevěstě, kterou si vysnil. Zcestovalý bohatýr Dunaj Ivánovič mu poradil Apraksii, dceru Litevského krále. Kníže tedy pro ni vyslal poselstvo; král se zlobil, ale nakonec svolil a vyjeli, museli však v lese nocovat. Tam je obtěžoval nějaký Tatařín – nebyl to Tatařín, ale Nastasja, starší sestra Apraksie, která chtěla sestru přivézt zpět. Vzali ji tedy sebou do Kyjeva. Vladimír se s Apraksií oženil a s Nastasjou se oženil Dunaj. Při svatbě se Dunaj vychloubal střeleckým
uměním a Nastasja navrhla, aby za dobrého střelce byl uznán, kdo na 50 kroků prostřelí prsten. Třikrát za sebou se jí to povedlo a na řadě byl Dunaj; varovali ho, byl opilý a prvým šípem netrefil. Varovala ho i Nastasja, ale vystřelil a zasáhl fi do prsou. Ronil pro ni slzy a žalem se zabil. Pojmenovali po nich dvě řeky – Dunaj a Nastasja.


O Stavru Godinovičovi a jeho chytré ženě

Všichni se na Vladimírově svatbě veselili, jen bojar Stavro Godinovič se vytahoval svou ženou Vasilisou, že se jí Afraksie nevyrovná. Vladimír ho za to uvěznil a poslal pro Vasilisu. Ta se to dověděla dřív než poslové přijeli. Převlékla se za bohatýra a s družinou se vypravila k Vladimírovi. Když potkala jeho posla, prohodila, že Vladimír 12 let neplatí daně a posel řekl, že má přivést Stavrovu ženu. Ta mu namluvila, že Stavrova žena někam odjela a tak se obrátil zpět. Vladimír se lekl a v tom dorazila Vasilisa s družinou. Apraksie poznala, že Vasilisa není bohatýr a zašeptala to Vladimírovi. Toho
napadlo vyzkoušet její sílu zápasem, Když Vasilisa několi siláků přemohla, řekl Vladimír Apraksii, že má dlouhé vlasy a krátký rozum, nazvat bohatýra ženou, ta ale trvala na svém. Vyzkoušel tedy rozstřel, v němž opět Vasilisa zvítězila a do třetice prohrál i partii šachu. Vasilisa žádala zaplatit tu daň a Vladimír přiznal, že takový dluh může splatit jen svou hlavou a hlavou své ženy. Vasilisa se však chtěla bavit. Vladmir uspořádal zábavu a poslal pro houslistu Stavra
do vězení. Chytrá Vasilisa místo daní si vyžádala Stavra. Vladimír souhlasil a ještě je s Apraksií vyprovodil.


Jak se Ilja na knížete rozhněval a co z toho vzešlo

Každou sobotu Vladimír zval písemně hosty na svou zábavu a jednou na svého Ilju dočista zapomněl. Ten se rozhněval, vyšel do města a sestřeloval kříže a makovice z věží, které pobertové sbírali a prodávali. Vladimír požádal Nikitiče, aby Ilju přemluvil a ten se přestal rouhat, že ho zve na zábavu. Opili se spolu a vraceli se do paláce, kde na ně Vladimír čekal, ale místo zábavy Ilju Muromce zavřel do vězení. Za to ho ostatní bohatýři opustili. Vladimír zapomněl na jejich dobré služby a obklopil se zbabělci a úlisníky, kterých je
všude dost.


Ilja Muromec a car Kalin

Vladimír se choval, jako když se nic nestalo a zdálo se, že všichni zapoměli na Ilju ve vězení i na ostatní bohatýry. Jen knížecí dcera Zabava si opatřila klíče a Iljovi denně nosila jídlo a pití, co udržovalo jeho sílu. Rus tenkrát zaplavilo pohanské vojsko cara Kalina a Vladimír byl vyzván, aby pro ně nechal vyvalilt sudy s pitím a jídlem. Požádal Kalina o odklad že zatím nemá a ta doba ubíhala. Vyčítal si, že se připravil o všechny bohatýry, ale Zabava mu připomněla zavřeného Ilju Muromce. Rychle ho sám osvobodil a ten se záhy se svým Sivákem vydal naproti carovu vojsku. Za třetími horami našel tábor dvanácti bohatýrů, zval je na pomoc, ale odmítli. Vydal se
tedy bojovat sám, ale padl s koněm do pasti – jámy. Odtud vystřelil šíp, aby dolétl k bohatýrům; ti mu přijeli na pomoc, vojsko porazili, ale Kalina nechali Vladimírovi. Ten s Kalinem sepsal smlouvu, že už nikdy nepotáhne na celou Rus. O bohatýrech si dodnes lidé vyprávějí.


O mlýnku Sampo

Starci z Kalevaly si vyprávějí, jak jeden z nich jako výkupné za nevěstu kdysi ukoval mlýnek Sampo ze kterého mají užiterk Pohjolové. Mele a mele mouku. Rozhodli se jej přinést z hory, kde je uzamčen na devět zámků. Kovář uková meč k obraně a odjedou na koních. Uslyší u vody pláč; to pláče opuštěná loď, že pod ní jsou hadi. Jeden ze starců tedy vyčaruje posádku: na jednom boku siláky, na druhém dívky, uprostřed starce a kovář u kormidla. Dopluljí k mysu s chatrčemi. U jedné bohatýr Ahti vyrábí člun a ptá se jich, co jsou zač a kam mířejí. Odvětí, že jedou dobýt z měděné hory Sampo pro Kalevalu a vzali Ahtiho sebou. Kus dál však uvízli na hřbetě ohromné štiky. Rozsekli ji napůl a snědli ji. Z kostí si pak vyrobili hudební nástroj
kantele a stařec na něj zahrál. Celé okolí, stromy i zvěř zpozorněly. Hrál tři dny až mu kanuly slzy. Kdo přinese zpět slzy? Zkusí to havran a pak kachna mu k nohám složí perly, na které se slzy proměnily. Doplují k Pohjole a vládkyně Louhi se jich ptá, co dovezli. Odvětí, že se přišli rozdělit o mlýnek, ale když to Louhi odmítla, chtěli mlýnek celý. Stařec zahrál na kantele a Louhi i její lid uspal. Cesta ke kouzelnému mlýnku byla volná. Zmocnili se ho a z radosti chtěli
zpívat, ale starci nechtěli. Ahti však začal a probudil spící.
Vládkyně zjistila, že zmizel mlýnek a přivolala duchy na pomoc. Moře se pokrylo mlhou a loď bloudila. Přivolaný netvor Iku-Turzo chtěl osazenstvo lodi utopit, ale stařec ho zpozoroval a vytáhl z vody za uši, až slíbil, že se nikomu nic nestane. Mezitím se přiblížila plachetnice Pohjolů. Stařec hodil do vody křesadlo s přáním, aby plachetnice ztroskotala o útes, což se vyplnilo. Louhi se nevzdává a sápe se po mlýnku, ale Lahti ji mečem odhání. Louhi mlýnek uchopí a zmizí s ním v moři, kde se rozbije na kousky. Louhi se vrátí domů, ale
bez mlýnku je stihá bída.


Nové kantele

V Kalevale se radují z dobré úrody, ale chybí zpěv. Kovář vyrobí dlouhánské hrábě a stařec jde vylovit do moře štičí kantele; nástroj však nevyloví. Jda domů, uslyší pláč břízky. Ta si mu stěžuje, jak ji každý ubližuje. Stařec jí slíbí lepší život a uděl z ní nové kantele. A u potoka od dívka si opatřilpramen vlasů na struny. Když pak na nástroj zahraje, vše se kolem roztančií. Od těch dob pro radost a na
oslavu dávných hrdinů tam hrají podnes.