Tovaryšstvo Ježíšovo

Historický román, tématicky čerpající z období pobělohorské rekatolizace v Čechách.

První vydání vyšlo v roce 1969 v nakl. Mladá fronta, druhé obsahující některé drobné úpravy z ruky autora, vydal v roce 1990 Čs. Spisovatel . Román je prozaickým debutem básníka, který publikoval verše již od roku 1946, Tovar. Ježíšovým se zařadil mezi autory historické beletrie u nás.

Hlavní postava – pátek Vojtěch Had, nedostudovaný teolog, neúspěšný misionář a kazatel byl v roce 1667 svými představenými z TJ vyslán na slavatorské panství Košumberků, jako zpovědník hraběnky Marie Maxmiliány rozené Žďárské ze Žďáru, vdovy po Jindřichu Vilému Slavatovi a z druhého manželství po Františku Hýzrlovi z Chodova , který se zastřelil pro dluhy. Přátelský vztah, který se mezi páterem Hadem a Marií Maxmiliánou vytvořil, byl neustále narušován požadavky Hadových představených, které byl páter Had nucen hraběnce předkládat. Nejprve šlo o fundaci na stavbu mariánské kaple, poté během těžké nemoci své dcery hraběnka složila slib vdovské čistoty, další fundaci věnovala na stavbu jezuitské rezidence a nakonec po smrti své dcery celé košumberské panství jezuitskému řádu darovala,dar doprovodila následujícími slovy : „ A stejně byste si ho nakonec vzali. Ne? Nemám chuť čekat, až mi ho vezmete. Dám vám ho dobrovolně. A´t už to máme za sebou, vy i já.“
Z důchodů panství pak byla zahájena stavba chrámu, při které byla hraběnka, která se mezitím přestěhovala do domku po svém vlastním poddaném, donucena vlastníma rukama pomáhat, aby tak šla příkladem. Nakonec téměř šílená zemřela a krátce po ní zemřel i páter Had.
Hraběnka Marie Maxmiliána, pozbývající jednoho blízkého za druhým (kromě dvou manželů přišla i o dvě děti a nakonec i dospělou dceru), postupně ztratila sílu k dalšímu životu a podvolila se nátlaku ze strany Tovaryšstva, směřujícímu jednoznačně k uchvácení jejího majetku.
Páter Vojtěch Had – plachý inteligentní, vzdělaný a v podstatě i čestný člověk, kterého však nalomila jednak pohrůžka vyloučením z řádu, jednak posléze i rezignace a vědomí neměnitelnosti existujících církevních a světských poměrů. Léta se pokoušel dosáhnout u svých představených humanizace metod činnosti Tovaryšstva, ale z každého takového střetnutí vycházel poražen, opět závislejší na řádu a ještě více si vědom paradoxu moci, jak je v románu vyřčen ústy českého provinciála Tantra : „Aby mohl člověk udělat něco užitečného, musí dosáhnout vysokého postavení, aby si však udržel své postavení, nesmí už nikdy udělat nic užitečného.“
Nakonec se páter Had neudržel ani jako superior košumberské rezidence a krátce před svou smrtí byl vystřídán páterem Hamplem, prosazujícím zájmy Tovaryšstva s primitivní bezohledností.
Bohatým dějem, je tu znát znalost doby a jejích reálií, prochází nejenom vysoký klérus a šlechta (arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna, několik českých provinciálů Tovaryšstva, i Tomáš Pašina z Čechorodu) předmětem autorovy pozornosti je i spodní lid, v péči o nějž spatřoval páter Had jeden z bodů svého poslání, i zde však rezignoval, když dospěl k přesvědčení, že těžko co udělat pro povznesení lidí, kteří museli volit „mezi životem a vírou“.
Krutost a bezútěšnost doby je jednou z podstatných komponent vyznění Šotolova románu, jeho atmosféra je však prosycena i krutostí nadčasovou, krutostí každého individuálního lidského údělu s jeho neodvratným vyústěním – smrtí.(Hraběnčin zeť Lamberk po smrti své ženy: Proč člověk vůbec začíná žít, když musí takhle skončit?)
Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo je pozoruhodným příspěvkem k tradici chápání traumatického bohu českých dějin, jakým pobělohorské období bezesporu je. K dimenzi dějinné, kulturně historické přistupuje v Šotolově románu i dimenze existenciální.V tom smyslu se také román blíží ke komplexnějšímu ztvárnění groteskní ubohosti lidského údělu, oscilujícího mezi metafyzickým ideálem na jedné straně a konkrétně historickými pokusy o jeho realizaci na tomto světě na straně druhé.

Jezuité jsou zde líčeni jednoznačně černě- ničí v zájmu církve a v jejich podání vyššího zájmu, vše co jim přijde do cesty, včetně vlastních členů. Postupné „utahování smyčky“ kolem hraběnky Marie M. je vylíčeno jako zneužití slabšího silnějším a zároveň se jedná i o zneužití čistoty víry – a to vše kvůli majetku.
U svých členů je to zase zneužití slibu poslušnosti:

„ … Ale Tovaryšstvo chce. Chce vaši poslušnost. Chce vaši horlivost. Chce váš život. Chce vaše svědomí, klid vaší duše a vaši svobodu. To všechno vezmete a odevzdáte nám. Mně! Vaše duše je revír, kam bude chodit na hon jenom váš představený. Přikážeme-li vám zabít, zabijete: Tovaryšstvo samo ví, co je a co není hřích. Prozatím jsme vám všechno trpěli. Teď na vás dolehnem a zlámeme vám kosti. Tolik chce Tovaryšstvo. Budete se protivit?“

říká provinciál páteru Hadovi.
„Nebudu se protivit“ odpoví Had.
„Na tom vašem Košumberku přestanete zbytečně přemýšlet o lidech, jestli mlčí nebo nemlčí. Jestli chtějí žít nebo umřít. Co na tom záleží? Všechno je zbytečné, nakonec je stejně smrt. Nic nemá smysl, jenom poslední soud. A sláva boží. A vítězství církve. I kdyby sála vítězná nad spáleným světem a pomřelým lidstvem. Postaráte se na Košumberku o vítězství církve. Viditelné vítězství. Požár víry, to je vaše starost, i kdybyste měl hodit do ohně sedm hraběnek! Založíte tak veliký požár víry, že nebude vidět smrt, jak chodí okolo. Vy se bojíte smrti?“

---Tohle je výstižná ukázka uplatňování moci a zneužívání víry -----