Osudy dobrého vojáka Švejka

Autor: Jaroslav Hašek
Ilustrace: Josef Lada
Nakladatelství: Československý spisovatel
R.Vydání: v Praze 1987

Autor knihy tímto dílem, neustále narážel na válku. Hlavní postava, Josef Švejk, je lehkomyslný dobrák, moudrý blázen, který předstírá idiotství, a válce se vyhýbá svým chytratstvím, plní jakékoliv příkazy svých nadřízených. Například, když byl zatčen a policisté se ho zeptali, jestli se přiznává, tak Švejk upřel své modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce: "Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže uškodit". Jestli, ale řeknou: Švejku, nepřiznávejte se k ničemu, bude se vykrucovat, do roztrhání těla.
Právě tento rys jeho postavy, činí Haškovo dílo tolik zajímavým. Rozkládá věty na jednotlivá slova, tímto způsobem ruší význam věty a zůstane jen význam slov, ze kterých se původní věta skládá. Tímto způsobem vzniká spousta zábavných situací, že Švejk je dobrý voják, který není zlý, ale je to pouze blb, který není vědomě zákeřný, jen dělá, co se mu řekne. Jednou, když byl zatčen, tak vězňové museli chodit každou neděli na mši, Švejk se při kázání polního kurátora Katze, rozplakal a Katz si ho vzal, jako sluhu. Jednoho dne hrál Katz tak dlouho karty, až ho prohrál v kartách, a tak se Švejk dostal k nadporučíkovi Lukášovi. Po vypuknutí války, musel Švejk odjet s nadporučíkem Lukášem na frontu. Na nádraží, v Českých Budějovicích však Švejkovi, který si šel na pivo, ujel vlak. Když je dopraven ke svému pluku, má již nadporučík nového sluhu, Valouna, kterého však musel propustit, protože Valoun měl pořád hlad a několikrát snědl i porci svého pána.
Na cestě, se Švejk zblíží s Valounem, s ročními dobrovolníky, Markem a Vaňkem.
Po střetnutí s nepřítelem, armáda odpočívá. Na břehu rybníka, vidí Švejk zastřeleného vojáka z ruské jednotky a chce si vyzkoušet jeho uniformu.
Na Švejka však narazí ruská hlídka, a odvede ho do štábu důstojníků. A tak padne, voják Josef Švejk, do ruského zajetí.

Citát: Poslušně hlásím, pane Obrarct, že asi ten pes, který mne kousnul, nebyl vzteklej. Obrarct se na něho podíval tak nějak divně, že pokousaný se počal třást na celém těle a pokračoval: Poslušně hlásím, pane Obrarct, že mne vůbec žádnej pes nekous, to jsem se já sám kous do ruky.