Pověst "O Bruncvíkovi" ve světle moderní vědy

Pověst o BRUNCVÍKOVI



Pověst o BRUNCVÍKOVI považuji za best of Starých pověstí českých a nejlepší na tom je, že to stvořil Alois Jirásek na základě mytologie v roce 1894.

V podstatě jsem lepší sci-fi nikdy nečetl :) Hemží se to tam mutanty (aneb jak se dvouocasý lev do českého znaku dostal), porušování časoprostorového kontinua (Jantarová hora), Psychicky řízenými automatickými zbraněmi na principu laseru (aneb "Tisíc hlav dolů") .. zkrátka je to suprová záležitost a v porovnání s ostatními poměrně mělkými příběhy obsaženými v knížce je úplně někde jinde. Škoda, že mistr Jirásek necituje konkrétní zdroj. Ale i fakt, že Bruncvíkova socha je na Karlově mostě a že jeho zázračný "meč" je prý zakopán v jeho základech poblíž sochy svědčí o tom, že v žádném případě nejde o lacinou povídačku nějaké báby nebo obrozeneckého nadšence (na rozdíl od většiny ostatních textů v této knížce).


---

Začíná to jako tuctová Love story, kdy Bruncvík opouští svou milou, která mu slibuje věrnost až za hrob a on si jde vydobít do erbu zvíře odpovídající jeho udatnosti. Tu Bruncvík bere tlupu svých hrdlořezů (jeho družinu) na dalekou cestu, vydobít si slávu.

Za sedmero horami a řekami (někde v Německu) narazili na moře. Opatřiv si sobě koráb (nechci raději ani vědět jak ho získal) se vydal do vln. Po třech měsících plavby trefili bouři, divoké vlnobytí je hnalo někam, kam nikdo z nich nechtěl a náhle se v dáli objevila "v tmách daleká, žlutavá zář a všechny pojednou ovanula silná a pronikavá vůně".

"Tu počali teprve naříkati a bědovati neboť věděli, že ta zář i vůně jsou z Jantarové hory a že ta hora v noci zářící má tu moc, že všecko, ať lidi zvířata či lodě, všecko co jest v padesáti mílích kolem ní ze všech stran, všecko k sobě živou mocí přitáhne a kdo se na ni dostane, ten že při té Jantarové hoře musí zůstati a nikdy, nikdy více se z ní nedostane."

V této pověsti se klasicky předbíhá děj a znalosti věcí, které přijdou. Nejdříve Bruncvík ví, že si jde vydobít do štítu lva, pak zase vědí předem co je to vlastně přicuclo. Tipuji to na důsledek lidového vyprávění, kde se kapitolky předbíhají a prolínají a Jirásek tomu horko těžko dával nějaký řád a tak věci budoucí prosákly někam, kde být neměly, ale pro pověst jako takovou to vlastně důsledky nemá. Jen je to zajímavé.

Když to tak dnes opět po letech čtu, tak se mi vybavil seriál Lost, jak si na Jantarové hoře Dharma initiative postavila základnu a jinak než ponorkou se odtamtud dostat nešlo. Ale nechme pohádky stranou a vraťme se k české mytologii.


"Loď pak se pojednou zarazila u břehů ostrova, prostřed něhož se ta Jantarová hora vypínala. Moře se náhle utišilo. Na ostrově bylo mnoho lidských kostí bělajících se v písku v palčivém slunci."

O něco později přichází pasáž, jak chcípají jeden po druhém, jak se pokoušejí uniknout na loďce a veslují co to dá a mají dojem, že plují pryč a vždy když se otočí, tak zjistí, že jsou stále jen pár metrů od ostrova a nevzdalují se. "A loď jela, rychle jela, až pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách - opět u břehu ostrova pod Jantarovou horou".

Když zavládl kanibalismus (kterému se čítankový text důsledně vyhybá) a po třech letech na ostrově zbyli jen dva nejudatnější a nejlstivější muži (Bruncvík a jeden z jeho někdejších bojovníků), sedli si stranou a bojovník sdělil Bruncvíkovi dobrou radu "Viděls, kníže můj, že sem prvního roku našeho pobytu přiletěl pták Noh a druhého roku také jednou ? A tohoto roku přiletí zajisté zas."

"V povětří zašumnělo a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouří. Když se pták ukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel". Automatická sonda sbírající mršiny na rozbor DNA skutečně dorazila a připraveného Bruncvíka i s mečem narychlo zašitého v smrduté zahnilé koňské kůži sebrala a exportovala ho neznámo kam (tři dny a tři noci prudkým letem jak se praví v literatuře).

Následuje popis, jak pták Noh hodí Bruncvíka mezi mláďata a ten je porube mečem a prchá z laborky pryč. Já bych to spíše viděl, že Bruncvík měl tu čest setkat se s nějakou specializovanou ochrankou laboratoře, která ani neměla zbraně. Ale tomu, že je porubal, docela věřím. Pak prchal.

Kde jinde by mohl potkat dvouocasého lva bojujícího s obrovitou vícehlavou saní (drak jako ozančení tvora, který na Zemi neexistuje, se již poměrně zažil). Bruncvík skolil týmově společně se lvem draka a tak se spřátelili. Lev byl zjevně inteligentnější než lvi obvykle bývají (Broncvíka nesežral, naopak mu přinesl ulovené zvíře a čekal s ním a chránil jej, dokud se neuzdravil) - zřejmě tam bylo mutací více, než jen o tom ocasu.

Tři léta Bruncvík se lvem bloudili pustinou .. blablabla .. až se dostali k ostrovu, kde vládl král Olibrius. "Divný byl neobyčejný. Mělť dvojí oči, jedny v obličeji, druhé vzadu hlavy. Divnější bylo jeho dvořanstvo. Mnozí o jednom oku, jedné noze, mnozí rohatí. Jiní měli dvě hlavy nebo i psí hlavu, někteří jako lišky červení, jiní od polovice šediví, od polovice bílí. Další jako trpaslíci míhali se mezi nohama těchto velikánů." (jakpak si myslíte, že bude vypadat svět, až skutečně ovládneme dvoušroubovici DNA a každý bude moci být tím, k čemu je určen, jak už to u služebnictva bývá).

Bruncvíkovi bylo z nich nevolno a chtěl opět zpět. "Z vlasti jsem se vydal z vůle, sem přibyl jsem z nouze" (skvělá hláška ze života). "Odtud můžeš jen železnými vraty, ty ti však neotevřu, dokud neosvobodíš mou dceru, kterou mi unesl drak Bazilišek" odpovídá mu vladař (holt je to akčňák, asi měli geneticky dáno, že "Nezabiješ" se stalo pevnou normou zakotvenou v DNA a k vraždění holt potřebovali primitiva zvenku).

Náš dobrodruh připlouvá ke znepřátelenému ostrovu (ony to mohou být i jednotlivé vesmírné stanice, o vlnách tam nic moc není a koráby Bruncvíkovi vždy někdo připraví). Následuje pěkná bitva : ".. hrad měl trojí bránu, u každé pak zuřivé obludy za strážce. Boj byl tuhý, od brány k bráně hroznější a Bruncvík by zle dopadl, kdyby nebylo jeho věrného lva".

O kus dál se dočteme : "Tu v nádherné síni spatřil Bruncvík dceru Olibriovu, dívku spanilou, ale od paty do pasu hady obtočenou. (zde bych rád připomněl jednu ze svých myšlenek, jak pevně věřím, že co nevidět lidstvo vyvine symbionta, živý organismus, který nám nahradí oděv, nebudeme muset neustále něco svlíkat, oblíkat, převlíkat, hlídat, zda je zima nebo teplo, ale náš symbiont, živočich na nás přitisknutý a s námi žijící, nás bude hřát či studit, řešit všechny problémy termoregulace a pokryje naše tělo tam, kde mu hrozí prochladnutí či úpal).

Panna dala Bruncvíkovi prsten, jímž nabyl síly za dvacet mužů a tvrdě se utkal s drakem Baziliškem a jeho hnusnou slizovitou družinou (vypadá to na inteligenci dle popisu odvozenou od plazů nikoliv od savců). "Lesklí hadi, ještěři, hadové panenky a divné a jiné obludy, různo, v chumlech, v kotoučích, vše v hrozné směsici, syčíc a pištíc.".

Bruncvík to všechno porubal, kouzelný prsten mu nakopnul CNS tak, že se všechna energie hodila na ex ven a potvoráci (zřejmě inteligentní bytosti loajální svému vládci) neměli žádnou šanci. "V tom hrozný hluk, jako hřímání, otřásl síní a již sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony, kovové měňavé barvy, ohnivé tlamy, vyrazil na své protivníky".

Bruncvíkm se lvem nakonec hrdinně zvítězili a totálně vyčerpaný a raněný Bruncvík je ošetřován spanilou vysvobozenou dívkou, která si ho zamilovala a nechce jej pustit a chce jej mít na svém hradě za manžela. (typické, primitiv a násilník imponuje vždy nejvíc).

Bruncvík zahořel hněvem na krále i jeho dceru, když zjistil, že jej nemíní pustit pryč. Protože však neměl jinou možnost, vzal si princeznu za manželku a čekal na svůj okamžik. Ten přichází, když jednoho dne objeví ve sklepení meč bez jílce, záhadnou to zbraň a tajně ji vsune do pouzdra svého meče. Pak se ptá své milé co to bylo za divný meč v tom sklepě. Ta mu ve slabé chvilce sdělí, že "Kdybys věděl, co ten meč za moc má ! Když bys ho z pochvy vytrhl a řekl : Hlava jedna, dvaceti, třiceti, sto tisíc hlav dolů, hnedky by hlavy dolů skákaly."

Bruncvík nevěřil, ale když nikdo nebyl poblíž a tu několik těch obludných dvořanů ryšavých, šedých, hrbatých i o dvou hlavách vstoupilo k němu do komnaty a ptali se zda mají poklidit a co si dá k jídlu, tu vytrhl meč a řekl "Nuž tímto mečem prvním potvorám hlavy dolů" hned hlavy všech co jich tu bylo dolů skákaly.

Potom, když král Olibrius s dcerou a vším dvořanstvem seděl za stolem, vytrhl Bruncvík znenadání svůj meč a vzkřikl: "Těmto obludám i králi s dcerou všem hlavy dolů skákejte" a tak se stalo. (připomíná mi to ty debily, co dokázali vynalézt jen luk a šípy a teď skáčou po buši s kalašnikovem a vraždí se navzájem i každého, kdo jde kolem, bez špetky výčitek či úcty k životu. Nechápu, jak jsem mohl jako dítě obdivovat takového nemilosrdného stupidního hrdlořeza, jako byl Bruncvík. Vždyť vymydlil celou základnu a dalo se to řešit jen malou vydíračkou s pár rukojmími, ale to by chtělo myslet. Primitiv je primitiv !!)

"Bruncvík, pomstiv se, nechal pobitých, rychle vyšel ven. Otevřev železná vrata, nabral si potravy, zlata i drahého kamení (normální kradlák a vrah), naložil vše na koráb, vzal milého lva a vydal se vesele na cestu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířil domů, do vlasti".

Cestou zavítá na zdrogovanou HAPPY základnu (zřejmě byla v databázi automatické výletní lodi na pořadí jako první, asi byla oblíbena), kde jsou všichni krásní, sjetí, nadšení, nadržení a zjevně kopulují na potkání (opět z čítanek vyjmuto) a Bruncvíka nechtějí pustit pryč a vyzývají ho k radovánkám. Ten pro velký úspěch bez váhání použije svou novou zbraň. Vymydlí to, zlikviduje ráj a pokračuje v cestě.

Poslední zastávka byla někde, kde Bruncvíkovi konečně došlo, že když pokaždé porube všechny, nikdo mu z oběžné dráhy domů nepomůže. Tak sejmul jen pár rukojmích a místní panovník zvolal "Pamatuj se Bruncvíče! Pamatuj se pro svého boha a schovej meč! Slibuji ti, že tě dovedu do tvé vlasti, jen nevraždi již více!"

I stalo se a Bruncvík je náhle zpět v Čechách. Následuje rádoby romantická scéna ala lidové povídačky, jak se Bruncvík převlékne v poustevnické roucho a jde se lvem na svůj hrad (vůbec nebudí pozornost, poustevníků se lvem je všude plno :). Tam je hlučno a veselo, neboť se mu zrovna vdává manželka. Po deseti letech se celkem není čemu divit. On jí hodí prsten do číše ve stylu filmu "Princezna se zlatou hvězdou" a když zavládne chaos, tak se zachová opět jako čistokrevný primitiv a místo aby prohlásil sňatek za neplatný a vrátil se na trůn, tak zavraždí toho, kdo mu obdělával ženu v časech, kdy tu nebyl i celou jeho družinu, opět k tomu zbaběle použije zbraň, která nemá konkurenci, pak své choti nevěru odpustí a prohlásí ji opět svou ženou a přebírá kontrolu nad královstvím a všichni jsou nadšeni, že je zpět, milá se mu rozpláče na rameni a prohlásí, že jej vždy milovala a HAPPYEND je tu !!

No není to skvělé ?? :)





Jo ještě opravdu vydařený závěr pověsti :

"Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přihrnou se od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc. Tu jak pojede jejich vůdce po Karlově mostě, vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se svatý Václav chopí a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá: "Všem nepřátelům země České hlavy dolů!". Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.

(Nebude nikdo, kdo by škodil. Nebude tu už vůbec nikdo :)