O klíčích Kristových

O klíčích Kristových
Kritická reflexe knihy Martina Luthera

Úvodem
Kniha O klíčích Kristových je českým překladem Lutherova díla, o který se v šestnáctém století postarali bratří z Jednoty bratrské. Vydání knihy obsahuje dva paralelní české překlady: jeden je bratrský překlad Jednoty bratrské(1) ze 16. století a druhý je studijní převod do 'moderního' jazyka: „Novočeská podoba stírá nejmarkantnější odlišnosti staré češtiny, přeci však ponechává textu starobylý ráz, dodaný především dobovou skladbou apod.“(2) Kniha O klíčích Kristových poskytuje náhled do doby, společenských poměrů a myšlení Martina Luthera.
O pravém užívání klíčů pravých, Kristem Pánem nařízených
Podívejme se nyní na obsah knihy. Nadpis zní: „O pravém užívání klíčů pravých, Kristem Pánem nařízených.“(3) To je jediný nadpis v celém díle, dále je dílo členěno pouze myšlenkami.
Hned úvodem autor uvádí biblický citát z evangelia podle Matouše 18,18(4), který je uveden tím, že se jedná o slova Pána Krista: „Pán Kristus praví: Což vy svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a co vy rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“(5) Následuje první myšlenkový celek knihy, který uvádí do problematiky, definuje co to vlastně klíče jsou(6) a jaký je vztah nás a Krista ke Kristovým klíčům. Dále najdeme ujištění ve víře a povzbuzení k užívání klíčů Kristových: „Tuto není žádného daremného a pochybného klíče. … Ale takto on praví: Svazujte a rozvazujte vy na zemi. A já chci spolu s vámi svazovati rozvazovati na nebi.“(7)
Tato stať je důležitá pro zbytek knihy, protože velkou část knihy věnuje Luther právě špatnému pochopení Kristových klíčů a nevíře v jejich moc lidem svěřenou. Následuje oddíl o tom, že „jediný skutek toliko býti má, můj a váš, a ne dvojí. Jeden klíč, můj a váš, a ne dvojí.“(8) Luther tím varuje před smýšlením o dvojích klíčích – jedny naše (pozemské) a druhé Kristovy (nebeské) a tím i před nevírou v Boží slovo.
„Ale že pak lidem to smýšlení přichází, že by dvojí klíčové byli, tak, aby slovo Boží ne za slovo Boží drželi, a to proto, že skrze lidi vynáší, a tak se tím zavozují, jakoby slova sama lidská byla, pravíc aneb myslíc, že Bůh jest svrchu převelmi vysoko a daleko od takového slova, kteréž se na zemi vynáší, i sbírají myšlenky své a k nebi nahoru patří, smýšlejíc sobě jakési jiné klíče.“(9)
Další oddíl v knize popisuje moc klíčů: „jsou úřad, moc anebo poručení od Boha křesťanstvu daní a to skrze Krista lidem hříchy zadržeti i také odpustiti.“(10) Křesťané se nemají nechat svádět k „ničemnému farizejskému mluvení,“(11) ale věřit v moc, kterou nám Kristus skrze ústní slovo, které nám poručil. Je zde i popis dobové situace, kdy mnozí slyšeli svazování i rozvazování bez užitku (výsledného prospěchu), protože v moc klíčů nevěřili. Luther takové lidi napomíná a říká, že klíče Kristovy nechybily, protože Bůh pro naši nevěru nepochybí (s odkazem na Římanům 3): „Král tobě dává zámek, jestliže ty ho vzíti nechceš, proto jest král nezklamal, ale tys sám se oklamal a tvá jest vina, nebo král tobě jistotně dal a tys vzíti nechtěl.“(12)
Kritika římskokatolického zacházení s klíči
Následující část se zabývá ostrou kritikou římskokatolického (dále ŘKC) zřízení a zacházení s klíči. Luther zde kritizuje manipulativní zacházení s „kulhavým klíčem.“ „Neb jest kulhavý klíč, kterýž nás ne na slovu Božím staví, ale na naše želení ukazuje.“(13) Takové zacházení autor označuje jako klíč bloudící, který v pravdě nesmí být takto používán(14), protože pravý Petrův klíč by toto nikdy neřekl. Hlavní nedostatek ŘKC můžeme vidět právě ve stavění na tradici místo na slově Božím a o víře se ani nemluvilo. „ … nevyučovali víře při klíčích, jakož se to zřetelně vidí ve všech bulách a odpustcích, kdež se žalost, zpověď a peníze žádají a o víře se tu nic nedotýká.“(15) Kritika nezasahuje jenom obecné ŘKC pojetí, ale i chování kněží, o kterých na jednom místě podotýká:
„ O co jest mnoho biskupů a jiných znamenitých prelátů, kteříž tímto obyčejem klíčů užívají, totiž že nevěří, aby slovo Boží bylo to, což klíčové vypovídají. … slepí a zatvrzení neviděli, co jsou klíčové, také jich sobě nic výše neváží, než pokud by jim peníze přinášeli a raději to činí, třebas co by to za hřebík stálo, aby to vzali do tobolky, nežli by všecek svět do nebe skrze klíče Boží získati měli.“(16)
To však není pravé použití pravých klíčů, jak jej Luther popisuje: „I kteraž má se to před se vzíti, jestliže pravých klíčů právě se užívati má, aby jisté byli před Bohem. … Pakliže by tak činiti nechtěl, ale něco nového svého že by sobě vymysliti chtěl, i věz zase proti tomu, že ty chybuješ a pravých klíčů nemáš.“(17)

Klatba
Následující oddíl se věnuje klatby, převážně ŘKC a toho, jak jí užívala(18). Je to asi nejostřejší řeč proti ŘKC zřízení a jeho chodu. Velmi ostrou kritiku si vysloužili biskupové, kteří neužívají Kristových klíčů v souladu s Božím slovem. Svazování pomocí falešných klíčů komentuje biskupy takto: „Biskup není Bohem a tak jeho dvůr není slovo Boží.“(19) Klatby a exkomunikace se dostaly pod nejostřejší kritiku Luthera a to z důvodu, že byly zneužívány jako bič na lidi a nikoliv k jejich osvobozování a pomoci od hříchu. Autor je komentuje tvrdým slovem:
„A protož buly a klatební listové, v kterýchž takto stojí: Excommunicamus ispo facta lata sententia, trina tamen monitione premissa. Item de plenitudine potestatis. A to se německy takto vykládá: usraná klatba. Ale já to ďábelskou klatbou nazývám a ne Boží klatbou, kdežto lidé se klnou nepořádně, právě nežli jsou usvědčeni zjevně před obcí a to proti řádu Kristovu. Též také všecky jiné klatby podobné jsou, s kterouž se preláti a duchovní, domovní rychtáři obírají a kejklují, kdežto na deset, na dvacet, na třicet mil lidi cedulkou před obcí v klatbu dávají. Kteří v této obci před farářem trestáni a obžalování, ani usvědčeni nebyli.“(20)

Shrnutí úlohy klíčů
Myšlenkový oddíl v této části knihy se věnuje několikerému shrnutí úlohy klíčů Kristových.
„Nebo klíč svazující oznamuje skutky přikázání zákona a to jest hříšníku věc užitečná a dobrá, takže jemu přisluhuje a hříchy jeho zjevuje, napomíná jej k bázni Boží, straší jej a přinucuje k pokání a ne k zahynutí … Klíč pak rozvazující provozuje skutek evangelický, vábí nebo pobízí k milosti a milosrdenství Božskému, těší a zaslibuje věčný život a spasení skrze odpuštění hříchů … A tito klíčové jsou náramně potřební v křesťanstvu, a za to nikdy se Bohu vyděkovati nemůžeme … A protož my takové ty milé klíče oboje draze a vysoce hned z celého srdce našeho jakožto nevýmluvné poklady a klenoty duší našich sobě vážiti máme.“ (21)

Klíč rozvazování
Klíč rozvazování je prostředkem milosti a potěšení pro křesťany, co jsou zotročeni nějakým hříchem k boji s tímto hříchem, vyhlášení svobody od onoho hříchu a jeho přemožení. „A toto jest potěšení, aby všickni hříchové (žádných nevyměňujíc) podmaněni byli Petrovým klíčům…“(22) „Nebo slovo Boží jest svaté, klíčové jsou svatí. A protož musejí také posvěcovati všech těch, kdož jim právě věří.“(23) Klíč rozvazování byl též zamlčován „papeženci“(24) a klíče tak byli v nepřátelství lidí, kteří díku nim nemohli přijít k lítosti a pokání(25).
Klíč rozvazování má působit jako prostředek milosti pro lidi, kteří se „užírají“ vlastními hříchy a nejsou tak schopni pokání a nebo vztahu k Bohu. Vidí před sebou svůj hřích jako něco neodpustitelného. Právě do této situace přichází Kristův dar klíče rozvazování.
Luther nadále varuje před závažnými hříchy, „jmenovitě: nevěra, reptání proti Bohu, nenávist k němu, zoufání, rouhání, Bohem pohrdání a k tomu podobní hříchové.“(26) Tyto nebyly zdůrazňovány v jeho době jako nejzávažnější a právě tyto vedly k pokání, které bylo mělké a jeho efekt netrval dlouho(27).

Závěrem
Lutherovo dílo O klíčích Kristových je důležitým svědectvím o době německé reformace, jejího myšlení a společenské situace. Z tohoto dokumentu se můžeme mnohému přiučit a vzít si ponaučení z úspěchů i chyb našich předků. Učení o klíčích Kristových je v dnešní době pozapomenuto, alespoň v mnoha sborech evangelikálních církví. Je to ale právě toto učení, především o klíči rozvazování, jež lidi ztrápené neustálým pokušením a hříchů, se kterými bojují, může velmi osvobodit a dát jim novou naději pro další boj s hříchem. Proto si velice vážím odkazu Martina Luthera a jeho knihy o Klíčích Kristových.

Zpracováno dle knihy:
Luther, Martin. O klíčích Kristových, O církvi svaté. Praha: Lutherova společnost, 2005. 122 s. ISBN: 80-903632-0-2.


Poznámky:
(1) s. 23 - To není však pramenný údaj, protože nikde v celém díle není o překladateli jiná zmínka, než v nadpise předmluvy: „Předmluva toho, který tuto knížku z němčiny v češtinu přeloženou, tiskaři k tištění dal.“
(2) s. 120
(3) s. 27
(4) Verš dohledán, v Lutherově spise jsou všechny biblické citáty uváděny nejpřesněji pouze pomocí kapitoly.
(5) s. 27 - Tato formulace se však nevyskytuje v Bibli Kralické (nebyla použita pro překlad: NZ pro BKR přeložil Jan Blahoslav v roce 1564, což je více než 30 let po vydání Lutherova díla).
(6) s. 27-31 – klíče jsou dva: jeden ke svazování a druhý k rozvazování hříchů na zemi.
(7) s. 27
(8) s. 27
(9) s. 29
(10) s. 31
(11) s. 31
(12) s. 33
(13) s. 33
(14) s. 33
(15) s. 33
(16) s. 37
(17) s. 39
(18) s. 39-43
(19) s. 41
(20) s. 41
(21) s. 45-47
(22) s. 51
(23) s. 53
(24) s. 53
(25) s. 53
(26) s. 55
(27) s. 55