Scholastika: Osoby a náměty středověké filosofie

Josef Pieper – Scholastika
Zpracování knihy Scholastika od Josefa Piepra

Útlá, avšak myšlenkově a informačně velmi výživná kniha Josefa Piepra Scholastika: Osobnosti a náměty středověké filosofie je dějinným a myšlenkovým průřezem středověku, jeho filosofie a jejích hlavních představitelů. Tento přehled však není přehledem úplným, jak hned v úvodu autor podotýká: „Titul této knihy sice nemluví o „všech“ osobnostech a námětech středověké filosofie...“(1)
První kapitola pojednává o problematice stanovení přesných hranic středověku, definici toho, co vlastně středověk je, kdy začal a kdy skončil. Autor zde navrhuje jako začátek středověku rok 529, kdy císař Justinián uzavřel platónskou Akademii v Athénách a zároveň byl založen první benediktinský klášter. Tím bylo proti sobě postaveno křesťanské myšlení a pohanská filosofie. Je to podle něj zásadní datum pro středověké myšlení. Dále autor rozebírá ještě větší problém určení konce středověku: nesouvisí pouze s rozměrem historickým, ale i s rozměrem myšlenkovým, jehož konec nelze jednoznačně určit. Autor zde k tomuto problému uvádí:
„Hraniční čára, na níž končí středověk, pravděpodobně vystoupí zřetelně, uvážíme-li druhou složku pojmu středověku, o níž jsme již hovořili. Jde tu o – vůbec ne zcela samozřejmou – skutečnost, že mladé národy pronikající ze severu do římské říše poznaly jako svůj úkol zvládnout a osvojit si zde nashromážděnou tradici, a to nejen antickou světskou moudrost, ale též nepřehlédnutelnou žeň teologie církevních Otců. Teprve odtud se stává srozumitelný jeden základní charakteristický rys středověkého myšlení vůbec, totiž to „školské“, na něž poukazuje jméno scholastika. Nepochopíme, jak se mi zdá, nic ze scholastiky, nepostřehneme-li, že to byl především bezpříkladný proces učení se, školská akce obrovského rozsahu, trvající několik staletí.“(2)
Tato definice scholastiky nám pomůže pochopit mnoho ze středověkého myšlení. Vskutku šlo z velké části o snahu zachovávání a pochopení dědictví antické kultury, která byla minulostí, ze které byla možnost mnoho načerpat.
Úvod knihy pokračuje druhou kapitolou, která je zcela zaměřená na osobu a dílo Anicia Manlia Boëthia, v němž viděl spojující článek konce jednoho věku a počátku věku nastávajícího. Píše zde o Boëthiovi jako o jednom „z velkých překladatelů, z jehož díla čerpáme dodnes.“(3) Dále rozebírá historické souvislosti okolo let Boëthiova působení, vykresluje tehdejší poměry a zasazuje do nich Boëthiovu postavu, jeho dílo a význam jeho díla pro nadcházející staletí.
Tyto dvě kapitoly si Josef Pieper použil, jako uvedení do situace, aby si připravil půdu pro základ zbytku knihy, která popisuje období filosoficko-teologického snažení středověku. Jednotlivé kapitoly představují logické celky o deseti až patnácti stránkách, které prochází jednotlivé etapy středověku a jeho myšlení, včetně představitelů zásadních myšlenek. Každá kapitola nás seznamuje s jedním úsekem, který se zabývá klíčovou myšlenkou, osobností a nebo historickou událostí. Jednotlivé myšlenky jsou představovány se svými autory a jednotliví autoři těchto myšlenek jsou zasazováni do historického kontextu středověku. V průběhu celé knihy je představeno tímto způsobem mnoho myšlenek, které jsou podány formou vyprávění historických událostí, čímž má kniha spád a dobře se čte.
Uveďme nyní příklad kapitoly z knihy, která se zabývala třemi významnými osobnostmi středověku: Bernarda z Clairvauxs, Petra Abelárda a Jana ze Salisbury. Jedná se o pátou kapitolu, která se zabývá středověkým člověkem. Toto označení záhy autor označuje jako nesmyslné, protože takovou „rozmanitost individuálních charakterů nelze převést na žádný typ.“(4) Poté se začíná zabývat osobou Petra Abelárda, kterého popisuje jako toho, kdo chce „vyzkoušet i ve své vlastní teologické oblasti nosnost rozumu.“(5) Pokračuje rozebíráním života Bernarda z Clairvaux, popisuje jeho život a jeho roli v dějinách filosofie a cíl jehofilosofování: „Bernardův vášnivý a vpravdě „filosofický“ zájem míří v poslední instanci pouze na „uskutečnění“, na úplnou neporušenost – spásu existence v celku....“(6) Posledním popisovaným samostatným a vzdělaným mladým gentlemanem(7) je Jan ze Salisbury, v jehož pozici „se poprvé ohlašuje to, co již brzy vyjde jasně najevo v přijetí Aristotela ve třináctém století: nárok na zkušenosti, stejně nezávislý vůči tradici i autoritě, zkušenosti, v níž se odráží plnost viditelného světa.“(8)
Tímto způsobem autor prochází kapitolu za kapitolou historie středověkého myšlení a jeho velkých osobností a událostí.
Poslední kapitola knihy je jakýmsi shrnutím celé knihy, autor začíná historickým shrnutím událostí, a vývoje myšlení. Poté pokračuje podotknutím na to, že středověká křesťanská filosofie se vyvíjela v uzavřeném prostoru, a na přednost teologického kladení otázek uvnitř tohoto prostoru(9). Dalším bodem poslední kapitoly je problém spojení fides a ratio(10), odkazem Sumy Tomáše Akvinského a pokračuje rozebíráním jejího významu. Dalším bodem poslední kapitoly je řešení tématu pojmu „křesťanská filosofie.“
„Křesťanská filosofie není více či méně odlehlá forma filosofické činnosti, podmíněná speciálním („náboženským“) zájmem jednotlivců. Je to ta jedině možná podoba filosofie – jestliže je pravda, že Boží Logos se stal v Kristu člověkem, a jestliže „filosofií“ rozumíme to, co jí rozuměli velcí průkopníci evropského filosofování (Pýthágoras, Platón, Aristotelés). Myslitelé středověku poprvé formulovali jako úkol a začali řešit s nesrovnatelnou myšlenkovou energií spojení fides a ratio, bezprostředně dané pojmem „křesťanská filosofie“.“(11)
Poslední kapitola je odkazem knihy, jejím shrnutím a zároveň výzvou pro čtenáře dát odpověď na položené otázky „nikoliv středověkou, ale svoji vlastní.“(12)

Zpracováno dle knihy:
Pieper, Josef. Scholastika: Osoby a náměty středověké filosofie. Praha: Vyšehrad, 1993.

Poznámky:
(1) Str. 11
(2) Str. 20 - 21
(3) Str. 25
(4) Str. 61
(5) Str. 68
(6) Str. 70
(7) Str. 71
(8) Str. 72
(9) Str. 122
(10) Str. 123
(11) Str. 126
(12) Str. 126