Dalimilova kronika

Nepodařilo se zjistit jméno autora, ale je známa přibližně jeho doba smrti, jedná se pravděpodobně o dobu kolem roku 1314. Jedna věc je však nezpochybnitelná, skladatel byl Čech, velice vlastenecky založen a odsuzoval vše cizí ať šlo o kulturu či mravy. Jelikož jsou fakta o autorovi velice strohá, alespoň se pokusím přiblížit, jak se vyvíjely názory ohledně autora Dalimilovi kroniky. Před třemi stoletími byla kronika označována jako „kronika česká“. Podmět ke jménu Dalimilova dal Václav Hájek, myslel si, že kroniku sepsal jistý Dalimil Meziříčský (kanovník boleslavský). Tuto hypotézu převzal i Bohuslav Balbín. První kdo zpochybnil jméno autora, byl František F. Procházka a Josef Dobrovský. Přikláněli se k názoru, že autor byl panošem na dvoře Viléma z Házmburku, líčil činy našich předků starořímskému tónu. František Palacký pozměnil hypotézu svých předchůdců, a píše: „autor byl zřejmě rytíř a k tomuto závěru jsem dospěl z jeho pohledu na šlechtu a jeho nepřátelského postoje k měšťanům“. Josef Šusta odmítl všechny předešlé hypotézy a přiřkl původ kronikáře do rodu Ronovců , úvaha ho dovedla k názoru o autorově kněžském životě a vlasteneckému cítění. Text kroniky přiměl Zdeňka Kristena k myšlence o autorově silném vlastenectví a pokoře k rodu Přemyslovců a české feuduální společnosti. Další názor zazněl z úst Zdeňka Fiali. Po důkladné studii dospěl k názoru, že autor byl mimořádně vzdělaný šlechtic nebo klerik nižšího postavení, rozhodně však sympatizoval s tehdejší šlechtou. Pokračovatelem Fiali se stal František Kutnar. Názory Fiali i Kutnara byly shodné, až na otázku autorovi kněžské aktivity. Výsledkem třistaletého bádání a zkoumání různých hypotéz je popis skladatele velice neúplný. S určitostí se zřejmě nikdy nezjistí pravé jméno skladatele, ale téměř jistým závěrem je, že skladatel nebyl Dalimil Meziříčský, (v poslední době se objevily skutečnosti , které zpochybňují jeho existenci). Přesto se však používá název „Dalimilova kronika“, je to z tohoto důvodu: jméno je již příliš zaryté a vžité v paměti národa a nebylo by vhodné jej měnit. Literární období a směr:

Dílo vzniklo ve středověku, konkrétně v období Gotiky. Z této boby se nám mnoho písemných památek nedochovalo a pokud, ano tak jsou to převážně kroniky, nebo rytířské písně a chvalozpěvy popřípadě modlitby. Tato díla a legendy předkládají informace o době v níž byly napsány a je na nás, jestli jim budeme věřit či nikoli.

Z toho všeho plyne závěr , že nemáme mnoho „klasických“ beletrií z doby Gotiky potažmo celého středověku. Pokud bych se měl přímo vyjádřit k autorovi a jeho tvorbě, není mi známo žádné další dílo, které by bylo napsáno tou samou osobou. Ale u těchto historických rukopisů je velice těžké určit pravého autora pokud se pod dílo nepodepsal a tak vlastně kdo ví, jestli to bylo jeho jediné dílo. A pokud jde o tehdejší názory na Dalimilovu kroniku, myslím si, že v době kdy byla dopsána (1314) měla spoustu příznivců zejména pak ve vyšších kruzích a u kněžského obyvatelstva. Méně pak už u městského obyvatelstva a zejména u cizinců, zde musela Dalimilova kronika být zavrhována „plnými hrstmi“. Ale jak již jsem zmiňoval, musela být na tu dobu celkem oblíbená o čemž vypovídá i doplnění o osm kapitol. Na tom by nebylo nic divného, ale tyto kapitoly byly dopsány zřejmě po smrti autora, což je důkaz toho, že se o kroniku někdo velice vážně zajímal. Úvod do kroniky:

Kniha má sto šest kapitol a osm doplňků. Autor začíná popisem svých zdrojů, z kterých čerpal informace pro „svoji“ kroniku. Jde konkrétně o kroniku Březnovskou, Pražskou a Boleslavskou, poslední zmíněné dílo se autorovi zalíbilo nejvíce a také z ní čerpal většinu událostí, které v kronice Boleslavské byli zapsány. Také se na začátku zmiňuje o lenosti a malému poli působnosti jeho předchůdců. Už zde se nepřímo objevuje odpor k cizincům, čímž je celá kronika doslova protkána. Po předmluvě se autor „pustil“ do vyprávění o Babylonské věži a poté už se věnuje pouze zemím Českým.

Stylistická část:

Text kroniky začíná legendou o Babylonské věži. Pověst nám praví, jak lidé stavěli vysokou věž, aby byli blíže bohu, to se bohu nelíbilo a proto každého člověka obdařil jiným jazykem. Lidé se po té nemohli domluvit a tak došlo ke zmatení jazyků a vůbec všech lidí. Do českých zemí poprvé a již na vždy „nahlédne“ od doby příchodu praotce Čecha. Pověst nám vypráví o příchodu Slovanů na naše uzemí. Pokračuje pověstí o Libušině proroctví, o koni , který našel orajícího Přemysla. A tak byl nalezen a zvolen za krále první Přemyslovec „otec“ nejznámějšího rodu v české historii Přemyslovců. Pokračuje založením města Prahy. Jméno Praha vzniklo podle prahu,který tesali otec a jeho syn na místě, kde dnes leží hlavní město. Následuje pověst o Dívčí válce, Po Libušině smrti ženy zatoužily chopit se trůnu, postavili proto hrad Děvín, zde měli ženy své sídlo. Mnoho žen se sem seběhlo a zvolilo za svou vůdkyni kněžnu Vlastu. Dívky byly velice kruté k mužům, trestaly své bratry, otce a syny.

Bojovali s císařem Kýrem, Alexandrem a všechny muže na hlavu porazily. Muži zbudovali Vyšehrad a zmohli se na odpor, dívky v kruté bitvě porazili, všechny ženy pak pobili a to byl konec války žen s muži.
Do této chvíle to byly převážně legendy, „půl pravdy“ a pověsti. Další pokračování je už poněkud z historického hlediska pravdivější a však ani tato část knihy není podložena fakty tak, můžeme pouze polemizovat nad pravdivostí následujícího textu.

Za nedlouho po válce Přemysl zemřel, na jeho místo nastoupil Nezamysl po něm Mnata po té Vojen a nakonec Křesomysl. Křesomysl vládl dlouho a dobře. Po jeho smrti na trůn nastoupil další vládce jménem Neklan. Vládce to byl neméně výborný a však nestatečný. Do bitvy se nikdy neodvážil a proto nebyl z koně sklán od tud jeho jméno Neklan. Další část knihy vypráví o Žateckém kraji, Neklanovi, jeho synech a politické situaci Čech. Autor pokračuje vyprávěním o prvním křesťanu Bořivojovi a jeho šlechetné povaze. Po povídce o Bořivojovi autor zavítá na Moravu, konkrétně za Svatoplukem, který se zachoval zbaběle a sedm let musel žit v klášteře než si přiznal svou lež a Moravu získal zpět. Následuje část o Vratislavovi a jeho synech, Svatém Václavovi a Boleslavovi. Václav po dosazení na trůn vedl válku s Kouřinským knížetem, vyhrál a šlechetně se k němu zachoval. Václav zemřel rukou Boleslava, od té doby Ukrutného. Boleslav Ukrutný se dosadil na trůn a vládl, pomsta přišla v podobě porážky a placení velkých daní a zem byla v troskách. Po smrti Boleslava Ukrutného na trůn je dosazen jeho syn Boleslav Štědrý, otcovo zlo splácí dobrosrdečností. Boleslav Skoupý na jeho místo přišel a vládl tak, že z přátel se stali nepřátelé. Autor líčí jak Vršovci podváděli a byli za to potrestáni, o vysvobození Oldřicha Svatým Janem, o pastýřově lsti jak Čechům pomohl na polany, o pěti svatých bratřích, jak pokorně sloužili bohu a jejich světském životě. Dále pak o Oldřichovi, jak zabloudil a válčil s Kochanem, o Knížeti Břetislavovi a jeho vítězném boji s císařem, o boji s uherským králem, o Spytihněvovi jak vyháněl a trestal němce. Po smrti Spytihněva nastoupil na trůn Vratislav v době kdy, byla první křížová výprava. Pokračuje vyprávěním o Míšeňské bitvě, jak češi rozdrtili všechny, kdo se jim postavil. Dále o porážce Uherského krále Čechy a vůbec jak Češi zostudili Uhry. Autor pokračuje vyprávěním o Břetislavovi, Bořivojovi, Svatoplukovi, jak porazil Uhry a o proradných Vršovcích.

Následuje kapitola o Vladislavově urputném boji se Srby, po válce se Srby Vladislav soudí Bořivoje v otázce podnícení boje v Čechách. Autor pokračuje vyprávěním o králi Štěpánovi, jak vyjednával s Uherským králem mír a Moravané přispěchali a na Uhry zaútočili a z jednání byla válka. Po té následuje kapitola, jak Vladislav vypudil špatného vládce Bořivoje a sesadil ho z trůnu, po Vladislavově smrti se na trůn dostal Soběslav I, který válčil s němci v vyhnal je z Čech. Autor pokračuje vyprávěním o nástupu Bedřicha na trůn, ten však vládl špatně a proto povolali na jeho místo Bedřichova bratra Kunráta, spadli však z bláta do louže. Za Kunráta Češi vedli mnoho válek s Němci, bratři si pomáhali, avšak stejně přišli o svou pozici a Morava byla připojena k Čechám. Přemysl III zhřešil svou pýchou a špatně vládl, byl kritizován Děpoldem. Přemysl ho však v bitvě zabil a uchoval si pozici. Následuje příchod Dominikánů do Prahy roku 1228. Spřáhli se s Lipoltem a Čechy vyplenili. Po smrti Přemysla Ottakara na stolec zasedl jeho syn Václav, s Uhry chtěl bojovat a na pomoc si přivzal Míšeň, byl to špatný vládce, nezajímal se o nic jiného než o lov. Byl za to velice kritizován a „nenáviděn“. Šlechta přemluvila Václavova syna Přemysla, ať se proti otci vzbouří. Přemysl plenil Václavova věrná města, Míšeňce trestal a ujal se vlády. Na boj Čechů s Uhry tenkrát vzpomíná snad každý. Uhři na Čechy připravili lest, to se jim však stalo osudným, Češi je rozdrtili do posledního muže a ještě k tomu pár uherských měst vyplenili. Následuje povídání o českém králi, jak se k zemanům choval špatně a Němcům rozdával jejich statky, hrady odevzdával. Tak si Češi na pomoc zavolali římského krále Rudolta, ten vše králi odebral a ponechal mu pouze jeho državu. Čechy sužoval hladomor, tak velkou podporu dali Václavovi, ten v zemi sjednal klid a Němce vyhnal. Staví kláštery, razí groše, o pohodu v zemi se jen stará a nikdo si nedovolí odporovat. Pokračuje povídka o římském králi, nepříteli Čechů, který do Čech táhne a ujímá se vlády. Po té se vlády ujali Míšeňci, krutě vládli, tak je Češi vyhnali a vlast si vrátili. Na trůn nastoupil šlechetný král Jan, pravil Čechům ať jsou soběstační a nezvou do Čech propadné Němce. Toto byla zřejmě poslední kapitola psaná prvním autorem, který skonal a nemohl dále pokračovat. Následuje ale ještě osm doplňků, které se vám pokusím zestručnit a převyprávět.

Začíná to tím jak Rudolt spáchal mord, Věnkovci se chtěli pomstít tak proti sobě postavili šest mužů z každého rodu, ať si to spolu vyřídí. Věnkovci se pomstili a nad Rudoltovci zvítězili.

Za krále Jana byla velká povodeň, Moravu pustošili Uhři a nedopadlo to zrovna pro Čechy slavně. Dále se vše „točí“ kolem Šlechtice Zajíce a jeho bitvách, do kterých byl povolán králem. Pak do Rakouska táhl král dát Rakušanům zavyučenou, byla to bitva velká, avšak pro Čechy vítězná, tak se král rozhodl, že při cestě pobije ještě Šváby. Předposlední doplněk vzdává hold Českému tehdejšímu hrdinovi, ale i dnešnímu. Je to sice už dávno, ale kde by jsme bez něj byli, kdyby Němcům dovolil Čechy obsadit. No a poslední část kroniky, patří už jen žehnání Čechům a České zemi, kronika končí slovem AMEN.



Ideová část:

Můj názor je takový, že autor zde popisuje svůj pohled na tehdejší politickou a morální situaci Čechů a Moravanů. Jelikož autor zjevně neměl rád vše cizí, podněcoval Čechy a Moravany ke vzájemné toleranci a sjednocení proti nepřátelům, kterých bylo mnoho. Popisuje zde také mnoho válek s Němci, Uhry a dalšími nepřáteli a odpůrci české koruny. Jelikož autor odsuzoval vše cizí a popisoval převážně vítězné války, byl možná jeho záměr motivační a povzbuzující Čechy ke stálé samostatnosti a soudržnosti. Autor popisuje mnoho církevních hodnostářů a letopočty s nimi spjaty (až na vyjímky, kterých je jako šafránu jsou to letopočty jediné), čímž vkládal naděje do víry a církve což, byla pro lidi moc důležitá věc. Popisuje zde dějiny Čech a Moravy od prvních začátků, asi proto, že chtěl tehdejší lid informovat o založení a vývoji až do tehdejších časů. První co autor napsal je verš, jak se k dílu donutil, co ho k tomu přimělo a je zde jen jedna kapitola netýkající se vůbec Čech a to ta o babylonské věži. Pak se vše točí už jen kolem Čech a událostí s nimi přímo souvisejícími. To je další důkaz toho, že kronika byla zřejmě psána hlavně pro Čechy. Dílo je převážně psáno pro to, aby nás informovalo, což vyplívá i z názvu Dalimilova kronika. Autor chtěl po sobě a Češích zanechat určitou vzpomínku a tak byla sepsána Dalimilova kronika. Kniha je z historického hlediska nevyčíslitelná, avšak není příliš pravdivá. Dá se podle ni poznat pouze, kdy jaký církevní hodnostář byl zvolen a to je asi tak vše, co nám kronika z historického hlediska říká.


Jazyk a jazykové prostředky v kronice:

V kronice je spousta výrazů, u kterých si pouze můžeme domýšlet co znamenají (naštěstí ke konci kroniky jsou výrazy vysvětleny).

Pro příklad zde některé výrazy, které mě zaujali napíši: 1) bělpuch = pergamen, 2) bosorka = čarodějnice, 3) dědek = rodinný bůžek, 4) hrdláč = ničema, 5) králík = malý král, 6) mázhaus = jídelna, 7) netresktavý = bezúhonný, 8) pánek = malý pán, 9) prlenčiti = řečniti, 10) ručej = potok, 11) soběbylý = sobecký, 12) vlčsky = jako vlci, 13) zpyták = vyzvědač. Toto je malá ukázka tehdejšího slangu, je toho zde na půl třetí stránky, ale vše sem napsat nemohu. Verše zde nebudu vypisovat, to bych musel opsat celou kroniku, jelikož je veršovaná, snad jen pár příkladů povedených veršů:

1)Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
své vlasti myslel a jen k slávě Čech
se do té těžké práce pustil rád,
přestože nejsem žádný literát.
2)Jan však byl svou věcí jist
sebral glejty, sebral list
3)Strašným hrůzám neujede svět.
V roce tisíc tři sta deset
převeliká voda byla
na sta lidí zahubila.

Jázť tuto sprostně položi Já jen své vlasti pokorný jsem sluha,
a na to lepšieho proši měn prosté verše z pera jdou jen ztuha,
aby pro našie země čest a proto prosím, jestli některým
i pro našich nepřátel lest napadne lepší slovo nebo rým,
oravil mú řeč rýmem krásným ať nehorší se, do čeho se pletu,
a oslavil hlaholem jasným, a opraví a přikrášlí mou větu.
a mne tiem nehaněje, Tak rozkvete má země do slávy,
by řekl: „Plete še a neuměje.“ až v nepříteli dech se zastaví.
Jáť se v tom dobrě znaji, Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
jedno žeť o svém jazyče tbaji. své vlasti myslel a jen k slávě Čech
Toť mě jest k tomu zbudilo se do té těžké práce pustil rád,
a mě k úsilí přinutilo. přesto že nejsem žádný literát.

Zde jen pro ukázku text z originálu Dalimilovi kroniky (samozřejmě po odstranění přehlásek a dalších gramatických úprav).
Dalimilova kronika je první českou psanou kronikou a jedno s prvních česky psaných děl vůbec (přelom 13. - 14. století). Navíc kronika je veršovaná a to ve všech částech. Autor používá tři druhy veršů a to nejčastěji: střídavý (a-b-a-b), sdružený (a-a-b-b), méně častěji pak obkročný (a-b-b-a). Závěr:

Hlavním posláním kronik je informovat budoucí generace o tehdejším životě, událostech, zvycích, chování lidí a dokládat historická fakta. Myslím si, že všechna tato kritéria Dalimilova kronika nesplňuje, i když je zde podrobně naznačeno kdy, a kde jaký biskup byl o co se zasloužil. Je také podrobně popsáno mnoho, někdy až podle mě zbytečných detailů ze života lidí.

Nezaujala mě až příliš velká krutost a odmítání všeho cizího, čímž Čechy určitě o mnoho přišly (myslím tím v kronice, že je v každé kapitole popisováno trestání a vyhánění cizáků z Čech) proti tomu nic nemám, vím že si to tehdejší situace plně žádala, ale přesto to nemuselo být na „každém řádku“. Chybí mi v kronice tolik očekávané důležité události o šlechtě, králích, ale i o v tehdejší době důležitých lidech a událostech. Ale nakonec kdo ví? Jestli tyto detaily nebyli žádoucí a nepovažovali se za důležité, a tehdy obecně známé věci se do kronik nepsali. A ještě jednu věc bych kronice vytknul a to, že v určitých úsecích je velice nepřehledná, tím myslím: přeskakování „od rozdělané práce“, vládání mezi dvě spolu související kapitoly věci z „jiného soudku“, a hlavně zmatek ve jménech. Například Václav je v mnoha kapitolách a je z kontextu patrné, že nejde o stejného Václava, jelikož Václavů bylo v českých dějinách mnoho tím pádem nevíme, kdy se to stalo a jaký Václav to vlastně byl. Abych pouze nekritizoval, musím zde uvést i věci, které mě naopak zaujali. Například jak postupoval vývoj politické situace Čech a Moravy, kdo kdy a jak vládl , kdo byl s kým jak příbuzný, koho lidé neměli rádi a naopak, kdo byl pro Čechy přínosem, kdo ne, kdo a co Čechy nejvíce znepokojovalo a z čeho se veselili a mnoho dalšího. Nicméně kronika mi přišla celkem zajímavá, ale některé pasáže mě opravdu nebavily (byly to ty části, ve kterých autor popisuje podle mě zbytečné detaily a církevní hodnostáře). Můj závěr je, že si Dalimilova kronika najde přízeň čtenářů, ale i odmítání vzhledem k obsahu a postoji autora k již zmíněným věcem. Dále obdivuji autora za jeho obrovskou fantazii a promyšlenost jednotlivých veršů. Autor takto popsal asi 180 stran (ve vydání které jsem četl) což je úctyhodný počet. Autora částečně svazovala jména, data, ale i k tomuto dokázal najít vhodné verše. Nejde říct nic jiného, než že před autorem hluboce smekám. Dalimilovu kroniku bych doporučil čtenářům, které zajímá politická situace různé někdy až „klepy“. Naopak nedoporučoval bych ji čtenářům, kteří očekávají důležitá data, a vůbec konkrétní události z doby, kdy kronika byla psána. Od koho a z čeho jsem čerpal:

Čerpal jsem z mnoha zdrojů, které mi přišly pod ruku a ve kterých bylo něco, co by se zde vyjímalo. 1) Dalimilova kronika, 2) Knihovna, 3) Internet, 4) Encyklopedie Diderot,.