Žert (Téma: Relativizace hodnot)

Zadání - 1. Citát) „Nesouhlasil jsem s Markétou, odmítl jsem její pomoc a ztratil jsem ji, ale je to pravda, že jsem se cítil nevinný? Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidět tři věty ne pohlednici očima těch, kteří mě vyšetřovali; začal jsem se těch vět děsit a lekal jsem se, že ne mne pod pláštíkem legrace vyzrazují snad opravdu něco vážného…“

Úryvek zachycuje Ludvíkův pád, který zapříčinily tři věty, jež byly napsány na pohlednici adresované jeho přítelkyni. Třebaže vzkaz byl ovlivněn vypravěčovým hněvem k Markétě, která se účastnila čtrnáctidenního stranického školení a vzdala se tak volného času, který se s ní Ludvík chystal strávit a vzkaz není vědomě zaměřen k šíření protikomunistického postoje, jsou Ludvíkova neuvážená slova zneužita k hrdinovu odsouzení, které doprovází dlouhý pád až na tvrdé dno. Strana interpretuje vzkaz v kontextu velezrady. Ač se Ludvík pokouší mnohokrát objasnit banalitu celé aféry, jež mu připadá směšná a nepochopená, strana si za svým verdiktem pevně stojí. Ve chvíli, kdy Markéta nabízí Ludvíkovi podporu, Ludvík z hrdosti pomocnou ruku odmítá. Je mu totiž nepříjemné, že se Markéta staví do role spasitelky, a aniž by se pokoušela jakkoliv Ludvíkovi porozumět, slepě jej odsuzuje jako zrádce vlasti.

Počínaje zahájením vyšetřovacího procesu, tři věty přebírají kontrolu nad Ludvíkovým životem. Hrdina je na základě tří vět odsouzen, aniž by si kdokoli z vyšetřovatelů uvědomil, že je jejich verdikt založen na pouhém textu a že opomíjejí zabývat se myšlenkou a záměrem vzkazu. Písemný záznam tak dominuje kontextu, neboli znak nahrazuje skutečnost. Komunismus je ztvárněn jako hra, která se nezabývá realitou a skutečnými problémy. Stranické prostředí je líčeno jako uměle vytvořený, děsivý svět, ve kterém je jakýkoliv sebemenší prohřešek vůči komunistické ideologii považován za závažný zločin. Zdrojem hrůzného strachu je pak následující prozření, kdy Ludvík ztrácí veškeré jistoty, ve které byl silně přesvědčen, a proto není schopen uvěřit verdiktu, a především se vyrovnat s jeho krutostí.

Vnitřní rozpor hlavní postavy je v dané situaci patřičný. Jelikož protagonista vypráví o svém osudu s časovým odstupem, je schopný porovnat své dřívější smýšlení a jednání se současností. Vypravěčovy poznámky vysvětlují motiv chování i vlastní názor na situaci. Vývoj postavy staví hrdinu do pozice člověka odsuzujícího mládí. Mladost je totiž příčinou mnoha ukvapených, na důsledek činu potaz neberoucí nehotovost, která působí problémy. (str. 49 „Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidět tři věty na pohlednici očima těch, kteří mě vyšetřovali …“) „Nehotový“ člověk se nechá snadno zmanipulovat a přesvědčit, neboť nemá dostatek životních zkušeností, o které by se mohl opřít. Ačkoli byl Ludvík přesvědčen o své nevině, pod nátlakem okolí začal pochybovat o správnosti, ba dokonce i záměru svého činu, a desinterpretace se tak přeměňuje ve skutečnost.

Duševní vývoj, který dodává Ludvíkovi značnou oporu, je nabyt postupem času. Vypravěč rozděluje čas na dvě základní období - dávná minulost a současnost. Důvodem rozpolcení časové linie je nicotnost prožitého života mezi dvěma okamžiky. Vzdálená minulost zobrazuje Ludvíkův nepochopený žert a současnost reflektuje dopady, které nenávratně změnily Ludvíkův život. Dění v průběhu prázdných let je pro vypravěče zanedbatelné. Protagonista si uvědomuje, do jaké míry ovládal rozsudek jeho život, který pozbyl v prázdném období sounáležitosti a naplnění. Ludvík se ohranil nepropustnou bariérou a utvrzoval se ve své bezúhonnosti sváděním viny na okolí. Z literárního projevu je zřejmá vypravěčova preciznost, kdy je každá myšlenka Ludvíkem blíže vysvětlena, aby bylo zamezeno jinému pochopení, než protagonista zamýšlel. Následky vyloučení ze strany jsou na Ludvíkovi patrné, neboť si musel hrdina najít nové jistoty, ze kterých by se mohl rozvíjet, a racionalita s přesností jsou hlavními z nich.

Kundera poukazuje na relativizaci pravdy a viny, která ovládá lidské osudy. V Ludvíkově případě se staly následky relativizace hodnot fatální - hrdina pozbyl veškerých životních jistot. Přehodnocením životních kvalit se Ludvík dostává do palčivé pozice, kdy si uvědomuje, že nad svým životem nemá kontrolu; o vývoji jeho života rozhodují jeho blízcí přátelé, kteří se záhy staví k Ludvíkovi zády. Zdánlivá uvolněnost a nadšení studentského prostředí je zastřena strachem. Mládí bylo v Ludvíkových očích zdrojem budovatelské energie, studenti dle jeho názoru drželi v rukou „volant dějin.“ Studenou sprchu mu následně poskytlo prozření vlastní mladistvé naivity, a proto se následně pokouší zamezit desinterpretaci přesností projevu doplněním vysvětlivek. V závěru knihy však hrdina shledává, že se nelze spoléhat na racionalitu, nebo na jakékoliv jiné hodnoty, jelikož všechny hodnoty jsou v určité míře relativní.