120 dnů Sodomy

Slavný markýz de Sade měl život plný peripetií a dlouhá léta strávil v různých žalářích. V tom nejznámějším, v Bastile, vznikla jeho kniha 120 dnů Sodomy. Ve vězení neustále hrozilo zabavení popsaných papírů, proto de Sade pořídil kopii lépe uzpůsobenou ke skrývání v cele. Z listů papíru slepil přes 12 metrů dlouhý pás a takto vzniklý svitek pak z obou stran popsal. Roku 1790 byl markýz z Bastily propuštěn a jeho dílo se mu už nikdy nedostalo do rukou. Svitek byl v cele nalezen až později a po několik generací ležel v soukromých sbírkách. Teprve v roce 1904 byl vydán berlínským psychiatrem Iwanem Blochem. Přesný překlad do němčiny ale přineslo až další, třísvazkové vydání z let 1931 až 1935. Obsah 120 dnů Sodomy byl a dodnes zůstává pro mnohé čtenáře šokující. Románové vyprávění o hrůzných děních na zámku Silling koncem vlády Ludvíka IV. se v tomto hradě uzavřou čtyři přátelé - vévoda de Blangis, jeho bratr biskup, prezident de Curval a finančník Durcet, společně se svými mladými a krásnými manželkami - Konstancí, dcerou Durcetovou a manželkou Blangisovou (své první tři manželky zabil), Julií, dcerou Blangisovou z prvního manželství a manželkou Curvalovou, Adelaidou, dcerou Curvalovou a manželkou Durcetovou, a Alinou, dcerou biskupa a Blangisovy druhé ženy, se serailem osmi mladých chlapců a dívek uloupených rodičům, osmi sodomizujícími společníky vybraných dle obrovitosti jejich údů, se čtyřmi starými kuplířkami znetvořenými pohlavními nemocemi, šesti kuchařkami, čtyřmi služkami a čtyřmi vypravěčkami - Duclosovou, Champvillovou, Martainovou a Desgrangesovou, které se po vzoru Dekameronu od 1. listopadu do 28. února střídají ve vyprávění 600 příběhů zvrácené tváře lidské sexuality, jež jsou bezprodlení čtyřmi přáteli realizovány. Ode všech je vyžadována důsledná poslušnost, do které patřil i zákaz vykonávání potřeby bez dovolení, protože její pozorování a pozdější pojídání výkalů, patřilo k nejuspokojujícím způsobům dosažení ukojení a mezi 600 popisovanými případy se koprolalie(zrakové, čichové či hmatové vzrušování se výkaly) a koprofagie(duševní porucha projevující se pojídáním vlastních výkalů) vyskytuje ve více než polovině. Vyprávěné příběhy jsou rozděleny dle měsíců do kategorií „prosté“, „dvojité“, „zločinné“ a „vražedné“ přičemž jen úvod a první část je zcela dokončena. Zbývající tři části zůstaly jen ve formě stručných poznámek. Celé dílo je psáno s vědeckou přesností a rozvahou tak, aby vyprávěné příběhy sestupovaly každým příběhem níže na pomyslném psychopatickém žebříčku, depenetrace dívek i hochů probíhá ve přesně stanoveném časovém harmonogramu a předem popsanými způsoby, na jejichž detaily se společníci dohodli již na začátku pobytu. „Z celkového počtu šestačtyřiceti osob na zámku jich bylo třicet zavražděno a šestnáct se vrátilo zpět do Paříže.“ Dílo, pocházející z 18. století, detailně popisuje všechny možné sexuální úchylky a anomálie, líčí bezmeznou lidskou krutost a morální zvrácenost.