Moc bezmocných

Václav Havel napsal jedno ze svých nejvýznamnějších děl v době té nejtvrdší normalizace komunistického systému, kdy se dílo zařadilo mezi nejvíce opisovanou samizdatovou literaturu u nás. Esej byl napsán v říjnu 1978 na Hrádečku a snaží se o co nejpřesnější popsání vzniku, struktury, průběhu a charakteru tohoto systému na pomezí diktatury a konzumní společnosti.
Jasně však vymezuje rozdíly mezi komunismem a diktaturou. Ty spočívají hned v několika aspektech. V první řadě jde o počet vůdců, který koná ve jménu dané ideologie. V klasické diktatuře, jak ji známe, máme většinou pouze jednoho vůdce, s jehož smrtí dochází k převratu a k následnému zániku systému. Pokud bychom přihlédli k situaci po smrti Klementa Gottwalda, nic, snad kromě teatrálního truchlení, se nedělo a systém „běžel“ (slovo běžet je v tomto případě možná až moc silné, jelikož komunistický režim je jeden z nejméně progresivních, jaké známe) dál. Z toho je jasné, že jedná-li se o komunismus, nevládne v něm diktátor, ale sám systém. Havel vymyslel označení tohoto systému, totiž „post-totalitní“, i když sám přiznává, že není zcela přesné, jelikož se nejednalo o dobu, která už totalitní není, ale je totalitní zásadně jinak. Dále se post-totalitní systém od diktatury liší historickou zakotveností. Klasická diktatura je v podstatě nahodilá, závisející na sociálních procesech a davových sklonech, je to jakýsi výstřelek dějin, zatímco komunismus je hluboko zakořeněn ve společnosti již od 19. století.
Pokud bychom se zaměřili na význam ideologie při hovoření o rozdílech diktatury a post-totalitního režimu, je nutno komunistické ideologii přiznat logickou strukturu, pružnost a uzavřenost, která nabývá až povahy jakéhosi pokřiveného náboženství. Podle Havla „nabízí člověku hotovou odpověď na jakoukoliv otázku, nelze ji dost dobře přijmout jen částečně a její přijetí zasahuje hluboko do lidské existence“. Znamená to tedy, že post-totalitní systém vymezuje jasná pravidla, dle kterých žijeme. Systém s námi manipuluje a dává si záležet na absolutním ovládání jedince. To Havel velice srozumitelnou formou demonstruje na příběhu fiktivního (opravdu fiktivního?) zelináře, který mezi své zboží umístil do výlohy ceduli s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“, aniž by jemu samotnému jen trochu záleželo na tom, zda se proletáři spojí, či nespojí. Pro tento zelinářův čin užil Havel termínu ze zvířecí říše, a to mimikry. Tak jako zvířata používají mimikry k ochraně před predátory, tak použil zelinář ceduli s heslem, které je jemu samému v podstatě ukradené, aby se ochránil před nechtěnou pozorností. Dává tím svému okolí, potažmo systému, na vědomí, že je u něj vše v naprostém pořádku, a že není zapotřebí se jím zvláště zabývat. Tím se hesla (a vlastně i ideologie sama) stávají součástí všedního dne běžného občana (jeho každodennosti), ovlivňují jeho mysl (resp. podvědomí) a tím ho nutí žít ve lži. Hesla patří k samé podstatě post-totalitního systému. Běžný občan pak nemá na vybranou, stává se součástí rituálů a slepé víry v systém. Ideologie se tedy stává absolutním nástrojem vnitromocenské komunikace, začíná přesahovat fyzickou podstatu moci, zajišťuje soudržnost a kontinuitu struktury, zbavuje však člověka lidské identity, individuality, postupuje jí (více méně nedobrovolně) identitě systému. Jedinec se adaptuje na život ve lži, přijímá ho, bezpochyby však vede k morálnímu úpadku a mravní krizi ve společnosti. Takovým způsobem však může fungovat jedině tehdy, je-li člověk ochoten žít ve lži.
Havel zde rozvíjí hypotetickou představu, že by onen zelinář prohlédl, porušil „pravidla hry“ a začal žít život v pravdě. Přestane chodit k volbám, o nichž každý ví, že jsou jen jakýmsi pompézním divadélkem, na schůzích by říkal zásadně jen to, co si opravdu myslí, přestal by vyvěšovat hesla. Zkrátka by vystoupil z davu slepých ovcí. Jak říká Havel, „pak by nalezl svou potlačenou identitu a důstojnost; naplní svou svobodu“. Zelinář by v podstatě nejen porušil pravidla hry, zároveň by rozbil svět zdání, jakožto hlavní oporu systému. Za to by přirozeně následovaly sankce. Systém, aby přežil, by se ho musel rychle zbavit a označit ho za nepřítele nebezpečného pro společnost. Tím se každé vystoupení ze života ve lži stává ohrožením systému a popíráním jeho principů. Život v pravdě se tak stává něčím vyšším, protože člověk za něj musí tvrdě bojovat a často i platit. Má i nepopiratelnou morální hodnotu, ale jen blázen by vystoupil ze systému s předpokladem jakéhosi zisku. Život v pravdě totiž není v žádném případě rentabilní. Našli se však tací, hovořím o signatářích Charty 77, kteří bez vidiny profitu svým podpisem stvrdili, že se jim hnusí život v demoralizované společnosti, kde jsou omezovány a rušeny lidská práva, kde člověk nemá právo na svobodný názor. Díky své činnosti se stali jedinou opozicí vůči komunismu v naší zemi, díky nim se mohla uskutečnit Sametová revoluce v roce 1989, která nám všem nalezla tak dlouho ztracenou svobodu.