Penelopiáda

PENELOPIÁDA

Margaret Atwoodová



Autorka:

- narozena 18. listopadu 1939 v Ottawě, v Ontáriu

- nejvýznamnější kanadská spisovatelka současné doby

- píše romány, básně, povídky, knížky pro děti, literární kritiky

- začala psát již ve svých 6-ti letech, od 16-ti se toužila stát profesionální spisovatelkou

- vystudovala Torontskou univerzitu=bakalářský titul (angličtina, filosofie, francouzština), dále pokračovala ve studiu na Radcliffe College=mgr. titul, poté Harvardova universita – studium nedokončila.

- učila na několika kanadských a amerických vysokých školách



O knize:

Při psaní této knihy se autorka inspirovala starověkými mýty, zejména pak Homérovou Odysseou. Homér ve svém eposu popisuje 10-ti leté putování Odyssea z Trojské války domů na rodnou Ithaku, kde ho čeká jeho věrná manželka Penelopa.



Atwoodová svou knihu zpracovala z pohledu právě Penelopy.

To ona vypráví svůj strastiplný život od narození , až do návratu milovaného manžela domů.

Tento celý příběh Penelopa vykládá z podsvětí jako mrtvá duše, která se zde potkává se všemi mrtvými své doby, o kterých se i zmiňuje. Jedná se tedy o tzv. retrospektivu.(zpětné vyprávění)

Její vyprávění je prokládáno výstupy řeckého chóru v podání jejích 12-ti zavražděných služebných.

Kniha je rozdělena do kapitol a každá z nich pojednává o určité události. (např.narození a dětství, námluvy a sňatek, cesta a život na Ithace, narození syna, čekání na manžela, nápadníci a tkaní rubáše …)

Penelopa se zde sama představuje jako ne zrovna hezká, ale za to velmi chytrá dívka, oproti své sestřenici, bájné krásné Heleně.

„A pokud jde o mě? Lidé mi říkali, že jsem krásná, museli, protože jsem byla princezna a vzápětí jsem se stala královnou, je ale pravda, že jsem sice nebyla znetvořená či šeredná, ale taky nijak zvlášť pohledná. Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem“….

Helenu zde líčí jako ješitnou, přehnaně sebevědomou, lstivou mrchu, která v podstatě může za to, že přišla na 20 let o svého chotě – když podle úmluvy musel odjet pomoct Menealovi získat Helenu zpět. Ta mu utekla s Paridem, trojským princem, a tím vlastně zapříčinila Trojskou válku.

Nejprve P. vypráví, jaké měla dětství a jak ji její otec chtěl utopit, navzdory tomu, že byla dcerou Najády – mořské nymfy (voda byla jejím živlem), poté jak ji v 15-ti letech domluvil sňatek s Odysseem a ten si ji odvezl do svého království.

Penelopa zde nebyla šťastná, nelíbilo se jí tu. Byla osamělá, bez přátel, tchýně, ani tchán ji moc dobře nepřijali. Jediným jejím spojencem byl Odysseus, který ji ale za nedlouho opouští a ona zůstává „sama“ na Ithace. Narodí se jí syn Telemachos, kterého ale nemůže pomalu sama vychovávat. Stará se o něj chůva, která vychovala i Odyssea.

O svém muži dostává P. různé zprávy, ať už pravdivé, nebo smyšlené, o jeho dobrodružstvích, bojích s nestvůrami a románcích se ženami a bohyněmi.

Roky plynou, zpráv ubývá, a tím se množí i noví ziskuchtiví nápadníci Penelopy.

Věrná P. však odolává, nechce uvěřit tomu, že je O. mrtev. Stále vymýšlí různé lsti, jak nápadníky odradit, nebo alespoň sňatek oddálit. Vymyslí si, že se za některého z nich provdá až po té, co dotká rubáš pro svého tchána.

A tak celé dny tká a celé noci, za pomoci svých 12-ti služebných, párá to, co přes den utkala.

Po „nekonečných“ 20-ti letech se navrací domu Odysseus. Nejdříve přijde za P. převlečený za žebráka, aby zjistil, jestli mu byla opravdu věrná.

Nakonec všechny nápadníky, spolu se svým synem Telemachem, povraždí a nechá pověsit i 12 nejbližších Penelopiných služebných (měla je ráda). O. si myslí, že ji podněcovaly k nevěře, nebo i k svatbě.

P. si jejich smrt dává za vinu. A jejich duchové ji i O. pronásledují už napořád.



Kniha je velice pěkně, čtivě napsaná s prvky humoru a jemné ironie.

Z dalších děl můžeme jmenovat např. Ublížení na těle, Loupení jehňátek, Žena k nakousnutí, Z hlubin, Slepý vrah, Příběh služebnice…..