Devětadvacet políbení Roalda Dahla

Povídka Skopec na porážku popisuje vraždu policisty jeho žárlivou manželkou Mary.
Impulsem k tomu jí bylo sdělení, že ji manžel hodlá opustit. Jako vražednou zbraň použije zmrzlou skopovou kýtu. Alibi si zajistí odchodem do obchodu. Po návratu se Mary vžije do role truchlící manželky, která svého muže našla mrtvého v pokoji. Zavolá policii. Přijedou kolegové oběti, svou roli Mary stále hraje dokonale, vylíčí jim upravenou verzi večera a pozve je na večeři........
´ Čtyři policisté se dlouho zdráhali, ale očividně byli vyhládlí a tak se nakonec daly přemluvit, aby se odebraly do kuchyně a posloužili si. Žena zůstala sedět v obývacím pokoji a otevřenými dveřmi poslouchala, jak se mezi sebou huhňavě a s mlaskáním baví, ústa plná skopového.
" Chceš ještě, Charlie? "
" Ne, už ne. Ať taky něco zbyde. "
" Chce, abysme to všechno snědli. říkala to přece. Udělej jí tu radost. "
" Tak jo. Tak mi ještě přidej. "
" Ten pacholek musel vzít chudáka Patrika pořádnou palicím, " rozumoval jeden z nich. " Doktor říká, že měl lebku na cimprcampr, jako kdyby přes ni dostal perlíkem."
" Proto by se to mělo snadno najít. "
" Moje řeč. "
" Ať to udělal kdo udělal, netahal by takovou věc s sebou, když už by ji nepotřeboval."
Jeden z policistů si říhnul.
" Já osobně si myslím, že je to někde v domě nebo blízkém okolí."
" Nejspíš to máme rovnou před nosem. Co myslíš, Jacku? "
A v sousedním pokoji se Mary Maloneyová tiše rozesmála. ´

Hop nebo trop je 6. povídkou z knihy a vypravuje o muži, panu Botibolovi, jež byl ochoten riskovat život pro peníze.
Vsadil totiž dvouleté úspory za lístek lodní loterie. Hra spočívala v odhadu vzdálenosti, kterou loď urazí za čtyřiadvacet hodin. Pan Botibol se držel při spodní hranici mil, neboť se počasí zhoršovalo. Pak se ale vyjasnilo a bylo téměř jisté, že pan Botibol vyhrát nemůže. Proto přemýšlel. Jak loď zpomalit. Rozhodl se, že skočí přes palubu, tím pádem by musela loď zastavit a zdržet se. Pokud by tedy někdo zavolal pomoc. K tomu si vybral starší dámu, která se procházela po palubě. Pak skočil.
´ „To je zvláštní,“ řekla žena se silnými kotníky. „ Zrovinka teď skočil přes palubu nějaký člověk, úplně oblečený.“
„ Nesmysl!“
„ Opravdu. Povídal, že si dá malou rozcvičku, a skočil do vody. Představte si, že se ani nevysvlékl do plavek.“
„ Pojďte raději dolů,“ řekla kostnatá žena. Ústa měla náhle pevně sevřená a tvář jí zešpičatěla a zpozorněla. Také její slova už nezněla tak laskavě jako dřív. „ A víckrát mi takhle sama po palubě nebloumejte. Dobře víte, že na mě máte počkat.“
„ Ano, Maggie,“ odpověděla žena se silnými kotníky a znovu se usmála, něžným, důvěřivým úsměvem, podala své společnici ruku a nechala se odvést z paluby. ´

Psychicky týraná manželka dojde zadostiučinění v povídce Cesta k nebesům.
Paní Fosterová byla výjimečně nervózní žena, co se týče obav, aby nepřišla pozdě. Pan Foster o tomto jejím strachu samozřejmě věděl a využíval toho. Jedno dopoledne, když měla odletět za dcerou do Paříže, trval na tom, že pojede s ní a schválně zdržoval. A když se konečně uráčil dostavit do vozu, „vzpomněl si“, že ještě doma nechal dárek pro dceru. Když se dlouho nevracel, vydala se ho paní Fosterová hledat. Po vstupu do domu zaslechla takový zvláštní zvuk, ale neměla už čas a bála se, aby nepřišla pozdě, a proto odjela na letiště sama. Ve Francii si těch šest týdnů skvěle užila a do New Yorku se vracela mnohem vyrovnanější. Když se vrátila domů, nikde nemohla najít svého muže. Také si všimla, že nejede výtah. Pak si ale vzpomněla na zvuk, který slyšela, když odjížděla, a s uspokojením šla zavolat muže, který měl přijít opravit výtah.

Postaršímu starožitníkovi podvodem vycházely výnosné obchody, ale o ten životní, který by ho proslavil po celém světě, díky podvodu přišel v povídce Farářovo potěšení.
Pan Boggis byl známým londýnským obchodníkem se starožitným nábytkem, který do obchodu zajišťoval tak, že po nedělích jezdíval po statcích anglického venkova a vydával se za faráře, předsedu Společnosti pro zachování vzácného nábytku.
Nikdy majitelům nesdělil skutečnou hodnotu nábytku, který od nich kupoval pod cenou.
Jednou odpoledne ve statku, od kterého nic moc neočekával, spatřil čtvrtou Chippendaleovu komodu aspoň ze deset tisíc liber. Vlastníkům nábytku namluvil, že od komody potřebuje pouze nožky k nočnímu stolku. Nakonec cenu usmlouval na dvacet liber a šel k cestě pro auto.
Ve statkářích ale začala klíčit myšlenka, jestli on si to farář nakonec nerozmyslí, když se mu komoda nevejde do auta, a tak jedinečné Chippendaleově komodě nejprve uřezali nožky a zbytek rozštípali na hromadu polínek, aby měl farář čím topit.
´ „ Jedno vám povím,“ řekl, když se narovnal a otřel si z čela pot. „ Kdo tenhle šifonér dával dohromady. To byl zatrápeně dobrej truhlář, ať si farář říká co chce.“
„ Akorát jsme to stihli!“ zvolal Rummins. „Už jede!“

Kožich od Plukovníka je povídkou, která koluje mezi nešťastnými a podvedenými manžely pro pocit zadostiučinění. Jde asi o toto:
Paní Bixbyovou opouští po několikaletém vztahu její milenec, Plukovník. Jako dárek jí věnuje norkový kožich. Má ale manžela, a proto kožich zastaví za 50 dolarů. Doma poví, že v taxíku nalezla lístek ze zastavárny beze jména a adresy. Manžel je přímo nadchnut a vybojuje si právo zajít pro zastavenou věc sám. Slíbí manželce, že se má nač těšit. Tak se těší, že kožich bude konečně její. O to větší je její překvapení, když dostane seschlou kožešinku na krk.
Když vychází z kanceláře, už v duchu nadává zastavárníkovi, ale tu si všimne, kolem procházející, manželovy mladé sekretářky v tom překrásném černém norkovém kožichu, který paní Bixbyová dostala od Plukovníka.

A takových je v této knize ještě 24………