přehled farmaceutické botaniky

PŘEHLED FARMACEUTICKÉ BOTANIKY – zimní období

1. Úvod – význam rostlin pro lidstvo (léčivé rostliny, hospodářský význam rostlin např. kořene, stonku, plodů atd.); rozdělení botaniky, dějiny botaniky (velmi stručně).

2. Rostlinná buňka – základy cytologie (tvar a velikost rostlinných buněk, buněčné povrchy, jádro, buněčné organely)

3. Mitóza a meióza

4. Pletiva – definice, rozdělení pletiv podle tvaru a síly buněčných stěn a podle funkce (dělivá, provětrávací, nasávací, krycí, vodivá, žlaznatá a mechanická pletiva)

5. Rostlinná anatomie a morfologie – vývoj rostlin, rozdělení na stélkaté a cévnaté; rostlinné orgány (kořen, stonek, list, květ a květenství, typy plodů)

6. Fyziologie rostlin – vodní režim, minerální výživa rostlin, růst a vývoj rostlin, rozmnožování rostlin (vegetativní a pohlavní), primární a sekundární metabolismus, (dráždivost a pohyby rostlin)

7. Ekologie rostlin – vazba rostlina a prostředí (podmínky), vzájemné vztahy mezi rostlinami, rostlinná společenstva, ochrana rostlin a přírody

8. Úvod do systematiky rostlin – vývoj rostlin, systematické kategorie a názvosloví, přehled systému


Dodatky k přehledu:

1. Rozdělení botaniky
• Algologie – nauka o řasách
• Bryologie – nauka o mechorostech
• Lichenologie – nauka o lišejnících
• Graminologie – nauka o travách
• Dendrologie – nauka o dřevinách

Kromě těchto obecných věd, odvozených od systému se v rámci botaniky uplatňují i obory zaměřené na určité vlastnosti – strukturální, tvarové a funkční.
• Botanická morfologie – do té patří:
- anatomie (zkoumá vnitřní stavbu a formu orgánů), organologie (zkoumá vnější tvary a stavbu jednotlivých orgánů, jejich vznikem a fylogenetickým vývojem;)
- organologie může být popisná = deskriptivní, srovnávací = komparativní, vývojovou = fylogenetickou a pokusnou = experimentální)
- histologie (zkoumá tkáně)
• Fyziologie – zabývá se funkcí jednotlivých částí a orgánů rostlin. (Můžeme rozlišovat fyziologii obecnou a srovnávací.)
• Ekologie – zabývá se vztahem živých soustav k jejich prostředí.
• Fytogeografie – studuje rozšíření rostlin na Zemi.
• Farmaceutická botanika – zabývá se účinnými látkami v léčivých rostlinách a jejich využití

Dějiny botaniky (a významné objevy)
Asi v první polovině 3. tisíciletí př. n. l. v Sumeru – již se ve výchově a výuce vyučovaly poznatky o mezopotamské flóře a fauně. Již z této doby, jsou známé léčivé vlastnosti některých rostlin. Podobně i Egypt.
V 5. století př. n . l. v Řecku – Demokritos – první antický receptář léčivých rostlin.

1. století př. n. l. - starověký Řím – Plinius – Naturalis historia
Okolo roku 1590 – otec a syn Jansenové – konstrukce prvního mikroskopu
1651 W. Harwey – „Omne vivum ex ovo“ (vše živé z vajíčka)
1686 R. Hooke – objevil buňky v rostlinném těle
1735 Carl Linné – dílo Systema natura (soustava přírody)
1809 J. B. Lamarck – první ucelený názor na vývoj přírody, dílo Zoologická filozofie
1855 J. Liebig – princip výživy rostlin
1865 J. G. Mendel – formuloval zákony dědičnosti a položil základy genetiky
1866 E. Haeckel – biogenetický zákon: „onotogeneze je zkráceným opakováním fylogeneze“, definoval ekologii
1871 R. Virchow – Omnis cellula e cellula (každá buňka vznikla z buňky)
1961 M. Calvin – Nobelova cena za fotosyntézu
1962 J. D. Watson, F. H. Crick, M. H. F. Wilkins – Nobelova cena za objev struktury DNa


2. Rostlinná buňka


3. Mitóza a meióza

Buněčný cyklus
- doba, od jednoho dělení buňky po druhé (vzniká, roste, dospívá).
Doba trvání cyklu – generační doba.
Buněčný cyklus, tvoří několik fází přípravných (= interfáze – období mezi dvěma následnými mitózami) a vlastního buněčného dělení.

• G 0 – buňka se již dále nedělí, zastavení buněčného cyklu. U diferenciovaných buněk. Tato fáze ovlivněna kontrolním uzlem, umístěným na počátku G1 fáze. Pokud se již buňka nemá dále dělit, vstoupí do fáze G0, místo do G1 (např. plně diferenciované buňky – neurony - se dále nedělí.
• G1 – postmitotická fáze, období růstu buňky, kontroly a oprava DNA dochází k dosyntetizování jednotlivých organel
• S – syntetická fáze, replikace DNA (samozdvojení DNA), každý chromozóm se zdvojí
• G2 – příprava na mitózu
• M – mitóza – Skládá se z jaderného dělení (mitózy) a vlastní cytokineze.

Mitóza
- děj, kdy z 1 mateřské buňky vznikají 2 buňky dceřinné
- dochází k rovnoměrnému rozdělení genetické informace
- buňka musí být 2n = diploidní sada chromozomů, následuje karyokineze (rozdělení jádra), a poté cytokineze – rozdělení buňky ve 2 dceřinné.



→


2n → karyokineze (dělení jádra) → cytokineze na 2 dceřiné buňky

Karyokineze
a) amitóza – přímé rozdělení jádra, jádro se zaškrtí a postupně se rozdělí na 2 jádra, není však zachován rovnoměrný přenos genetické informace. Amitóza = většinou u nemocných buněk
b) mitóza - nepřímé dělení jádra, zachován rovnoměrný přenos gen. informace

Chromozom
Vláknitý útvar obsažený v jádře, který obsahuje DNA (deoxyribonukleovou kyselinu).

Chromozom, se skládá ze dvou ramen a podélně se rozděluje na 2 stejné chromatidy. Centromera je místo, kde se obě ramena spojují. Párové chromozomy = homologické = jsou stejné. Párová přítomnost chromozomů v jádře, se označuje jako diploidie.

Mitóza – 4 fáze
I. Profáze – chromozomy se spiralizují, stávají se viditelnými (pozorovatelnými mikroskopem), rozpouští se jaderná membrána (kartotéka), z mikrotubulů v cytoplazmě, se vytváří dělící vřeténko
II. Metafáze – chromozomy se svými centromerami, seřadí do centrální (ekvatoriální) roviny buňky
III. Anafáze – chromozomy se v místě centromery podélně rozdělí a chromatidy (tzv. sesterské chromozomy) jsou zkracováním dělícího vřeténka, přitahovány k opačným pólům buňky. Energeticky náročný proces.
IV. Telofáze – vlastně opak profáze. Dělící vřeténko zaniká, chromozomy se nespiralizují (natahují) a přestávají být pozorovatelné. Okolo chromozomů se vytváří jaderná blána. Objevují se jadérka. Uprostřed buňky, se vytváří cytoplazmatická přepážka a buňka se připravuje na cytokinezi.
Po cytokinezi, obě dceřiné buňky rostou, sesterské chromozomy (chromatidy) se zdvojnásobí, dochází k replikaci DNA (někdy se používá termín duplikace chromozomů). Z dceřiných buněk, se postupně stávají buňky mateřské.

Meióza
Při pohlavním rozmnožování, splývají 2 haploidní buňky (gamety) – jedna samičí a druhá samčí – za vzniku diploidní zygoty. Mnohonásobným dělením zygoty (= opakovanými mitózami), vzniká celý organismus. Většina buněk v tělech vyšších rostlin a živočichů, je diploidních.
Zvláštní způsob buněčného dělení, při kterém vznikají haploidní pohlavní buňky (gamety) nebo haploidní výtrusy (spory), se nazývá meióza.

Meióza – 2 po sobě následující dělení
1.) první zrací dělení (redukční)
2.) druhé zrací dělení (ekvační)


První zrací dělení (redukční, heterotypické)
I. Profáze I. – rozpouští se jaderná blána, začíná se vytvářet dělící vřeténko z mikrotubulů, chromozomy se spiralizují. Homologické chromozomy, se přikládají svými centromerami k sobě a vytvářejí chromatidové tetrády (každý chromozom má 2 chromatidy, 2 chromozomy mají 4 choromatidy. Přitom dochází k výměně úseků chromatid, v rámci tetrád – tzv. rekombinační proces – crossing over.)
II. Metafáze I. – chromatidové tetrády, se centromerami seřadí v ekvatoriální rovině
III. Anafáze I. – nastává oddělování tetrád, vlivem přitahování dělícího vřeténka. Každý chromozom, se skládá ze dvou chromatid.
IV. Telofáze I. – mateřská buňka se rozděluje na 2 haploidní buňky dceřiné

Druhé zrací dělení (ekvační, homotypické)
Jde vlastně o mitózu obou haploidních dceřiných buněk.
I. Profáze II. – začíná se vytvářet dělící vřeténko z mikrotubulů, chromozomy se spiralizují.
II. Metafáze II. – chromozomy se centromerami, seřadí v ekvatoriální rovině obou buněk
III. Anafáze II. – centromery chromozomů, se rozdělí a chromatidy, jsou dělícím vřeténkem přitahovány k pólům buněk.
IV. Telofáze II. – obě dceřiné buňky se rozdělí a vznikají tedy 4 buňky s haploidním počtem chromatid v jádře. Chromozomy se postupně natahují.

4. Pletiva – máte komplet
5. Vývoj rostlin, rozdělení na stélkaté a cévnaté

Stélka – u původnějších a primitivnějších rostlin. Stélka může být jednoduchá, jednobuněčná nebo vícebuněčná. Vnitřní stavba, je jednoduchá bez cévních svazků, specializovaných orgánů (někdy ale svou morfologií, může některé orgány připomínat). Buňky stélky, jsou většinou parenchymatické.
Stélky, mohou být pentlicové, vláknité, lupenité nebo i větvené. U mechů a některých játrovek, je již stélka rozlišena na lodyžku s postranními lupenitými lístky a na příchytná vlákna – kořínky, rhizoidy.

Cévnaté rostliny – se změnou životního prostředí a trvalému přizpůsobení rostlin na souši souvisel vývoj oporného systému a cévních svazků, zajišťující rozvod vody a živin, ochranu před výparem, upevnění rostlin v půdě.
Mezi cévnaté rostliny patří – plavuně, přesličky, kapradiny a semenné rostliny. Cévnaté rostliny, již mají stavbou i funkcí, diferencované orgány. Diferencované rostlinné tělo, se nazývá kormus. Stélka se však vyskytuje, u cévnatých rostlin a to v pohlavní generaci (tzv. gametofyt). U semenných rostlin, je stélka značně redukována a je součástí sporofytu, kterým je vyživována.
Orgány homologické – ze stejného základu, se vyvinuly orgány s různou funkcí (asimilační listy, lístky korunní a kališní, tyčinky a plodolist).
Orgány analogické – různého původu, ale vykonávají stejnou funkci, např. trny stonkového nebo listového původu.


Vývoj rostlin
Ontogeneze = vývoj od zygoty (♂ + ♀ gamety) až do smrti
– kvalitativní změny (geneticky, životní podmínky)
– 4 fáze:
1. embryonální fáze (od zygoty k dozrání semene)
2. vegetativní fáze (od klíčení semene; vznik vegetativních orgánů; pouze vegetativní rozmnožování)
3. dospělost (vznik reprodukčních orgánů; vegetativní i pohlavní rozmnožování
4. stárnutí (převaha katabolických procesů); rostlina se nemnoží; končí odumřením rostliny)

Vegetativní klid (= dormance)
– snížení fyziologických funkcí
– fungování fytohormonů (rostlinné hormony)

Dormance může být:
a) vynucená - změna vnějších podmínek; lze ji přerušit (př. „barborka“ vykvete i v zimě)
b) z vnitřních příčin - hormonální snížení fyziologických fcí; nelze přerušit (př. některé kaktusy občas v létě)
klíčení semen (= přechod z období klidu, do období růstu)
– nasávání vody (bobtnání), nutné podmínky - vlhko, teplo, kyslík


Životní cyklus:
1. efeméry - vývoj trvá několik týdnů (ČR - osívka jarní; pouštní rostliny)
2. ozimy - naseje se na podzim, vyklíčí, přezimuje, kvete, sklizeň (obilí)
3. jednoleté - ontogeneze trvá jeden rok, přezimuje semeno (kopr, netykavka)
4. dvouleté - 1. rok > listy, 2. rok > dospělost (mrkev, celer, česnek)
5. vytrvalé - monokarpické (kvetou jednou za život) × polykarpické (vykvétají a plodí vícekrát)
vernalizace (= jarovizace)
– snížení teploty za účelem kvetení (kaktusy)
fotoperioda (= doba osvětlení)
– fotoperiodismus = nároky rostlin na osvětlení
– dlouhodenní: delší fotoperioda (konec jara, léto)
– krátkodenní: kratší fotoperioda (podzim)
– neutrální: nezáleží


Květ – flos
- reprodukční orgán. Tvoří jej přeměněné listy.
U nahosemenných rostlin, jsou uspořádány v samičích nebo samčích šišticích
Květy krytosemenných rostlin – stavba:

Květy:
a) jednopohlavné – mají buď pouze tyčinky, nebo pouze pestíky
aa) jednodomé – na rostlině jen květy jednoho pohlaví (líska, kukuřice)
bb) dvoudomé – na rostlině samčí i samičí květy (kopřiva, chmel)
b) oboupohlavné – mají tyčinky i pestík (např. tulipán)

Květní obaly:
- chrání tyčinky a pestíky, před nepříznivými vlivy.

Květní obaly:
1.) rozlišené – vnější zelený kalich (calyx, K), vnitřní barevná koruna (corolla, C)

Kalich – kališní lístky = sepala, u primitivnějších typů jsou volné, u vývojově vyšších bočně srůstají. Kalich před rozkvětem uzavírá a chrání vlastní poupě.
Kalich může být vytrvalý (neodumírá, calyx persistens), nebo může být prchavý (opadá během rozvíjení květu, calyx caducus). Často se kalich přeměňuje na chmýr, který pomáhá šíření plodů.

Koruna – korunní lístek = petalum, lístky volné anebo srůstají.

Podle tvaru srostlé koruny můžeme rozlišit:
a) zvonkovitá (zvonek, rulík)
b) trubkovitá (slunečnice, podběl, kostival)
c) nálevkovitá (plicník lékařský)
d) kolovitá (rozrazil, divizna)
e) baňkovitá
f) jazykovitá (čekanka)

Na korunních lístcích nebo v jejich blízkosti bývají nektaria, která vylučují cukerný roztok = nektar – slouží jako potrava pro opylovače.
(Pozn. nektaria mohou být korunní = květní = floxální anebo mimokvětní = extrafloxální

2.) nerozlišené ani barevně ani tvarově – okvětí (perigonium, P), jednotlivé lístky – lístek tepalum – mohou být volné anebo můžou srůstat, hlavně u jednoděložných rostlin např. tulipán

Souměrnost květu
- na uspořádání a tvaru květních částí, závisí pravidelnost nebo souměrnost květu
a) souměrný květ (zygomorfní) – květ lze rozdělit na 2 stejné poloviny, podle jedné roviny souměrnosti (např. violka, hrách)
b) bisymetrický květ – má 2 roviny souměrnosti (např. srdcovka)
c) pravidelný květ (aktinomorfní) – více rovin souměrnosti (např. třešeň, kakost)
d) nepravidelný květ (asymetrický, acyklický) – nemá žádnou rovinu souměrnosti (např. kozlík nebo spirální květy např. u magnolie)
Pravidelné květy, jsou považovány za vývojově původnější.


Květní lůžko (torus)

Plodolist (samičí pohlavní ústrojí) Carpellum
- u nahosemenných rostlin – ploché a na svém povrchu nesou vajíčka.
- u krytosemenných rostlin – plodolisty srůstají svými okraji v dutý pestík (pistillum).

Pokud pestík vnikne srůstem jednoho plodolistu – apokarpní gyneceum.
Pokud pestík, vniká srůstem více plodolistů – cenokarpní gyneceum.
(Pozn. Cenokarpní gyneceum má tyto základní typy – synkarpní (bočně srostlé, tvoří vícepouzdrý semeník), parakarpní (plodolisty srůstají jen okraji) a lyzikarpní (má uprostřed jednopouzdrého semeníku sloupek).

Stavba pestíku:
a) semeník (ovarium) – dolní část, uvnitř jsou vajíčka.
b) čnělka (stylus)– střední část
c) blizna (stigma) – horní část

Podle polohy semeníku, vzhledem ke květnímu lůžku - semeník svrchní, polospodní a spodní.
Soubor plodolistů – gyneceum, G


Tyčinky (samčí pohlavní ústrojí) stamen
- rozlišeny v nitku (filamentum) a prašník (anthera). Prašník je složen, ze dvou prašných váčků (mikrosynangium), ve kterých se tvoří pylová zrna.

Soubor tyčinek – androeceum, A
Tyčinky mohou srůstat nitkami ve svazečky - „bratrstva“. Existují tyčinka jednobratré (= 1 svazeček), dvoubratré.
Pokud jsou tyčinky spojené pračníky, pak se nazývají souprašné.
Pokud jsou v květu některé tyčinky delší než ostatní, pak se takové tyčinky nazývají – mocné. Např. jsou-li v květu 2 delší tyčinky, pak jsou dvoumocné, pokud 4 tak čtyřmocné atd.

Pylové zrno – pro určitý rostlinný druh, mají pylová zrna charakteristickou velikost, tvar i skulpturu vnějšího obalu. Pylové zrno, je kryto tlustým a protivnějším vlivům, značně odolným obalem – exina, pod kterým se nachází tenčí a málo odolný obal, zvaný intina. V exině, jsou umístěny klíční štěrbiny – apertury – jejichž umístění a počet, je velmi významným systematickým znakem rostliny.

Květy vyrůstají na stonku jednotlivě (tulipán, narcis…), ale častěji vyrůstají seskupené v souborech - v květenstvích.

Květenství:
a) jednoduchá
aa) hroznovitá květenství
bb) vrcholičnatá květenství
b) složená

Jednoduchá hroznovitá květenství
- postranní stonky, nepřerůstají hlavní stonek
- rozkvétají zdola nahoru, anebo od obvodu ke středu (nejmladší květy, jsou vrcholové nebo středové)
- HROZEN, CHOCHOLÍK, KLAS, JEHNĚDA, LATA, STRBOUL (= HLÁVKA), PALICE, ÚBOR, OKOLÍK, ŠIŠKA


Jednoduchá vrcholičnatá květenství
- postranní stonky, přerůstají stonek hlavní, ten zastavuje růst a zůstává zkrácen.
- VRCHOLÍK MNOHORAMENNÝ, VIDLAN A VRCHOLÍK JEDNORAMENNÝ (od něj se odvozuje SRPEK u mečíku, VĚJÍŘEK u kosatce a VIJAN u pomněnky)

Složená květenství
- homotaktická – vznikají kombinací dvou stejných typů květenství např. LATA z HROZNŮ (vinná réva), KLAS z KLÁSKŮ (pýr), OKOLÍK z OKOLÍKŮ (mrkev, kmín)
- heterotaktická - vznikají kombinací různých typů květenství např. HROZEN z VIJANŮ (u kaštanu – jírovec maďal)


Plod (fructus)
- mnohobuněčný rozmnožovací orgán, krytosemenných rostlin.
- plod obsahuje semena.
- hlavní funkcí plodu, je vyživování semene, případně i jeho rozšíření.


Pravé plody - vznikají pouze z plodolistu (pestíku nebo semeníku).
- přeměnou plodolistu, případně dalších částí květu, vzniká oplodí (perikarp), který tvoří vnější stěnu plodu a může mít různou konzistenci (suché nebo dužnaté).

Pravé plody
Pravé pukavé plody
- bývají nejčastěji vícesemenné
- v době zralosti se otevírají (pukají) a semena se uvolňují.
a) MĚCHÝŘEK - jednoplodolistový plod, otevírá se štěrbinou (blatouch, pivoňka)
b) LUSK – jednoplodolistový plod, otevírá se dvěma chlopněmi od vrcholu (hrách)
c) TOBOLKA – víceplodolistový plod, může se otevírat různě – víčkem (jitrocel), děrami (mák), zuby (prvosenka)
d) ŠEŠULE – ze 2 plodolstů, otevírá se ve švech dvěma chlopněmi, které jsou na rámečku, v němž je blanitá přepážka. Na rámečku, jsou při obou okrajích poutkem připevněna semena (hořčice).
e) ŠEŠULKA – zkrácená šešule (penízek rolní, měsíčnice)


Pravé nepukavé plody
- v době zralosti se neotevírají, oddělují se od rostliny celé
a) NAŽKA – jednoplodolistový plod, s blanitým nebo kožovitým oplodím, které těsně přiléhá k semeni (pampeliška, lopuch)
b) OŘÍŠEK – víceplodolistový plod, s tvrdým oplodím, které je okolo semene volně (líska)
c) OBILKA – jednoplodolistový plod, osemení a oplodí srůstají (trávy)


Pravé rozpadavé plody (poltivé)
- jejich oplodí se v době zralosti rozpadá na jednosemenné díly.
a) STRUK – dvouplodolistový (ohnice), jednoplodolistový (čičorka)
b) TVRDKA – dvouplodolistový plod, poltí se ve 4 jednosemenné díly (hluchavka)
c) DVOJNAŽKA – dvouplodolistový plod, poltí se na 2 jednosemenné díly (javor)
d) DISKOVÝ PLOD – víceplodolistový plod (sléz)


Pravé dužnaté plody
U dužnatého plodu se oplodí skládá ze 3 vrstev:
A. exokarp – vnější vrstva, blanitá
B. mesokarp – střední vrstva, dužnatá, šťavnatá
C. endokarp – vnitřní vrstva (někdy chybí)

a) BOBULE – vinná réva, tykev, rajče, okurka, angrešt
Zvláštním typem bobule, je plod HESPERIDIUM (např. pomeranč).
Vnější část, se nazývá oplodí – FLAVEDO – „kůra“, většinou barevná, obsahuje značné množství siličných žlázek.
Střední část – bílá a houbovitá – ALBEDO
Vnitřní část – blanité přihrádky.
b) PECKOVICE – endokarp je tvrdý ze sklerenchymu (třešeň, meruňka, ořešák, kokosák)


Nepravé plody
- na jejich vzniku, se účastní i jiné květní části.
a) ČEŠULE – vzniká srůstem květního lůžka, se spodními částmi květních obalů, uvnitř jsou nažky (růže šípková)
b) MALVICE – vzniká přirůstáním stěn spodního semeníku, ke zdužnatělé češuli (jabloň, hrušeň)
c) SOUPLODÍ = vzniká z jediného květu s apokarpním gyneceem, dílčí plody opadávají buď jednotlivě nebo i vcelku).
SOUPLODÍ NAŽEK – na zdužnatělém květním lůžku (jahodník)
SOUPLODÍ PECKOVIČEK - opět na zdužnatělém květním lůžku (maliník a ostružiník)

Přeměnou květenství vzniká soubor plodů = PLODENTSTVÍ.

Semeno (Semen)
- vyvíjí se z oplozeného vajíčka
- plně vyvinuté semeno, má:
a) osemení
b) živné pletivo
c) zárodek

Osemení (testa)
- vytváří se z obalů vajíčka (integumentů)
- jizva (hilum, „pupek“), místo, kde bylo semeno připojeno k poutku (např. u hrášku)
- osemení může být:
a) kožovité (jírovec maďal)
b) blanité (ořešák)
c) kamenné (vinná réva)
d) dužnaté (šťavel)
e) chlupaté (bavlník, vrba)
f) na povrchu slizovité (za vlhka, např. len)

Živné pletivo
- výživa pro zárodek = zásobní látky
- perisperm (vnější živné pletivo) a endosperm (vnitřní živné pletivo) - vyvíjejí se z části zárodečného vaku

Zárodek (embryo) (klíček)
- zárodek (embryo) – umístěn centrálně, vzniká z oplozené vaječné buňky)
- bývá tvořen:
• radikulou (zárodek hlavního kořene, se základy kořenové čepičky)
• hypokotylem (první lodyžní článek klíčící rostliny, mezi dělohami a kořínkem) (pozn. další tedy druhý článek stonku, je epikotyl)
• dělohou (cotyledones) – první list nebo listy, děložní lístky se často výrazně liší od pravých lístků a zpravidla brzy opadávají.
• plumulou (pupen, vzrostný vrchol) – základ, pro vývoj nadzemní části rostliny

Znaky jednoděložných a dvouděložných rostlin:

ZNAK DVOUDĚLOŽNÉ JEDNODĚLOŽNÉ
Dělohy 2 1
Kořen Primární (hlavní) kořen zůstává zachován Primární kořen se v růstu zastavuje, jeho funkci přejímají náhradní kořeny
Stonek Kambium vyvinuto, stonek druhotně tloustne Kambium není vyvinuté
Cévní svazky Uspořádány v kruhu a jsou otevřené Roztroušené a uzavřené
Žilnatina listu Zpeřená, síťovitá, dlanitá Souběžná
Květ (počet částí v kruhu) 5, 4 nebo 2 3
Květní obaly Častěji K a C Častěji P