Ropa

Ropa, přírodní hořlavá kapalina tvořená směsí plynných, těkavých a rozpustných tuhých uhlovodíků. Obsahuje neuhlovodíkové organické sloučeniny a minerální příměsi (vodu, sůl, písek). Téměř bezbarvá až černá, zeleně fluoreskující, různě viskózní kapalina. Podle specifické hmotnosti se rozlišuje ropa lehká (pod 0,83 g•cm–3), středně těžká a těžká (0,83 – 0,93 g•cm–3) a velmi těžká (nad 0,93 g•cm–3). Podle složení (převládajících uhlovodíků) se rozeznávají ropy alkanické (parafinické), naftenické a aromatické. Některé ropy (parafinické) mohou při nízké teplotě tuhnout, jiné zůstávají v tekutém stavu i při velmi nízkých teplotách. Chemické složení ropy závisí na nalezišti; surová vytěžená ropa obsahuje emulgovanou vodu (s rozpuštěnými solemi a dalšími látkami), pevné částice (např. zrnka písku), rozpuštěné plyny metan,ethan,sulfan aj.). Zapálena hoří čadivým plamenem. Destiluje od 300 K do 700 K a výše (nad 600 K již bývá patrný tepelný rozklad). Nejvýznamnější naleziště ropy jsou na severní polokouli v Rusku, Saúdské Arábii, USA, Mexiku, Číně, Velké Británii, Iráku, Kuvajtu, Libyi, Norsku, Kanadě, Egyptě, Rumunsku; v rovníkové a jižní sféře jsou významná naleziště ve Venezuele a v Indonésii. V ČR se ropa těží na jižní Moravě. Vrty stoupá ropa na povrch buď tlakem doprovodného plynu, nebo je čerpána a dopravována (ropovody nebo loděmi) do rafinérií. Ve zcela automatizovaných provozech se rafinuje, destiluje a po frakcích dále zpracovává na motorová a jiná paliva nebo na petrochemikálie. Nejtěkavějšími produkty jsou uhlovodíkové plyny, lehký benzín(70 – 90 °C), těžký benzín, dále se získávají petrolej, motorová nafta, plynový, lehký, střední a těžký olej a destilační zbytek (ropný asfalt). Z něho po oddestilování frakcí vzniká mazut, popř. se dále destiluje. Ropa se někdy nesprávně nazývá nafta (viz též nafta motorová).

Uhlí; vzniká prouhelněním nekromasy tvořené buď pletivy cévnatých rostlin, méně často pouze jejich odolných částí . Podle stupně prouhelnění se rozlišuje černé uhlí a hnědé uhlí. Podle využití se rozlišují uhlí energetická a koksovatelná. Část uhlí se užívá k výrobě briket nebo svítiplynu. hnědé uhlí, hořlavá hornina, hnědé až hnědočerné barvy s hnědým vrypem. V hořlavině obsahuje okolo 74 % uhlíku a 52 – 54 % prchavých látek. Hnědé uhlí má proti černému uhlí vyšší obsah vázané vody (severočeské 23 %, sokolovské 42 %) a nižší výhřevnost(17 MJ•kg–1 a 12 MJ•kg–1). Některé druhy, zejména s nižší výhřevností, jsou více sirnaté. Hnědé uhlí má převažující podíl ve spotřebě tuhých paliv v tepelných elektrárnách a v průmyslu, tříděné druhy i v domácím otopu. Pro snížení negativních dopadů na ekologii se vybavují velké spotřebiče hnědého uhlí zařízením pro odlučování prachu z kouřových spalin a pro odsíření a denitrifikaci. černé uhlí, hořlavý nerost černé barvy; pevné, vrstevnaté, při nárazu se drobí. Má vysoký obsah uhlíku(80 – 88 %) a prchavých látek (38 %) v hořlavině. Výhřevnost černého uhlí se mění podle druhu a původu a je mezi 17 – 19 MJ•kg–1. Spékavé druhy ostravsko-karvinského černého uhlí se používají na výrobu koksu, nespékavé černé uhlí se používá jako palivo v průmyslu a pro otop v domácnostech. aktivní uhlí, velmi pórovitá forma uhlíku o velkém vnitřním povrchu (až 1 000 m2•g–1); účinný absorbent. Užívá se v průmyslu k zachycování nečistot z roztoků (např. v rafinériích cukru) nebo z plynných exhalátů (např. adsorpce par rozpouštědel, sulfanu), ve zdravotnictví (střevní sorbenty, např. karborafin), ve filtrech ochranných masek, při odbarvování aj. Aktivní uhlí se vyrábí z dřevného uhlí nebo přímo z dřevěných pilin karbonizací za teplot 500 – 600 °C, s přísadou určitých aktivujících látek (např. chlorid zinečnatý) a následnými úpravami.

Zemní plyn, druh kaustobiolitu, který náleží buď do skupiny přírodních uhlovodíků, nebo do skupiny uhlí. Přírodní bezbarvá směs nejjednodušších uhlovodíků a dalších plynů . Plyn zemní se nachází v podzemních ložiskách, často v souvislosti s ložisky ropy nebo uhlí; podle biogenní (organické) teorie vznikl plyn zemní (obdobně jako ropa a uhlí) z nahromaděných rostlinných nebo živočišných zbytků jejich biochemickou a následnou geochemickou přeměnou za účinku vysokých tlaků, teplot a katalytického vlivu hornin. Zemní plyn vzniká složitými rozkladnými a přestavbovými procesy z organické příměsi v sedimentech. Rozlišuje se suchý plyn (s obsahem 98 – 99 % methanu) a vlhký plyn (85 – 95 % methanu). Zbytek ve vlhkém plynu (10 – 15 %) tvoří ethan, méně než 2 % bývá dusíku, oxidu uhličitého a vyšších uhlovodíků. Plyn se zvýšeným obsahem inertitů má asi 60 % methanu a zvýšený podíl dusíku nebo oxidu uhličitého. Vykazuje vůbec nejnižší výhřevnost. Karbonský zemní plyn vzniká při prouhelňování slojí. Plyn zemní je ekologicky nejpřijatelnější fosilní palivo a mimořádně významná chemická surovina.

Ropa (též (surová) nafta, zemní olej, černé zlato) je hnědá až nazelenalá hořlavá kapalina tvořená směsí uhlovodíků, především alkanů. Pravděpodobně vznikla rozkladem zbytků pravěkých rostlin a živočichů. Nachází se ve svrchních vrstvách zemské kůry – nejčastěji v oblasti kontinentálních šelfů. Je základní surovinou petrochemického průmyslu. Naleziště ropy jsou pod nepropustnými vrstvami, v hloubkách až 8 km pod zemským povrchem. Ropa při těžbě buď vyvěrá pod tlakem, nebo je čerpána. Vyskytuje se společně se zemním plynem.

Název ropa pochází z polštiny, v překladu znamená „hnis“, jde o původní staré označení tamních solných pramenů.

Jedná se o neobnovitelný zdroj energie.
Vznik ropy vysvětlují dvě navzájem si odporující teorie – anorganická a organická.

Anorganický původ ropy
Anorganický původ ropy předpovídal Mendělejev. Podle něj vznikla působením přehřáté páry na karbidy těžkých kovů které se používají v petrochemii, v dobách, kdy se vyskytovaly blízko zemského povrchu. Ve prospěch této teorie svědčí jednak laboratorní příprava pevných, kapalných i plynných uhlovodíků z karbidů uranu, lanthanu i ceru a také neustálý únik metanu ze zemského nitra v některých oblastech.[zdroj?]
Organický původ ropy
Organická teorie je uznávána naprostou většinou vědců, předpokládá, že ropa vznikla z prehistorických živočišných a rostlinných zbytků, podrobených rozkladu. Ty se vlivem tepla a tlaku přeměnily nejprve na kerogen, pak na živice a nakonec na ropu a zemní plyn. Ty poté migrovaly podél nerostných vrstev, až byly zachyceny v porézních horninách, čímž vznikla jejich současná naleziště. Ve prospěch této teorie svědčí zjištění, že mladší ropa s velkou relativní molární hmotností, zvýšeným obsahem kyslíku, síry a dusíku a velkým obsahem asfaltu přibližuje původnímu organickému materiálu. Čím je ropa starší, tím je lehčí, obsahuje méně asfaltu a víc uhlovodíků.