Lucemburský Jan

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský byl synem římského císaře Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. Vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa IV. Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1310 čeští vyslanci, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jedináček se měl oženit s princeznou Eliškou, jedinou neprovdanou Přemyslovnou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách (a toho, že tu před lety zabili krále), ovšem dne 31. srpna byl Jan s Eliškou Přemyslovnou zasnouben a den poté (1.09.1310) proběhl ve štýrské katedrále sňatek.

Poté byl Jan nucen vojensky obsadil Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – tzv. inaugurační diplom pro Čechy, přijal inaugurační diplom pro Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).

Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou korunován českým králem (korunoval ho Petr z Aspeltu). Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní, toto však nechtěla akceptovat česká šlechta v čele s Jindřichem z Lipé. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Svatba Jana s Eliškou PřemyslovnouSituaci Janovi zkomplikovala smrt jeho otce v roce 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila v roce 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).