Sokrates

Sokrates
( asi 469 – 399 př. n. l. )
- řecký filozof
- stoupenec umírněné demokracie
Narodil se kolem roku 470 př.n.l. jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Když se procházel po athénských ulicích, obklopoval ho pestrý doprovod jeho žáků. Vyučování tvořil jen rozhovor. Rád zaháněl své žáky do úzkých otázkami jako třeba „Co je zdatnost?“ nebo „Jak se dobereme pravdy?“
Sokrates po sobě nezanechal žádných spisů, neboť vždy vystupoval ústně. Jeho učení je velmi známé a zachovalo se zásluhou děl, jejichž autory jsou Platón, Xenofón a Aristofanés.
Sokrates mínil, že ctnost a vědění jsou jedno a totéž.
Neustále tvrdil „Vím, že nic nevím.“
Cílem jeho metody bylo odhalit pravdu sporem. Když kladl svému společníkovi otázku za otázkou, vedl jej k tomu, že si uvědomoval vlastní nevědomost a posléze poznal opravdovou ctnost. Pomáhal tedy myšlence „zrodit se“.
Jeho žena, proslulá Xanthippé, která si již ve starověku získala pověst svárlivé a nesnesitelné ženy, rozhodně nabyla ženou chápající jeho činnost, avšak Sókratés říkal: „Jsem přesvědčen, že podaří-li se mi snést se s ní, bude pro mne hračkou vycházet dobře se všemi ostatními lidmi.“
Sokratovo pojetí filosofie - soustředil pozornost na člověka a jeho jednání a tyto problémy pokládal za "nejdůležitější" pro filosofii (Ciceron: "Sokrates snesl filosofii z nebe na zem.")

Sokratovo etické učení:
- "Poznej sám sebe" - člověk hledá svůj vnitřní svět jako nejvyšší hodnotu, pečuje o vlastní duši, o své určení
- "Ctnost je vědění" - jen vědění dovoluje člověku rozumně využívat prostředků jež má k dispozici, tj. např. bohatství a zdraví k dosažení dobra a štěstí
- "Nikdo nečiní zlo úmyslně" - nikdo není zlý ze své vůle, ale jen z nevědomosti; kdo činí bezpráví je nešťastnější než ten, kdo jím trpí

Učení o dobru a duši
- čin člověka je ctnostný tehdy, když směřuje k dobrému (užitečnému) cíli a věc je dobrá, jestliže je užitečná k tomu, k čemu je určena
- Sokrates byl prvním z řeckých filosofů, který zcela jasně položil filosofickou otázku o vztahu duše k tělu. Pokládal je za dvě složky celistvého člověka, které jsou sice v jednotě, ale nejsou rovnocenné - podstatně se navzájem od sebe liší.
- duše je pramenem rozumnosti, zdrženlivosti a sebeovládání

Sokratova teologie a teleologie
- Sokratův bůh je neosobní, vesmírný rozum, nadlidská moudrost - je zdrojem světového řádu
- smysl bytí člověka spočívá v rozumovém a mravním sebezdokonalování

Sokrates byl obžalován, že zneužívá bohy. Při soudním procesu hovořil ne jako obviněný, ale jako vychovatel - ("Jsem sice odsouzen pro nedostatek, ale ne slov, nýbrž smělosti a nestoudnosti a pro nedostatek ochoty mluvit k vám takové věci, které by byly bývaly nejpříjemnější vašemu sluchu ..."). Odmítl možnost útěku, ke kterému mu dopomohli přátelé, a ve vězení se otrávil číší bolehlavu.