Vodstvo

Na planetě je 1 350 milionů km3 vody. Z toho je 97,2% slané vody v oceánech, 2,5% sladké vody v ledovcích, 0,009% ve sladkovodních jezerech, 0,0001% ve vodních tocích, 0,001% v atmosféře, 0,0005% v živých organismech (tělo člověka obsahuje 60% vody, rostliny až 90%, v luční trávě je 79% vody). Další voda je v půdě, v podzemní a ve vnitrozemských jezerech.
Základní cyklus vody: voda se vypařuje z oceánů působením slunečního tepla a sůl zůstává v moři. Páru odvane vítr nad kontinenty, kde se část vody dostane na zem v podobě deště.
V této podobě také říčními toky se dostane zpátky do moře.
Člověk tento cyklus porušuje. Vodu na její cestě zadržujeme, použijeme a skoro vždy přitom znečistíme, teprv pak ji pošleme zpátky do moře.

Znečištění moří a oceánů.
Oceány jsou tak obrovské, že jsme se domnívali, že je člověk znečistit nemůže. Pravda je ovšem taková, že obrovské množství odpadu je přímo uprostřed moře. V tělech antarktických tučňáků byl nalezen zakázaný pesticid DDT (prostřednictvím potravinového řetezce). Radioaktivita z továrny na recyklaci jaderných paliv v Seleafieldu byla zjištěna až v Grónsku.
Největším znečišťovatelem oceánů je asi ropa. Dříve vytékalo do moře přibližně jedno procento dopravovaného množstí, tj. 3 miliony tun. Dnes je toto číslo díky dokonalejším technologiím podstatně menší. Velký rozruch vyvolá vždy havárie tankeru. Pravděpodobně „nejslavnější“ havárií je případ tankeru Torrey Canyon, kdy do moře vyteklo 118 000 tun ropy. Velké potíže může způsobit podmořská těžba ropy. Vrt u Santa Barbary znečistil velkou část kalifornského pobřeží, když vyteklo do moře 8 milionu litrů ropy.
Tak se ukázalo, že oceány nejsou nekonečné a že člověk je schopný je poškodit.
Nejvíce jsou znečištěny pobřeží vody a ústí řek a po nich relativně mělká sladkovodní jezera. V hlubokém oceáně se ještě leccos ztratí. Alespoň je zastaveno zločinné ukládání radioaktivního odpadu do Atlantiku. Námořníci jej tam odmítli vyhazovat, ale příští generace ještě sklidí nepříjemnou žeň z toho, co se tam už odhodilo. Zato poškozování říčních ústí a pobřežních vod pokračuje nezměněným tempem.
Zajímavou, ale hrozivou hypotézou je, že s globálním oteplením Země stoupne hladina moří asi o 1,5m. Většina tohoto zvýšení je způsobena teplotní roztaživostí vody. Protože se teplota zvýší, dochází ke zvětšení jejího objemu. Oteplováním severního pólu přispěje ke zvýšení hladiny moří, protože roztaje část vody, která je uložena v ledu. A jestliže dojde ke skluzu Západního antarktického ledovce do oceánu, můžeme očekávat zvýšení hladiny o 4,9m. Po letech mapování a radarového zaměřování tohoto obrovského kusu ledu o velikosti Indie se dospělo k názoru, že je nebezpečně nestabilní. Je obava, že se v důsledku globálního oteplení dá do pohybu.
1/3 obyvatelného světa a více než 1/3 ekonomické infrastruktury je soustředěna v pobřežních oblastech s nadmořskou výškou do 1,5m. Toto vše je dalších 40-60 letech ohroženo.

Podzemní (podpovrchové) vody
V suchých oblastech pochází většina pitné vody z hlubokých podzemních zdrojů. Dešti to trvá velice dlouho, než se do těchto podzemních míst dostane, čerpání vody tak často převyšuje rychlost její akumulace. Zásoby podzemní vody tedy nejsou nekonečné. Artéské studně na celém světě vysychají, protože se jejich voda nadměrně spotřebovává. Známá studně Ogallala, která leží pod rozlehlou suchou oblastí na západě Velkých planin Spojených států, má vyměřeno jen 40 let života. Voda v této studni se nashromáždila v pleistoceánu. Až se vyčerpá, potrvá další tísíce let, než znovu podzemní nádrže naplní.

Povrchová voda
Ve většině zemích mírného pásu se někdy zdá, že prší až zbytečně mnoho. Ale v součastnosti naše nadměrné nároky začínají ohrožovat i tento přírodní zdroj. Např. v Británii se přehradilo příliš mnoho welšských údolíček, a zatopilo mnoho vesnic, kostelů a hřbitovů, aby se uspokojily nenasytné potřeby anglických měst. V nedávné době se pokácelo půldruhého milionu stromů poblíž skotských hranic, aby se uvolnil prostor pro další přehradu (až později se ukázalo, že přehrada byla zcela zbytečná). Pitná voda, jak se zdá, zaplavuje zemi. Za tuto záplavu ale draze platíme, penězi i zhoršováním našeho životního prostředí. Prakticky veškerá voda se čistí fitry, usazováním a chlorací. Štiplavá chuť chlóru, je teď známou charakteristikou takzvaně čisté vody, kterou musíme pít.
A co se týká řek - jen pohleďme na mohutné Colorado, dnes už nedosáhne do moře. Veškerá jeho voda se spotřebuje dříve, než tam doplyne.
Průmyslové země vysávají z řek ve městech tolik vody, že se jejich tok udržuje jenom odpadní vodou; jedním z následků je pak znovupoužití odpadu na pitnou vodu (po vyčištění). Tvrdí se například, že voda v ústí Temže, než dospěla do moře, snad prošla šesti lidmi. Jsou však známy příklady ozdravění kvality vodních toků. V letech 1920 - 1960 byla Temže v úseku u Londýna tolik znečištěna, že v ní nežily žádné ryby. Do vyčištění Temže byly vloženy vysoké investiční prostředky a dnes zde žije opět témeř 100 druhů ryb. Ústí Temže je označováno jako nejčistší záliv s metropolí na světě.
Přestože je voda navyčerpatelný obnovitelný zdroj, regionálně je jí na velkých územích nedostatek, nebo je zcela nepřístupná pro využití člověkem. V bývalém Sovětském svazu uvažovali o otočení směru toku sibiřských řek a následném zavlažování polí ve střední Asii. S přírodou je to však jako se stromem. Utrhneme-li jednu větev, zatřese se celý strom. V případě otočení veletoků by se změnila salinita pobřežních vod Severního ledového oceánu. Změnilo by se vypařování, doba a intenzita zamrzání oceánů v zimě. To by změnilo cirkulaci atmosféry na severní polokouli a rozložení srážek. Přes obrovské investice by se proto mohlo nadělat více škody než užitku a rozsáhlé oblasti bývalého Sovětského svazu by se mohly stát na vodu deficitními.

Nádrže
Z důvodů především energetických se lidé snaží budovat vodní nádrže. Po revoluci v Rusku Lenin vyhlásil, že k vybudování komunismu je nutná elektřina. Začala se budovat vodní díla v nížinách velkých řek (logičtější by bylo budovat přehrady v horských nabo podhorských oblastech).
Známým příkladem velké vodní nádrže, kde došlo k nezamýšlenému účinku, je Asuánská přehrada v Egyptě (budovaná mimochodem se sovětskou pomocí). Měla vyrábět energii, dodávat vodu pro zavlažování, zabraňovat povodním a být zásobárnou vody v dobách sucha. Jenže závlahy vedou k zasolování půdy, pole pod přehradou nejsou zúrodňována bahnem bohatým na živiny z každoročních povodní a v nádrži se rozmnožili píži, kteří se podílejí na šíření parazitárního onemocnění ledvin. V deltě Nilu také schází splavované bahno s živinami, které zůstávají v přehradě a rabářům se tak snižují úlovky.

Moudřejší používání vody
Fyziologicky potřebuje člověk 3 - 5 litrů pitné vody na den, to znamená 1,1 - 1,8 m3 za rok. Celkově však spotřebují (včetně vody používané v zemědělství, průmyslu ap.) lidé ve Spojených státech 1 200 - 1 500 m3 na obyvatele za rok, asi 600 m3 na obyvatele za rok ve Francii a v některých státech třetího světa je to 40 m3 na obyvatele za rok.

Protože lidskou povahu asi nezměníme, nejúspěšnější metodou, jak dosáhnout rozumnějšího nakládání s vodou, bude ta, která nám zároveň ušetří peníze. To může nastat, pokud bude zásobování vodou lépe naplánováno.
Před námi je tento problém. Každý den v domácnosti vystříkáme, vylijeme a spláchneme 150 až 500 litů vody a v továrnách se spotřebuje ještě více. Čtvrtina potrubní vody v Anglii se ztrácí prosakováním ze zastaralých a rezavějících trubek. Velké množství pohltí netěsnící kohoutky. Hodně vody se obětuje při službě automobilu a další se vyplýtvá na to, aby náš trávník byl zelenější než sousedův!
Stačilo by, kdyby z tohoto celého množství bylo jen 100 litrů pitné vody. Ostatní nemusí být tak dokonale čistá. Čistou vodu potřebujeme k pití, vaření a na osobní hygienu, ale už ne na splachování záchodu, mytí auta, zalévání záhonu či na výrobu pneumatik.
Dnešní praxe je ale taková, že se drahá čištěná voda používá téměř všude tam, kde její biologická čistota je zcela bezpředmětná. V některých případech, např. při zalévání zahrady, může být obsah dezinfekčního prostředku ve vodě dokonce na závadu (většina rostlin dává přednost přirozené vodě). Proto je zapotřebí zavést systém dvojího zásobování a dvojího odpadu do domácnosti i do továren.
Jednotlivec v tomto případě sám nic nezmůže, ovšem může dát najevo, že něco takového chce. Dvojí systém zásobování vodou se na první pohled může zdát velmi drahý, ale ve skutečnosti by se velmi rychle vyplatil.

Shrnutí
Stejným způsobem, jakým používáme vzduch, používáme i vodu jako bezednou odpadní jámu. Bude se nám to vracet, protože do ní zkoušíme vypustit tolik, kolik je jen možné. Myslím, že právě znečištění je největší kámen úrazu, protože narušujeme celý koloběh a alternativní, ekologické metody likvidace odpadu jsou velmi nákladné a složité, avšak čištění vody je také pracné přičemž my lidé hned poté, co jsme z pitné vody namáhavě odstranili chemikálie, je tam zase hned přidáváme (saponáty, bělidla, mycí prášky). Nebo jí plýtváme - drahou pitnou vodou si zalijeme trávník, umyjeme auto a splachujeme s ní. Jedním z řešení je možná zmírněný dvojí systém.