Celosvětová změna klimatu

Celosvětová změna klimatu

Pliocén, pátý a poslední úsek třetihor, byl nejpustším věkem v celých dějinách Země. Začínal před 12 a trval až do doby před 2,8 milióny let a uvedl dobu ledovou. V předchozích miliónech let se s explozívní silou vyvinulo velké množství biologických druhů a forem, nyní počalo rychlé zhoršování klimatu možnosti života omezovat. Početné druhy zvířat vymřely. Zejména ze savců přežilo jen málo druhů změnu podnebí, v jejímž průběhu se póly pokryly ledem a do střední Evropy, Severní Ameriky a Střední Asie přišly první mrazy. Ty v těchto oblastech také rychle ochudily bohatství rostlinstva. Teplomilné druhy, které přispívají k pestrosti vegetace na těchto subkontinentech, vymřely nebo ustoupily nazpět do jižnějších regionů. Do počátečních fází pliocénu náleží objevení se rodu Ramapithecus. Jak se dále vyvíjel v období mezi 8 až 4 milióny let, je nejisté. Z této doby neexistují žádné nálezy fosilií. Je jisté, že se v těchto 4 miliónech let uskutečnily pozoruhodné přeměny, neboť na konci této epochy žili dva následovníci ramapiteka s rysy skutečně již podobnými lidem: zástupce rodu Australopithecus a druh, který jeho objevitelé, manželé Leakeyovi, přiřadili pod označením Homo habilis již k lidskému rodu. Oba druhy žily vedle sebe v týchž nebo přinejmenším z větší části se překrývajících oblastech Afriky. Oba již existovaly přibližně před 4 milióny let a oba žily až asi do doby před jeden a půl miliónem let. Rod Australopithecus ( "jižní opice" ) byl antropology dlouho považován za spojovací článek mezi ramapitekem a rodem Homo. Dnes většina vědců toto mínění zpochybňuje. Australopithecus je nově považován za boční, slepou linii na cestě k člověku, která před půldruhým miliónem let vymřela. Tento pohled podporuje skutečnost, že Homo habilis charakterizovaný paleontologem Luisem S. B. Leakeyem jako předchůdce člověka, nebyl pouze současníkem australopiteka, ale prokazuje mnohem více lidských znaků než on. Od 4 do 1,5 miliónu let obydlovaly africký kontinent hned tři různé formy australopiteků: malý, v jižní a východní Africe žijící Australopithecus africanus, který svou tělesnou výškou 1,20 až 1,25 m a váhou 35 až 40 kg odpovídal asi osmiletému dítěti 20. století, 1,50 až 1,55 m vysoký a 60 až 70 kg vážící Australopithecus robustus (zvaný též Paranthropus robustus), který měl domov rovněž na jihu a východě afrického kontinentu, a východoafrický Australopithecus boisei (uváděný také jako Paranthropus boisei nebo Zinjanthropus).
Všichni tři, jak prokazuje stavba jejich pánve, chodili již zpříma po dvou. Malý, obratný Australopithecus africanus žil v otevřené travnaté krajině, silnější Australopithecus robustus a jemu blízký Australopithecus boisei dávali přednost hustému buši na okraji pralesa. Všichni se živili především rostlinnou potravou, zvláště v savanách žijící Australopithecus africanus neopovrhl ale také drobnými zvířaty, která lovil a zpracovával již s pomocí jednoduchých nástrojů, jako jsou zlomené zvířecí kosti nebo čelisti s ostrými zuby. Mozek australopiteků nebyl ještě větší než každého jiného lidoopa. V protikladu k rodu Australopithecus zhotovoval a užíval Homo habilis usídlený v dnešní Keni a severní Tanzanii (zařazení k rodu Homo je sporné) již jednoduché kamenné nástroje (proto Homo "habilis" - člověk "zručný" ) a jeho lebka připomíná překvapivě lebku moderního člověka. Objem jeho mozku od 650 do 800 cm3 byl ještě výrazně menší než u Homo sapiens, pro něhož se uvádí průměrná hodnota 1400 cm3. Ale Homo habilis byl celkově výrazně menší než současný člověk a pro postavu pouze 1,20 až 1,25 m vysokou s lehkou stavbou těla byl mozek Homo habilis jistě nadprůměrně dobře vyvinut. Jeho čelo bylo vyšší a klenutější než u australopiteků, kteří mimo to měli na rozdíl od Homo habilis výrazný kostní šev vedoucí přes celou lebku. Také typické masívní nadočnicové oblouky již u Homo habilis chybějí. Noha Homo habilis se podobá také spíše noze dnešního člověka než ještě opici podobné končetině australopiteků. Klenutý tvar chodidla dával zpříma jdoucímu Homo habilis poprvé možnost pérováním odstranit otřesy těla při běhu. Výrazně vyvinuté palce u nohou mu dovolovaly odrážet se při chůzi stejně jako Homo sapiens. Kolena mohl Homo habilis na rozdíl od australopiteka zcela napřímit. Také ruce byly šikovnější než u jeho současníků. O tom svědčí cílevědomé zhotovování jednoduchých kamenných nástrojů, které byly důležitými milníky ve vývoji k člověku. Možná již Homo habilis překročil práh na cestě od zvířete k člověku a obdržel tedy své zpochybňované rodové jméno "Homo" po právu.