Půda: pedosféra

Svrchní část zemské kůry je rozrušována zvětráváním. Proto povrch pevnin pokrývají většinou zvětraliny. Působením vody, vzduchu a organismů se nejsvrchnější část zvětralin postupně mění v půdu. Půdami pokrytá nejsvrchnější část zemské kůry je pedosféra. Půda se podstatně liší od matečních hornin i od zvětralin, ze kterých vznikla. Odlišuje se svým složením, barvou a hlavně úrodností.

Půda se skládá z neživé a živé složky. Neživými částmi půdy jsou částečky jílu, hlíny, v některých půdách i písku a větší či menší kamínky. Podle převládajících pevných částeček půdy rozlišujeme různé druhy půd: půdy písčité, hlinité a jílovité. Nestejně propouštějí vodu, vzduch, nestejně se obdělávají.

Ürodnost půdy:
Všechny složky půdy navzájem souvisejí a dodávají půdě úrodnost. Úrodnost je nejcennější vlastnost půdy. Je to schopnost půdy poskytnout rostlinám dostatek živin, vody a vzduchu, které potřebují k životu a k zajištění úrody. Člověk záměrně úrodnost půdy zvyšuje vhodným obděláváním, hnojením, zavodňováním a odvodňováním. Půda, která obsahuje mnoho humusu, má téměř černou barvu a nazýváme ji černozem. Je velmi bohatá na živiny, je to nejúrodnější půda. U nás převládají půdy hnědé barvy - hnědé lesní půdy a hnědozemě. V mírném pásu přesto tvoří většinu zemědělské půdy.

Zemědělská půda
Půdu, kterou tvoří lidé využívají k pěstování zemědělských plodin, nazýváme zemědělská půda. Největší část zemědělské půdy tvoří pole s ornou půdou. Nejsvrchnější část půdy, kterou zemědělci obdělávají, se nazývá ornice. Ornice je nakypřená oráním a může být proto snadno odnášena srážkovou vodou nebo větrem. Důležitý je proto správný směr orby (ve směru vrstevnic) nebo také vysazování pásů keřů a stromů podél polí. Vlastnosti pedosféry jsou v jednotlivých částech pevnin velmi rozdílné. Závisí na mateční hornině, na podnebí i na povrchu pevnin. Jen malá část půd je vhodná pro zemědělskou výrobu.

Půda je jednou z nejcennějších složek krajinné sféry. Je základním předpokladem pro pěstování plodin, na nichž závisí výživa lidstva. Půda obsahuje i živou složku, a je proto velmi citlivou součástí krajinné sféry. Půdu je zapotřebí chránit. Půda je tvořena tenkou a velmi zranitelnou vrstvou sypkého materiálu. Pokrývá kamenné podloží většiny povrchu země. Kdyby pevnina nebyla pokryta vrstvou půdy, neexistovalo by ani velké množství nám známých rostlin a živočichů. Je smutné, že současná činnost člověka narušuje v celosvětovém měřítku tento významný, pro život nezbytný přírodní zdroj. Tvorba půd: K nejintenzivnějšímu chemickému zvětrávání dochází v horkých a vlhkých tropických oblastech. Půdní profily jsou zde hluboké, ale půdy bývají málo úživné, protože vysoké srážky vyluhují mnoho živin. Naproti tomu v chladných polárních oblastech převládá fyzikální zvětrávání, půdy jsou málo mocné tvořené kamínky, s malým obsahem jílových minerálů. Půdy středního pásma patří k nejúrodnějším na světě. Např. část Polabí je nepřetržitě zemědělsky obhospodařována nejméně 5 tisíc let, a přesto nedošlo k vyčerpání půd.

Nejúrodnější půdy - černozemě
V suchém a studeném podnebí se zbytky stepní vegetace pomalu rozkládaly a vytvářely humus. Nedostatek srážek způsobil, že humus nebyl splavován do nižších partií půdy, ale hromadil se v povrchovém horizontu A, který má proto hnědočerné až černé zabarvení. Humus poskytuje bohaté živiny pro rostliny, a proto jsou tyto půdy nejúrodnější. Jsou to dvouhorizontové půdy, horizont B u nich chybí. U nás se černozemě vyskytují většinou v nížinách a nižších částech pahorkatin do nadmořských výšek 300 m, kde je roční úhrn srážek 400-500mm, na Hané a v úvalech jižní Moravy.

Nejrozšířenější půdy Teplých oblastí - hnědozemě
Vyskytují se na okrajích černozemních oblastí, většinou v nadmořské výšce do 450m. jsou vázány především na spraše. Oblasti jejich rozšíření odpovídají přibližně pásmu původních listnatých lesů. Vznikly pravděpodobně degradací černozemí následkem vlhčího klimatu a lesního porostu. Mají vyvinutý horizont B. obsahují méně živin, ale při dostatečném hnojení jsou vhodné pro zemědělství.

Nejrozšířenější lesní půdy - hnědé lesní půdy
Tento typ půd je typický pro naše pahorkatiny s roční teplotou 6,5 - 8,3 °C a ročním úhrnem srážek 600-800 mm. vznikají pod lesním porostem na nevápnitých horninách. Mají různý obsah humusu. V illiviálním horizontu B se hromadí kysličníky železa a hliníku, způsobují špatnou propustnost pro vodu. Zemědělské využití těchto půd vyžaduje kypření, vápnění a hnojení. Jsou vhodné pro lesní kultury, ale smrkové monokultury je znehodnocují.

Nejrozšířenější půdy na vápnitém podkladu - rendziny (vápenatky)
Rendziny jsou obdobou hnědích lesních půd, alemna rozdíl od nich vznikli na vápenitém podkladě. Horizont A je u těchto půd tmavý a spočívá přímo na mateční hornině. Horizont B chybí. Tyto půdy obsahují často hodně skeletu, tedy úlomků vápence různé velikosti. Rendziny jsou bohaté na živiny, ale poměrně velmi mělké, což snižuje jejich zemědělskou hodnotu.

Nejméně vyvinuté nezaplavované půdy - rankery
Tyto půdy vznikají na skalách ve vysokých teplotách, kde podklad chemicky pomalu zvětrává, takže se vytváří jen málo jemných částic. Rankery jsou obyčejně přechodným stadiem při vývoji jiných půdních typů. Mohou se vytvořit i v nižších polohách, v místech, kde dochází k odplavování jemných částic vodou, nebo jejich odvátí větrem. Rankery se vytváří na silikátových horninách, mají jen horizonty A a C. patří k nejméně úrodných půdám. Vyskytují se na svazích hor a v údolních zářezech, někdy i na vrcholech (např. na Sedle v Českém středohoří).

Nejtěžší půdy - glejové
Vznikají v depresích nebo v nivách s trvale vysokou hladinou podzemních vod. Pod humusovým horizontem se vytváří glejový horizont, který má následkem redukčních procesů modrošedou barvu. Svrchní část tohoto horizontu je často skvrnitá, protože v ní docházelo střídavě k přístupu a nedostatku kyslíku vlivem kolísání hladiny. V přirozeném stavu (bez odvodnění) jsou tyto půdy trvale zamokřelé a využívají se většinou pouze jako louky.

Půdy s nejhlubším půdním profilem - illimerované půdy
Tyto hluboké půdy vznikají illimerizací, tedy přemísťováním jílových částic prosakují srážkovou vodou do hlubších vrstev půdy. Pod povrchovou vrstvou ornice mají světlý vyluhovaný horizont, který často jazykovitě vniká do nižšího hnědého iluviálního horizontu. Hloubka těchto půd dosahuje i více něž 2 m. vyskytují se na vyšších okrajích nížin a v pahorkatinách.

Nejkyselejší půdy horských oblastí - podzoly
Podzoly u nás vznikají na kyselém, nevápnitém podkladě v chladném a vlhkém podnebí, většino ve vyšších polohách s ročními srážkami přes 700 mm, zejména pod porosty jehličnatých lesů. V těchto podmínkách se rostlinné zbytky pomalu rozkládají a hromadí se na povrchu jako kyselý surový humus. Ten produkuje různé organické kyseliny, rozkládající minerály na kysličníky železa a hliníku, které se s prosakující srážkovou vodou přemísťují do nižších vrstev půdy (do horizontu B), kde se srážejí a vytvářejí nápadně zbarvenou stmelenou vrstvu, 70-100cm silnou. Ta je často tak pevná, že je překážkou pro růst kořenů stromů (tzv. železňák neboli ortstein). Naproti tomu spodní část povrchového horizontu A (tzv. podhorizont A2), ochuzený o jílové minerály, má typickou vybělenou popelavou barvu (zola je rusky popel, z toho podzol - podobný popelu). Podzoliční proces podporuje i porost jehličnatých lesů, protože jehličí se velmi pomalu rozkládá. Podzoly jsou rozšířeny nejvíce v našich okrajových pohořích, na kyselých podkladech se vyskytují i v nižších polohách.

Nejzásaditější půdy - zasolené půdy
Tyto půdy se u nás vyskytují v teplých a suchých oblastech, kde výpar převládá nad srážkami. Vznikají většinou v zamokřených depresích se stagnující vodou a s dostatkem minerálních látek. Nahromaděná, na minerály bohatá voda v suchém a teplém letním období vzlíná skulinami mezi částečkami hornin k povrchu, kde se odpařuje. Při odpařování vody se vylučují soli, které vytváří různě silné solné vrstvy na povrchu půdy (tzv. slance a solončaky neboli slaniska). Malé množství srážek v těchto suchých a teplých oblastech nestačí na opětovné splavení vysrážených solí do půdy. Tyto půdy jsou naprosto nevhodné pro zemědělství. Rostou tu většinou pouze slanomilné rostliny, v našich podmínkách vzácné. Proto bývají tato území chráněna jako přírodní rezervace. U nás se vyskytují zasolené půdy velmi omezeně, na malých lokalitách na jižní Moravě.
Člověkem nejvíce zdevastované půdy - haldy, skrývky, odvaly
Rozvoj těžby a průmyslu ovlivnil v některých oblastech ČR půdy natolik, že zcela nebo zčásti ztratily své původní vlastnosti. Takové půdy se nazývají antropogenní, nebo též antropické. Mezi ně patří půdy postižené exhaláty z průmyslu a půdy vzniklé v důsledku intenzivní těžby surovin. Z nich nejvýraznější narušují tvář krajiny haldy, skrývky a odvaly. Jsou to půdy zemědělsky nevyužitelné. Haldy se vyskytují především ne Ostravsku, skrývky najdeme nejvíce na Mostecku, Chomutovsku a Sokolovsku. K jejich začlenění do biologicky vyvážené krajiny je třeba rozsáhlých a nákladných rekultivací.

Péče o půdu
- plošná eroze: orat po vrstevnici, menší pole oddělená mezemi
- hloubková eroze: stružky a rokle, 1-3 ze 100 let
- znečištění a kyselé deště: pesticidy, kalamity
- hloubení půd těžkou mechanizací: udusávání půdy, menší pórovitost, načechrání
- výstavba: ztráta půdy