Florencie

Florencie je světoznámé město, i když není ani příliš velké, ani zvláště staré. Okolí Florencie sice již v 6. století př. Kr. osídlili Etruskové, ale jejich městem bylo Fiesole, nacházející se na návrší nad dnešní Florencií. Etruskové také pravidelně pořádali trhy u brodu přes Arno nedaleko dnešního mostu Ponte Vecchio. Později na tom místě někteří obyvatelé Fiesole poté, co ve městě došlo k rozepřím, založili nové sídliště. To však ve 3. století Římané proměnili ve vojenský tábor. Za datum skutečného založení města se považuje rok 59 př. Kr., kdy se z římského tábora stala colonia pro válečné veterány Césarových armád.
Původ římského označení Florentina zůstává otevřený. Možná tak bylo nové město nazýváno pro množství květin, kvetoucích v údolí Arna, či podle jednoho Césarova generála Fiorina (Fiorinus), možná ale také podle slova fluentia, neboť Arno městem teklo. První městské hradby postavili římští váleční veteráni. Jihozápadní cíp opevnění, v místech u dnešního Ponte S. Trinita, byl Arnu nejblíže. Ostatně existuje dnes domněnka, že v římském městě zpočátku nehrála řeka žádnou velkou hospodářskou roli, neboť její břehy nebyly opevněny. Římští obyvatelé žili převážně ze zemědělství a chovu dobytka, provozovaných vesměs v okolí okolí města. Z toho se vyvinulo manufakturní odvětví, které nabylo na důležitosti nejen v římských dobách, nýbrž i v dalších staletích: barvení vlny.
Od začátku se Florencie od jiných měst lišila zvláštním životním stylem způsobem života a duchem. První Římané, kteří se zde usadili, byli vázáni ideálem „rus in urbe“ (půdy ve městě), ideálem, který Florencii poznamenal na mnohá staletí. Zatímco každý Ital dnes touží po moderním městském bytu, Florenťan si stále ještě ze všeho nejvíce přeje mít venkovský dům s vlastní vinicí a olivovým sadem.
Za své bohatství a nádheru vděčí Florencie v neposlední řadě této těsné vazbě mezi městem a venkovem, mezi nenuceností a nutností. Když ve 13. století město dospělo k určitému blahobytu, postavili se obyvatelé na odpor loupeživým rytířům, kteří na okolních kopcích přepadali jejich karavany mezků. Vlastním vojskem přiměli tyto lapky k jinému způsobu obživy a nařídili jim převýchovný pobyt ve městě. Takto domestikovaní rytíři však neztratili své venkovanství: po celá staletí cestovatelé obdivovali, že ve Florencii románské kostely 12. a 13. století svými širokými arkádami a nízkými postranními loděmi s listovými, květinovými a slunečními motivy vyzařují atmosféru lesních kaplí.
Paláce nebo palazzi, jak Florenťané nazývali každý městský dům určité velikosti, se podobaly hradům: svými věžemi a mohutnými zdmi vzdáleně připomínaly někdejší vzory na venkově. Všechny vnitřní dvory byly osázeny zelení. Příčinou toho byl rus in urbe, ale pojilo se zde i příjemné s užitečným, neboť zeleň chránila před letním žárem.
Ve 14. století se stavební činnost ve město omezila. Když loupeživí rytíři a lapkové byli zkroceni, začali si, a to hlavně Medicejští, stavět na okolních kopcích vily. Ty se staly zárodky pozdějších předměstí. Časem nezůstaly jen útočištěm před letními městskými vedry, nýbrž staly se i projevem humanistické filosofie, podle níž je člověk nedokonalý, pokud se nevěnuje i přírodě a nenalézá čas na relaxaci, četbu, zamyšlení a záliby.
Jako červená nit se dějinami Florencie táhne spojení s přírodou. Rodina Medici, zpočátku selského původu, si po generace zachovala sounáležitost s přírodou, a to i poté, když se stala nejvlivnější bankéřskou rodinou ve městě. Cosimo I. vytvořil stavbou Uffizi praktické a zároveň i symbolické architektonické spojení města s jeho řekou.
Rozporný vztah Florencie a Arna se projevuje zejména na jaře a na podzim: zažije-li město na jaře příděl sněhové vody z Apenin, podzimní deště mohou způsobit ničivé záplavy, které už zničily město se všemi jeho poklady.
Vily na kopcích byly pro úspěšné bankéře víc, než jen připomínkou jejich venkovské minulosti nebo útočištěm před hlukem a horkem. Venkov představoval také dobré uložení kapitálu nejen z hlediska bezpečnosti, ale i v rámci feudálního agrárního systému, který zemědělcům za jejich práci zajišťoval podíl ze zisku. Tomuto způsobu investování dávali Florenťané odjakživa přednost před „papírovým“. A systém podílu na zisku na 50/50 základu, který daleko méně než jiné feudální systémy stavěl na ponižování a vykořisťování, mohl být příčinou hrdosti florentských sedláků, povahového rysu, jenž podle mínění mnohých se vyskytuje také mezi florentskými dělníky.
V posledních letech dospěl ideál rus in urbe k původnímu významu na novém poli. Poté co obchod dlouho nabízel jen věčně stejné hromadně vyráběné zboží, jsou nyní na vzestupu přírodní produkty. S olivovým olejem a vínem v lákavém balení se šlechta znovu hospodářsky staví na nohy. Když si člověk může kupovat módní značkové zboží, proč by potom nekoupil i zemědělské produkty se značkou kvality florentské šlechty? Kavárenské debaty vzdělaných Florenťanů se proto znovu točí okolo cen oleje a stavu úrody - ale přirozeně i kolem kultury, sportu a politiky.
I v oblasti politiky se projevuje dědictví rolnického původu. Angažovaný podíl na veřejných záležitostech považují jednotlivci nejen za právo, ale i za povinnost. Říká se, že politika je příliš důležitá na to, aby se jí zabývali jen samotní politici. Každý také do všeho mluví, v anketách nebo v novinových sloupcích, a jako na vesnici je hledání dohody dlouhé a často bezvýsledné. Teprve ve světle těchto toskánských tradic je zřejmé proč si Florencie uchovala zvláštní charakter; proč toto návršími obklopené město, ležící na většinou líné, občas ale i dravé řece, působí navenek jako odcizené přírodě a přesto žijící v souladu s přírodními zákony a lidskými touhami.

DYNASTIE
V období quattrocenta byla Florencie nesrovnatelným kulturním i hospodářským střediskem. Její přínos umění byl jedinečný a také politicky zaujímala zvláštní postavení. Město houževnatě lpělo na zásadách republiky, déle než jiná města trpěla tyranii a tolerovala vládu Cosimovu, neboť nepůsobil autoritářsky.
Již v 11. století začali florentští obchodníci dovážet ze severní Evropy vlnu, z Dálného Východu a ze Středomoří vzácná barviva. Brzy byly vyvinuty techniky tkaní a barvení, které obchod s látkami učinily největším zdrojem příjmů města; v roce 1250 se třetina obyvatel zabývala obchodováním.
Rostoucí zisky znamenaly rozvoj dalšího hospodářského odvětví: bankovnictví. Finanční magnáti dosahovali z obchodu neslýchaných zisků a zřídili síť zastaváren. A v roce 1252 razí město malé zlaté mince, které se stanou evropským platidlem: florény.
Jinou stránkou byl konflikt mezi Guelfy a Ghibeliny. Celá Itálie byla zapletena do boje o světskou moc mezi papežem Bonifácem VIII. a francouzským králem Filipem IV. Sličným; Florencie měla z toho největší užitek, za který však zaplatila vysokou cenu. Konflikt zde dospěl tak daleko, že se soupeři pouštěli do pouličních bojů, aby se následně opět stáhli do opevněných paláců. Jednoznačných vítězů nebylo. Když jedna strana podlehla a původce byl vypovězen, vznikly opět nové koalice. Časem ale vznikaly elity a Guelfové postupně získávali převahu.
Vzestup „městských“ Guelfů byl úzce spjat s rozkvětem florentského bankovnictví koncem 13. století. A roku 1293 se dokonce podařilo zabránit Ghibelinům v účasti ve veřejných úřadech: moc nyní spočívala v rukou cechu obchodníků. Přesto magnati - aristokraté - zůstávali ve středověkém městě důležitým činitelem. A nyní se Guelfové začali mezi sebou potýkat. Rodinné rozepře se staly pohromou. Příčina rozštěpení Guelfů na černé (neri) a bílé (bianchi) byl vnitřní spor rodiny Concellieri v Pistoi, během něhož byly stovky „bílých“, mezi nimi i Dante, roku 1302 vyhnány z města. Dante se pomstil po svém, když Peklo a Očistec Božské komedie zaplnil svými nepřáteli. V každém případě se konflikt odrazil v jednom z největších literárních děl a Florenťané se tak stali praotci dnešních Italů. Významná rodinná rozepře blahobytu města na Arnu neuškodila.
Ve 14. století byla Florencie nejbohatším městem v Evropě. Zatímco v té době byly započaty stavby dómu, Palazzo Vecchio a Santa Croce, vzkvétalo hospodářství a řemesla; zejména kovolitci, hrnčíři, tkalci a barvíři dosahovali vysoké umělecké úrovně. Papež Bonifác VIII. to vyjádřil za mnohé, když divy města zahrnul do formule, že svět se skládá z pěti elementů, země, vzduchu, vody a ohně, jakož i z ... Florencie.

Vzdor eventuálním vnitřním sporům a bojům mezi stavy si Florencie po dlouhou dobu zachovávala republikánskou vládu, zatímco jinde tyranští despotové prosazovali osobní a rodinné mocenské nároky. Ve Florencii se vláda opírala o širokou podporu obyvatel. Ve městě to přirozeně nebyla demokracie v dnešním významu, řemeslníkům asi chyběla skutečná možnost uplatnění vlivu. Nicméně příslušníci 21 cechů se jako zvolení členové zúčastňovali zasedání městské rady a tím se podíleli na vládě. Vysocí úředníci byli přiřazováni k zástupcům sedmi největších cechů, vždy jen načas, aby předem zabránili osobním mocenským choutkám.
Avšak tato stabilita byla v neustálém ohrožení. Tak roku 1340 odmítl anglický Edward III. splatit své dluhy a přivodil tím bankám finanční krizi, o tři roky později se ve městě objevily první známky morové nákazy. Sedmkrát v tomto století měla černá smrt udeřit a vyhladit více než polovinu obyvatel.
Vnitřní nepokoje, jako povstání nedostatečně placených ciompi - střihačů vlny, požadujících právo založit vlastní cech a zastoupení v městské radě - vedly většinou k tomu, že mocné obchodnické rody se semkly proti přílišnému účastenství obyčejných lidí. Nakonec to ale byly vždy rodoví mluvčí, kteří byli odesláni do vyhnanství; nejprve Alberti, potom Strozzi a nakonec Medici.
Mimoto války s cizími vojsky a soupeřícími sousedními městy stále naleptávaly vnitřní soudržnost města, které mělo jen jeden společný cíl: obranu a rozkvět florentské republiky. Mezi roky 1348 a 1406 Florencie porazila Arezzo, Luccu a Montepulciano; dobytím Pisy dokonce získala přímý přístup k moři.
Tento vojenský úspěch podstatně přispěl k tomu, že město upevnilo svou agresivní nezávislost a pozvedlo florentské sebevědomí, které vtisklo kulturnímu rozkvětu quattrocenta vlastní podobu. Na začátku 15. století to byly cechy, ale i jednotlivci, kteří nalézali nové formy pro vyjádření svého soupeření. Bylo-li to dříve příčinou krveprolití, pak nyní městu prospívalo. Podpora umění byla nyní novým prostředkem demonstrace moci a blahobytu. Nejstarší cech, soukenický, to učinil vypsáním soutěže na velkolepou výzdobou baptisteria, která měla umožnit přístup k dílu jen nejlepším umělcům.
Nyní se snažily podporovat umělce i mnohé církevní nadace. Jak kostely, tak i cechy rozdávaly z náboženských důvodů, neboť renesanční umění bylo zpočátku sakrální a teprve později světské. Ale svou roli sehrála i občanská hrdost a zodpovědnost za obecní záležitosti. V pozadí všech těchto aktivit však byla stará snaha jakýmkoli způsobem vyniknout.
Florentští umělci byli bohatí. Ghiberti, vyučený zlatník, měl právě 25 let, když dostal objednávku na portál baptisteria a potom si pořídil dílnu a slévárnu, kde provozoval četná řemesla. Mnozí z nich se stali umělci s vlastními stanovami. A dokonce i sexuální eskapády Filippina Lippiho byly tolerovány - bylo mu dokonce dovoleno odvolat řeholní sliby a oženit se s řeholnicí, kterou svedl - pokud vytvářel vynikající umění. Intelektuálové a umělci mohli v tomto prostředí dokonce ovlivňovat politiky. Vědci ponoření do hloubi klasických textů objevili a zdůraznili nárok Florencie, být skutečnou dědičkou římského odkazu. V roce 1375 se Collucio Salutati, velký znalec klasiky, stal florentským kancléřem. Své rozsáhlé vědomosti vnášel do běžné politiky hřmící ciceronskou rétorikou. Ostatní učenci jeho příkladu následovali: Leonardo Bruni, Poggio Braccilioni a Cosimo de Medici.
Ovšem Cosimo, dědic bank svého otce Giovanniho, se ukázal jako až příliš čestný a populární, než aby jeho političtí oponenti mohli klidně spát. Když se postavil na stranu cechů, které se bránily rozhodnutí rady, zabavit jim finanční hotovosti na válečné účely, postihl jej osud, jenž hrozil všem Florenťanům, kteří se příliš odlišovali: roku 1433 byl z města vyhnán. Jeho exil však netrval déle než rok. Za pomoci papeže Eugenia IV. se roku 1434 vrátil a na 30 let se oficiálně stal „prostým občanem“, ale nesporným regentem Florencie. Tím začalo dříve nepoznané období míru, stability a blahobytu - základní kámen medicejské dynastie byl položen.

OBDOBÍ VRCHOLNÉ RENESANCE
Architektura, malířství a sochařství se vyvíjely v těsném vzájemném vztahu. Roku 1294 započatá stavba dómu nebyla sice o 100 let později ještě dokončena, avšak Florenťané nechtěli s výzdobou tak dlouho čekat a proto už koncem 14. století zadali sochařům některé velké objednávky. Zadavateli objednávek byli členové cechů, jimž byly přiděleny různé části dómu - a ne snad kněží. A roku 1400 zahajuje cech soukeníků (Arte di Calimala) projekt nové bronzové brány ke zkrášlení baptisteria, se scénami ze Starého zákona. Již existující brána ze 14. století požadavkům nestačila. Aby se ujistili, že tímto úkolem bude pověřen schopný umělec, vypsali konkurs, kterého se smělo zúčastnit pět vybraných umělců, mezi nimi Jacopo della Quercia, Filippo Bruneleschi a Lorenzo Ghiberti. Každý z nich musel předvést reliéf na téma Obětování Izáka, přičemž měl být zobrazen i osel, přinášející dřevo na obětní hranici. Návrhy tří soutěžících byly odmítnuty a roztaveny, ale ty od Ghibertiho a Bruneleschiho je možno dodnes spatřit v paláci Bargello. Co přimělo prakticky založené kupce k volbě Ghibertiho návrhu?

IL DUOMO
Dóm stojí jako symbol toho, že Florenťané vždy usilovali o největší a nejlepší. Dóm byl financován z pozemkové daně, ukládané všem obyvatelům, a kvůli soustavným restauračním pracím je i nadále značnou zátěží pro město a stát.
Není také lehké tuto budovu obdivovat a nejlépe vypadá z dálky: barevná skvrna, vynořující se na konci ulice lemované paláci. Stavba trvala od r.1294 do r.1436. Na jejím vzhledu se podílelo tolik stavbařů, že původní střízlivé opláštění červeným a zeleným mramorem zmizelo za překypující gotickou a „cukrářskou“ dekorací. Ještě hůř vypadá její bombastické, neogotické západní průčelí z konce 19. stol., které tím více dává vyniknout geniu Brunelleschiho - jeho kopule odvádí žasnoucí pohled od zmatku dole k čistému profilu, koruně katedrály, do výšky 107 metrů.
Stranou dómu stojí svými 85 metry trochu nižší Campanile. Giotto její stavbu zahájil krátce poté, co byl roku 1331 jmenován stavitelem dómu. Její stavba se vyplatila, neboť odtud jsou zvlášť dobře vidět vrchní partie dómu a poskytuje panoramatický pohled na město.
Oproti barevnosti vnější fasády je interiér dómu pozoruhodně prostý. Během staletí shromážděné votivní dary, památníky a lavice zmizely a zůstala jen umělecká díla, která jsou součástí celého komplexu. Umělecká díla jsou proto vzácná: na východním konci bronzové dveře k nové sakristii (Luca della Robias 1445-69), jakož i dřevěné intarzované skříně uvnitř. Lorenzo Nádherný zde nalezl útočiště po útoku Pazziů - nezdařeném pokusu o násilné odejmutí moci Medicejům. V severní postranní lodi se nachází obraz, zobrazující Danteho před hradbami Florencie - symbol jeho exilu. Obraz byl objednán v roce 1465 u příležitosti 200. výročí básníkova narození.
Nedaleko odtud je proslulý obraz (1436), oslavující anglického vojevůdce sira Johna Hawkwooda. Ten býval často uváděn jako příklad lakoty Florenťanů, kteří místo aby Hawkwoodovi za jeho zásluhy o město postavili bronzovou jezdeckou sochu, uctili ho jen nástěnnou freskou od Uccella. Ten je také autorem fresky na západní straně, zobrazující ciferník hodin způsobem, který platil až od 18. století.
Jen Brunelleschimu se dostalo výsady být pohřben uvnitř dómu jako výraz pozdního uznání jeho geniálního návrhu stavby kopule. Nápis na náhrobku v kryptě ho srovnává s Ikarem. Přiléhavý příměr, neboť se zdá, že kopule stejně jako mýtický hrdina odolává gravitaci.
Stavební plán dómu od samého začátku počítal s kopulí nad křížením lodí, avšak nikdo nevěděl jak dosáhnout potřebné výšky a průměru bez enormních nákladů na lešení. Brunelleschi odjel do Říma, aby navštívil vzor všech kopulových konstrukcí - Pantheon - a vrátil se s plánem na užití technik římské antiky.
Občas asi musel náročné florentské stavebníky nenávidět. Skeptičtí investoři požadovali nejdříve vytvořit model na břehu Arna, aby mohli přezkoušet stabilitu kopule, a vedoucím celého plánu jmenovali pak váhavého, nekompetentně zasahujícího Ghibertiho, starého Brunelleschiho rivala v soutěži o dveře baptisteria. Avšak i pro Ghibertiho měl Brunelleschi připraveno řešení: pod záminkou onemocnění tak dlouho projekt oddaloval, až stavební práce musely být zastaveny. Teprve až když veškerá zodpovědnost byla převedena výhradně na něho, projevil ochotu pokračovat.
Brunelleschiho kopule se stala symbolem Florencie, zdaleka viditelným orientačním bodem, tyčícím se nad mořem cihlově červených střech. K ocenění architektovy práce je zapotřebí do kopule vystoupit. Schodiště vede mezi jejími oběma vrstvami. Vnitřní vrstva je vyzděna lehkými cihlami na způsob vzoru „rybí kosti“ - samonosná konstrukce, která mohla být kladena zvenčí a potom poskytla oporu pro lešení, z něhož byla zahájena stavba vnější vrstvy.
Roku 1436 byla kopule dokončena a papež Eugen IV. dóm vysvětil. Teprve roku 1461, patnáct let po Brunelleschiho smrti, byla podle jeho plánů dohotovena její lucerna. A poslední úpravu měla kopule dostat obvodovou arkádou, s jejíž stavbou začal roku 1506 Baccio d´Agnolo.

BAPTISTERIUM
V exilu žijící Dante o něm stále hovořil jako o svém Bel San Giovanni. Podle něho mělo svůj původ již v antice - neboť kdykoliv se hovořilo o stáří baptisteria, Florenťané vždy přeháněli: tvrdili, že stavba pochází z Martova chrámu, založeného Římany na památku někdejšího jejich vítězství nad etruským městem Fiesole. V rivalitě toskánských měst hrálo důležitou roli jejich stáří a baptisterium posloužilo jako důkaz o návaznosti Florencie na zlatý věk antiky. Naopak se však poukazuje na to, že San Giovanni byl postaven - i když s využitím římského zdiva - teprve v 6. nebo 7. století. Ve 12. století se baptisterium stalo sídlem cechu soukeníků. Cech také nesl náklady na jeho překrásné mramorové obložení zelenými geometrickými vzory na bílém podkladu. Tato ozdoba vyvolala obdiv v celém Toskánsku a byla potom napodobována na mnohých kostelech, také na florentském dómu. Mezi lety 1270 až 1300, když byl dóm opatřen nákladným cyklem mosaik, znázorňujících dějiny od stvoření světa až po poslední soud, byl vytvořen také nový interiér baptisteria a podlaha kolem křtitelnice byla opatřena znameními zvěrokruhu.
Potom došlo i na dveře, které měly předčit i bronzovou bránu dómu v Pise. To ale trvalo jen pár desetiletí, než Andrea Pisano dokončil jižní portál, na němž byl znázorněn život Jana Křtitele, ochránce města. Je to krásný příklad nejlepšího gotického řemesla, ale byly to severní a východní portály od Lorenza Ghibertiho, které o 60 let později toto téma přinesly do Evropy.
Rok 1400 znamenal předěl. V zimě tohoto roku vyhlásil soukenický cech uměleckou soutěž na výzdobu zbývajících dveří. Od uchazečům se požadovaly návrhy na téma Obětování Izáka. Dochovaly se jen návrhy Ghibertiho a Bruneleschiho. Vítězem soutěže byl r. 1403 prohlášen Ghiberti, a dějiny umění - dost váhavě označující jednoho jediného umělce za „otce renesance“- považují tento rok vyhlášení soutěže za počátek renesance.
Ghibertiho dílo nese právě nejdůležitější znaky renesančního umění: středovou perspektivu, realistické zobrazení lidského těla a návaznost na klasickou antiku. Ghiberti není autorem těchto prvků, ale dokázal skvěle reprodukovat umělecké tendence své doby. V roce 1424 dokončil severní dveře, na nichž zobrazil život Kristův. Na východních dveřích, které Michelangelo velebí jako bránu do ráje, pracoval téměř až do konce života. Pozlacené a vyleštěné musely zcela odpovídat Michelangelovu líčení.