Chlumec nad Cidlinou

Téměř při každé návštěvě některého z našich četných zámků se dovídáme, že na jeho místě původně už něco stálo, tvrz, hrad nebo mu předcházelo ještě starší osídlení. A kořením každé takové návštěvy pak bývá nějaká pověst, nebo nějaké tajemství. Ani Chlumec nad Cidlinou nás v obou těchto ohledech nezklame.
Počátky města můžeme hledat již v 8. století na důležité stezce do Polska u brodu přes řeku Cidlinu. V kronikách je psáno, že roku 1110 zde u nějakého opevněného místa uprostřed bažin zastavil český král Vladislav I. polské vojsko vedené králem Boleslavem III.
Ve 13. století se zde usadili Šternberkové, z nichž se v 1. polovině 13. století připomíná Zdeslav z Chlumce, zakladatel hradu Český Šternberk u Sázavy. Ti si tady postavili obrannou tvrz, která je doložena teprve k roku 1397. Jejich majetek sahal dál na východ, kde vlastnili Vysoké Chvojno (jižně od HK) a Holice. Po nich se tu v držení vystřídali pánové z Opočna, Půta z Častolovic a až do roku 1458 pánové z Bergova. V husitských válkách roku 1424 dobylo Chlumec táborské vojsko vedené Bočkem z Poděbrad. Poté došlo k přestavbě tvrze na opevněný hrad jako středisko rostoucích statků a v jeho držení se opět vystřídala řada majitelů. Koncem 15. stol. byla založena chlumecká rybniční soustava, která dosáhla největšího rozkvětu za Pernštejnů, kdy k panství s městečkem náleželo i 26 dalších vesnic.
Počátkem 16. stol. byl hrad přestavěn na velkou renesanční čtvercovou pevnost, obehnanou vodními příkopy, ale panstvo zde už nesídlilo, sloužila jen správě panství, které Pernštejnové potom prodali císaři Ferdinandovi I. výměnou za statky, které po nezdařeném protihabsburském povstání roku 1547 byly odňaty Hradci Králové, Chrudimi, Jaroměři a Táboru. Hrad zůstával ve stínu jiných císařských staveb a chátral až do roku 1600, kdy císařský stavitel de Filipi začal s jeho opravou. Už roku 1611 však z vděčnosti za obranu Prahy proti pasovským daroval král Matyáš Chlumec a Kolín dosavadnímu zástavnímu držiteli Václavovi z Vchynic a Tetova. A v držení rodu Kinských, jak se Vchyničtí od 17. století psali, panství zůstalo až do roku 1945.
A tady je to tajemství. Vladycký rod Vchynských pocházel z Litoměřicka a až do konce 16. století mnoho neznamenal. Díky dobrému hospodaření Radslava Vchynského rod zbohatl a tak započal jeho vzestup. Vchynští toužili dostat se do panského stavu, ale legální podmínky byly tvrdé: až do třetího pokolení by museli dávat ve všem přednost panskému stavu a při reprezentačních příležitostech chodit vždy poslední. Nechali proto vyhotovit listiny, které měly na základě podobnosti erbů Vchynských a Tetourů z Tetova dokazovat, že rod náležel k panskému stavu už v době předhusitské. Ač listiny byly jako falza rozpoznány, císař Rudolf II. je potvrdil. Panský stav je však neuznal za sobě rovné až do roku 1611.
Zakladatel pozdější rodové dynastie Václav Vchynský (1572-1626) pocházel z početné rodiny a jeho osudy jsou jsou názorným obrazem tehdejších zápasů české katolické a protestantské šlechty v předbělo-horské době. Nejprve uzavřel výhodný sňatek s Alžbětou Krajířovou z Krajku a s ní získal statky Krato-nohy a Dětenice. Získání dvou významných komorních panství, Chlumce a Kolína, bylo na pořadu jednání zemského sněmu roku 1615. Císař Matyáš darování zrušil a pro jeho údajně podloudné nabytí nechal Václava Vchynského v Kladsku uvěznit. Z vězení se mu podařilo uprchnout a po vypuknutí sta-vovského povstání se vrátil do Čech. Navenek se stavy spolupracoval a dosáhl tím vrácení obou panství, ve skutečnosti udržoval spojení s pozdějším císařem Ferdinandem III. Štýrským.
Po Bílé Hoře se znovu ujal správy chlumeckého a zásmuckého zboží. Nebylo mu vráceno panství kolínské, za které dostal náhradou vesnice náležející do té doby k Novému Bydžovu.
Osudy Václavových bratrů byly krutější. Rudolf padl v boji s Turky, Jan zemřel na útěku z tureckého zajetí. Vilém, který se roku 1628 poprvé uvádí jako Kinský, byl členem stavovského direktoria, po poráž-ce na Bílé Hoře odešel do Saska, dostal milost, byl povýšen do hraběcího stavu a obdržel konfiskované zboží svého bratra Radslava. Roku 1624 byl spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn. Zmíně-ný Radslav emigroval do Holandska a roku 1661 tam zemřel.
Na Chlumci se stal nástupcem Václavův syn Jan Oktavián a roku 1654 zahrnovalo chlumecké panství dvě městečka a 47 vesnic. Po něm zdědil majetek syn František Oldřich, povýšený již do stavu říšských hrabat. Stejně jako další příslušníci rodu byl i on činný v diplomatických službách a roku 1671 nechal provést poslední úpravy chlumeckého hradu, který od 16. století sloužil výhradně za sídlo vrchnostenské správy rozsáhlého panství Kinských.
Výrazem společenského a hospodářského postavení rodu bylo vybudování nového zámku na severozá-padním návrší za městem. Zámek, dodnes tvořící výraznou dominantu polabské krajiny a města, měl od počátku sloužit k reprezentaci majitelů. Byl postaven v letech 1721-1723 za Františka Ferdinanda Kinského (1668-1741) a na počest císaře Karla VI., který po své korunovaci v Praze navštívil jeho majitele, dostal název Karlova Koruna.
Stavební plány vypracoval Giovanni Santini-Aichl a stavbu vedl známý barokní stavitel František Maxmilián Kaňka. Zámek neměl nádvoří a paradoxně ani možnost vytápění, byl tedy v podstatě neobyva-telný. Proto záhy vznikly v jeho okolí obytné a hospodářské budovy. Z roku 1761 pochází zámecká jízdárna, neblaze proslulá tím, že v roce 1775 zde bylo po 3 týdny vězněno 400 povstalých sedláků.
K obytným účelům majitelů zámku byla přistavěna tzv. dependance či Tereziánský trakt (roku 1743 za Leopolda Kinského navštívila zámek Marie Terezie). Bratr Leopoldův František Kinský byl spoluzakla-datelem Soukromé společnosti nauk, předchůdkyně Královské české společnosti nauk.
Všichni členové rodu zastávali vysoké funkce u rakouského dvora, byli význačnými vojenskými veliteli nebo diplomaty. Zároveň panství prospívalo i hospodářsky a v polovině 18. století patřilo s 51 vesnicemi k největším feudálním celkům. Za selského povstání roku 1775 zámek nebyl vydrancován, vzbouření sedláci byli odraženi přivolanou vojenskou posilou, která pak svedla nedaleko zámku největší bitvu celého povstání.
Vedle rybníkářství vynikalo chlumecké panství chovem koní. Velký hřebčinec byl rozšířen zejména za Jana Oktaviána (1813-1896), který zavedl do východních Čech tradici parforsních honů, z nichž roku 1874 vznikl nejtěžší překážkový dostih na kontinentu - Velká pardubická steeple-chase.
Zámek sloužil i kulturním účelům. Již koncem 18. století měli Kinští svou vlastní kapelu, kterou František Kinský roku 1779 dokonce půjčil polskému králi. Roku 1818 se na zámku konalo české divadelní představení komedie s názvem Honza Kolohnát z Přelouče, kde spolu s chlumeckými studenty hrál mladý Václav Kliment Klicpera.
Do konce feudálního období se rozloha chlumeckého velkostatku příliš nezměnila. V roce 1921 měl 14675 ha a v první pozemkové reformě bylo rozparcelováno 4 800 ha. Zbytek spolu se zámkem zůstal Kinským. V době okupace byl zámek obsazen Němci a 10. prosince 1943 při rozmrazování vodovodního potrubí do základů vyhořel. Po zestátnění majetku Kinských v roce 1945 bylo započato s jeho nákladnou opravou, která se vlekla až do roku 1969.
A copak se stalo s chlumeckým hradem? Jeho majitelé v důsledku svých vysokých funkcí u císařského dvora a zejména po postavení zámku o hrad příliš nedbali a když roku 1747 vyhořel, nebyl již opravován. Jeho rozpadající se zdivo bylo postupně rozváženo a pozemek ustupoval jednak stavbám městských domů, zčásti byl využit k rozšíření panské zahrady. Poslední pozůstatky se zbytky valů byly odstraněny kolem roku 1964. Chlumecký hrad stával jižně od náměstí a kostela. Dnes jej zde připomíná jen název ulice U Starého Hradu a klenuté stavení v někdejší panské zahradě.
Všechny kdysi Kinských vesnice ve východních Čechách byly stále ještě koncem 60. let, tedy již téměř po 20 letech družstevního hospodaření, už z dálky rozpoznatelné a byla na ně radost pohledět. Nevěnčily je žádná kopřivová houští, natož skládky rezavějících zemědělské strojů a nářadí, hospodářská stavení na první pohled svědčila o pečlivé údržbě a o tom, že jejich obyvatelé nepodlehli tehdy šířícímu se všeobecnému poklesu morálky.
Zahrádkáře by mohlo zajímat, že roku 1893 zde vznikla Vackova višeň jako nahodilý semenáč višně Ostheimské, dlouhou dobu jedna z nejlepších našich odrůd. Pojmenována byla podle tehdejšího starosty obce. Vyznačuje se rannou, bohatou a pravidelnou plodností, plody má velmi dobré kořenité chuti a typická je tím, že její pecka drží na stopce. Bohužel je 100% cizosprašná a časem proto ze zahrádek zcela zmizela.
Rodovým erbem Kinských jsou tři stříbrné vlčí tesáky v červeném poli.