Ruchovci

Ruchovci
2.pol.19.století

Mladá generace spisovatelů, která začínala ponejvíce v časopisech řízených májovci, toužila po samostatném literárním vystoupení, kterým by se představila veřejnosti. Tito básnicí se scházeli ve studenstkých literárních spolcích, kde si četli a diskutovali nad svými ranými pokusy. Nejvíce přispěvatelů bylo získáno v Praze ve spolcích Oreb a Vltavan, které později splynuly v Ruchu, a pak v některých městech na venkově, zejména v Táboře. Na dvacet básníků odevzdalo své verše a Josef Václav Sládek, jeden z nich, sestavil z těchto básní almanach Ruch, který byl vydán „k upomínce na založení Národního divadla roku 1868. Na rozdíl od májovců, které spojovaly společné názory a záměry, ruchovce sdružovala hlavně napjatá atmosféra kolem roku 1868 a společné dobové zážitky, jimiž se odlišovali od májovců. Ruchovci vyrůstali v dobách, kdy se slavily velké národní slavnosti, na nichž jasál celý národ, a kdy kolem nich šuměla ušlechtilá a vzletná slova o vlasti, obětavosti a činech. S touto slavností a povznesenou náladou v srdcích vstupovali i do literatury.
Almanach Ruch obsahoval různorordé verše, lyriku i epiku hlásící se k vzorům lidové poezie, žánrové obrázky i verše, z nichž se ozýval Neruda, Hálek nebo Erben. Nejvýznamnější však byla časová lyrika vlastenecká a politická. Z veršů planul rozhořčený hněv a bolest nad stavem národa a probouzejíce národní hrdost burcovaly vzrušené naléhavým tonem k činnému vlastenectví (příkladem je Sládkova úvodní báseň Tobě).Doba vtiskal do jejich tvorby jisté charakteristické rysy, které nebyl doposud v litertuře běžné. Ruchovci se obrací do minulosti, ze které vytahují historické činny, ktré jso potřebné pro přítomnost( např. Čechova báseň Husita na Baltu). Lišili se od májovců i politickým veršem, zatímco Neruda mířil hlavně k přesvědčivým a jasným rozvedením myšlenek, ruchovci nešetřili obrazy, mnohokrát opakovali myšlenku a nevyhýbali se ani vznosným básnickým slovům. Symbolem jejich tvorba je například metafora, často abstraktní.
V dalším vývoji se však projevila skutečnost, že ruchovci vyrůstali z odlišných společenských kořenů, měli odlišné názory na svět a na politiku a proto tvořili pouze genrační vrstvu. Když ztratili prvotní nadšení, které z nich udělalo básníky, stali se z nich ponejvíce epigony, protože neměli svůj odobitý hlas, anebo se dokonce poezii odcizili úplně. Pouze dva z nich, Josef Vácalv Sládek ( v Ruchu píšei pod pseudonymem Vojtěch Černý) a Svatopluk Čech, se stali významnými básníky sedmdesátých let devatenáctého století přispívajíce do ní důležitým podílem.
Ostatní básníci Ruch měli pro vývoj poezie význam nesrovnatelně menší, byli to : Jaroslav Goll ( historik, později významná osobnost na pražské univerzitě)
Josef Durbík ( pseudonym Jan Bušil) (věnoval se filosofii a estetice) , kteří se pustili na vědeckou dráhu.
Josef Dürich (pseudonym Josef Josefovič) (aktivní staročeský politik)
Václav Šnajder ( odešel do Ameriky)
František Vlna (zapadl kdesi v Rusku) a
Bohuslav Ptačovský ( záhy zemřel) přestali psát úplně.
Někteří se pokoušeli ještě psát, ovšem bezúspěšně:
Bohuslav Čermák ( který nezanechal významnou stopu i když vydal ještě pár knížek a psal úvahy do různých novin a časopisů)
Otakar Červenka
Miroslav Krajník ( který působil i jako žurnalista)
Emanuel Miřiovský ( byl mnohostraně činný) ani
Ervín Špindler ( význačný mladočeský roudnický činitel, žurnalista a překladatel Heina)
Kromě Sládka a Čecha měli pro literaturu význam už jenom tři:
Jaroslav Martinec (vlastní jméno: Josef Martin) ( který už předtím rozvířil literární hladinu almanachem April z roku 1862, napadajícím politický směr tehdejší redakce Hlasu, a který v některých svých nových verších reagoval na neutěšenou situaci chudiny)
Ladislav Qius ( pozdější přítel Nerudův, autor řady básnických knih a přeladů a typický představitel světlých i stinných stánek ruchovskké poezie) a
František Šimeček ( osobitý básnický talent, kterký se ve svých tragicky laděných verších inspiroval vážnými sociálními problémy soudobého života a pokoušel se básnicky vyjádřit hořkost osudů prostých lidí a nenávist vůči měšťáckému světu)
Almanach Ruch měl úsoěch hlavně u mládeže – hned vzápětí se ozývaly nové básnické hlasy.
V následujícím roce vydal Akademický čtenářský spolek Almanach českého studenstva(1869), 1870 vychází druhý ročník Ruchu a 1873 třetí. Almanach Anemonky, kde byli básně mladých z jižních Čech byl vydán roku 1871. V těchto sbornícíhc se objevili další jména, z nichž v literatuře setrvali :
Eliška Krásnohorská ( druhé vydání Ruchu)
František Herites ( almanach Anemonky) věnoval se později proze
Josef Holeček ( také almanach Anemonky) věnoval se později proze
Jaroslav Vrchlický