Pedagogika, úvaha. "Český člověk jako pracovní síla korejského zaměstnavatele?"

Český člověk jako pracovní síla korejského zaměstnavatele?

Dobrá zpráva: zemědělci z Nošovic se konečně odhodlali prodat své dědičné pozemky korejské automobilce Hyundai. V Moravskoslezském regionu přibude tři tisíce pracovních míst. Podívejme se nyní na tuto radostnou novinu z různých hledisek, přímo bychom mohli říci z perspektivy různých zúčastněných na tomto mediálně vděčném případu.
Pro zemědělce zde případ končí a není posláním této práce zabývat se jejich dalšími osudy. Přímo nám zde zůstal průmyslový gigant Hyundai a jeho potenciální zaměstnanci, oněch „až“ tři tisíce lidí spasených jmenovanou firmou. Abychom nebyli nařčeni ze zaujatosti proti Korejskému poloostrovu, je třeba hned na začátku vyhlásit, že zmiňovaná firma nám zde poslouží jako příklad, není jistě případ jediný u nás a už vůbec ne v Evropě, chová-li se konkrétně koncern Hyundai chvályhodně nebo ne, bylo by téma na zcela jinou studii. Vezměme tento příklad jako typický, v této chvíli je také ještě v čerstvé paměti jeho mediální ohlas a televizní záběry šťastného (byť mírně podroušeného) domorodce, který se již chystá vstoupit do služeb jmenované nadnárodní firmy.
Hledisko průmyslové korporace je vlastně dosti prosté a jednoduše vysvětlitelné, jedná se o pouhé zpracování velkého množství dat: Vyberte mi místo v Evropě, kde jsou k dispozici dostatečné logistické možnosti, určité rozmezí vzdáleností do klíčových center, nějaká ta politická stabilita na, dejme tomu, deset let a levná pracovní síla. Když u té levné pracovní síly bude určitá kvalifikace a pracovní návyky, lze to brát jako bonus, připíšeme kladné body. Ano ano, za dva roky tady budeme potřebovat 3000 lidí. Chtělo by to samozřejmě nějakou tu vládní pobídku, to už jsou dnes učebnicové ekonomické příklady. A tu pracovní sílu prosím NE kvalifikovanou příliš. Jak jednoznačně vyplývá ze studií, které jsme si nechali vypracovat, v tomto typu výroby může efektivně pracovat pouze poměrně úzce vyprofilovaný druh pracovní síly. Pracovní úkony jsou tomu uzpůsobeny, samostatné řešení problémů se zde žádá od několika málo strategicky rozmístěných manažerských pozic. Dělníci jsou schopni optimálního výkonu pokud nebudou o své práci moc přemýšlet. Ano, je statisticky naprosto jednoznačně prokázáno, že vyšší kvalifikace než právě postačující vážně ohrožuje výsledná směrná čísla výkonu a je proto z ekonomického hlediska nežádoucí.
Tak. Ekonomie je věda jako každá jiná a je problematické jí vyčítat něco, co bychom mohli nazvat nehumánností. Ekonomové by asi protestovali a ze svého úhlu pohledu by si nejspíš svůj přístup obhájili. Nezbývá tedy než postup nadnárodních korporací stavících na zelených loukách po celém světě obří plechové boudy s životností deset let za – legitimní.
O čem však již diskutovat lze, je pravidelně se objevující volání po „dostatku kvalifikovaných zaměstnanců, které žádá náš zahraniční investor“. Opět ponecháme například politologii pátrání po směru odkud se takovéto výzvy ozývají. Případně orgánům činným v trestním řízení. Co je pro nás zajímavé, je řečený dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Zde je třeba žehrání politiků i adorovaného zahraničního investora přeložit do srozumitelné řeči:
Struktura poptávky po zaměstnancích v tomto typu továren je jednoznačná: pracovníci s kvalifikací pro jeden druh práce (strojní obsluha), pracovníci bez speciální kvalifikace (manipulace), pracovníci bez předchozích pracovních zkušeností (práce na linkách) a podobně. Uvědomme si, jaký druh práce se vlastně v tomto typu závodu vykonává: jsou to typicky montážní a kompletační linky na velkosériové výrobky. Vývoj probíhá na specializovaném pracovišti v Kanadě. Výrobní technologie je německá. Vrcholný management je z hlavní evropské centrály. Těch pět manažerů, kteří plně postačí na řízení provozu jsou známí místního zástupce investora, zlanaření od konkurence. Ti dělníci, to jsou naši učni.
„Školství považuje za svou povinnost se výrazně angažovat v přípravě absolventů pro vstup na trh práce, pro jejich zaměstnanost.“ (Vojtěch / Festová 2003, s. 31). Zmiňovaná publikace Národního ústavu pro odborné vzdělávání nám na základě velmi podrobných analýz přináší zajímavé zjištění: Pracovníků vyučených v profesích, po kterých je velká poptávka zejména u firem typu korejského Hyundai, je u nás DOSTATEK. Na co si potom božský investor stěžuje? Dále NÚOV: „V současné době v průměru asi 40% pracovníků nevykonává zaměstnání v oboru, ve kterém se připravovali.“ A v souvislosti s desetiprocentní nezaměstnaností: „Je nutné si otevřeně říct, že jde o místa, o která nemají zájem ani nezaměstnaní, což je dáno jejich nízkým platovým ohodnocením, vysokou fyzickou zátěží, (...) a často i neperspektivností podniku, který místa nabízí.“ (Vojtěch / Festová 2003, s. 32).
Hurá, sláva, ať žije Hyundai a všichni mezinárodně kvalifikovaní ekonomové. Cože? Za 8 tisíc u Hyundai? A to jako hrubého?(??) No to budu u nás na Ostravsku dělat raději ... Co vlastně?
Ano, mají to jistě ekonomové nadnárodních firem těžké, sotva opadne prvotní nadšení a domorodcům dojde, že vzývaná investice je (samozřejmě) kšeft, na kterém má vydělat investor, už aby zjednávali nápravu. Překvapivě ne cestou zvyšování platů.
Za posledních patnáct let se v České republice snížil, počet učňů o 50 %. Podle posledního průzkumu PISA skoro třetina českých učňů nerozumí psanému textu. A přesto: nemáme zde k dispozici vhodné statistiky, ale všeobecně je známo, že žádný kolaps všech možných SOÚ OÚ a podobně se nekonal. Zívající prázdnotou produkují stále ještě stovky tisíc mladých lidí, kteří se na svých státem dotovaných učilištích naučí od třídních vejlupků kouřit, chodit do hospody a kašlat na práci. Je to opravdu jenom shoda okolností, že v souladu s přáním vysněných zahraničních investorů provozujeme za peníze nás všech instituce, které naše mladé lidi spíše kazí než vzdělávají? Shoda okolností ani setrvačnost to není: je ovšem překvapení, že část politiků, tzv. odborné veřejnosti i přímo pedagogů paradoxně zastává stanovisko proti zájmům žáka. Paradoxně právě pedagogové: bezpochyby vzdělaná část populace by měla hájit to, co je v skutečném zájmu jejího žáka. Bohužel jsou případy kdy to vypadá, že shůry svého vzdělání nabytého za socialismu v blahé paměti sedmdesátých letech, shlíží pedagog na svého žáka přehlíživě. Nejsi schopen absorbovat potřebné penzum vědomostí? K soustruhu! Tvoji rodiče byli celý život v jedné fabrice? Nemohou mít potřebný rozhled, nemohou ani umět svoje dítě protlačit na „něco lepšího“? Na to my nemáme čas, my jsme pedagogové!
Byla by to skutečně devalvace vzdělání, kdyby více patnáctiletých mělo přístup ke škole s maturitou? Doslova v sázce jsou přece životy, osudy stovky tisíc lidí. Zamysleme se nad rozdílem osudu nešťastníka, kterému nezbylo nic jiného, než obsluhovat zamaštěný automat v plechové velkokrabici postavené Japoncem za městem, a osudem stejného člověka odchyceného včas a postrčeného do pozice vysoce kvalifikovaného (a placeného) specialisty na (třeba) obchod s Ruskem. Jádro problému není v „úrovni učňovské mládeže“, jádro problému je v tom, že dvě třetiny typické učňovské třídy by mohlo, kdyby dostalo šanci, dosáhnout lepších výsledků. Ne se nechat kriminalizovat od opravdového sociálního odpadu.
Problém je, kdo se patnáctiletého puberťáka ujme a postrčí správným směrem, když to neudělají jeho rodiče. Nemluvíme zde o rodinách vyloženě sociálně nefunkčních, nepřeberné množství zahozených šancí vidíme v rodinách řečených normální, které ovšem prostě nejsou dost informované. Dnešní komplikovaná doba si žádá profesionála.
Jistě, je zde překvapivě mnoho různých institucí, jenže: bude příliš provokativní otázka, jestli jsme náhodou v té záplavě fondů, evaluačních center státních i komerčních, výzkumných ústavů – neztratili toho konkrétního mládence či slečnu. Toho, kdo si sám nepomůže a shodou okolností mu nepomůže ani jeho okolí. Když to není schopen zajistit rodič, musí se toho ujmout stát. Zde není místo na poskytování proslulé erární kvality. Není to jistě jednoduchá a časově nenáročná záležitost, ale potřebná změna přístupu by se měla odehrát v první linii, tedy na základní škole. Není čas a prostředky ... Jistě. Kde by se na již tak zatíženém místě vzalo ... Ale co když prostředky by byly: z něčeho přece musí být vydržovány prázdné školy o které nikdo nemá zájem. V neposlední řadě je zde Evropský Sociální Fond a další podpůrné zdroje. Také instituce máme na světové úrovni: nechceme zde lamentovat na české školství, naši gymnazisté se jistě nemají za co stydět, odborníky a pracoviště jsou např. OECD hodnoceny velmi kladně. Ptáme se tedy znovu: Proč se v zemi jako je tato tedy staví levné montážní linky pro levnou pracovní sílu? Může si vůbec malá země v Evropě dovolit produkovat pracovní sílu na balení italských chladniček? Nešlo by s tím něco dělat? Naše nerostné zdroje nestojí za řeč, agroturistika není zaměstnání pro výraznou část obyvatelstva, nemohli bychom ještě přidat v oblasti vzdělání? Gymnazisty nám svět závidí, mohli bychom vzít trochu více za svůj i osud méně všestranně nadané části populace? Máme zde stát. Těžkopádný, pomalý, neefektivní, ale vybavený institucemi a kupodivu také kvalifikovanými odborníky. Je jen třeba otočit je a nasměrovat žádoucím kurzem. To již je, samozřejmě, práce politika. Ale to nenese rychlý obrat, chtělo by to opravdovou osobnost a řekněme si pravdu, někoho, kdo by se politicky obětoval. Efekt vzdělání se projeví až v dlouhodobé perspektivě: s politickým tlakem na tomto poli je těžké počítat, efekt 3000 (slovy třech tisíc) pracovních míst je rychlejší, v naší dvouvteřinové televizní demokracii se počítá. Že by takové téma zvedlo dostatečně slyšitelné občanské sdružení nelze očekávat. Něčemu takovému by se ovšem svým založením blížila strana Zelených. Tímto směrem ba mohla ležet určitá naděje v tomto státě. Ale nechme věštění.
Je třeba o problému neustále mluvit a připomínat jej a věřit, že bude přibývat lidí, kterým je naprosto jasné kterým směrem leží prosperita této země. Mimochodem vědí to (dokonce) i ekonomové:
„Ekonomové mívají potíže s vysvětlením toho, proč v historii některé státy zaznamenaly dlouhá období stálého růstu příjmů na hlavu. (...) Odpověď musíme hledat ve vývoji vědy a technických znalostí. (...) Aplikací vědeckých objevů ve výrobě se zvýšil význam vzdělání, zvýšila se hodnota výcviku technických dovedností a hodnota výcviku na pracovním místě. (...) Lidský kapitál můžeme vedle půdy, práce a hmotného kapitálu plným právem chápat jako další zdroj ekonomického růstu.“ (Kameníček 2003, s. 21).
Ani politici se nemusí bát, levné síly pro továrny na zelené louce bude i tak dost. Lidé, kteří nemají na víc než na balení lednic do smršťovacího igelitu, nebo na celoživotní šroubování kola na korejské auto, zde vždycky budou. Nemusí jich však být tolik.




Použitá literatura
Kameníček, J.: Lidský kapitál, úvod do ekonomie chování. Praha, Karolinum 2003.
Vojtěch, J. / Festová, J.: Vývoj vzdělanostní a oborové struktury žáků ve středním a vyšším vzdělávání v ČR a v krajích ČR a postavení mladých lidí na trhu práce. Praha, NÚOV 2003.