Jaca forever

Každý už si někdy určitě položil otázku: Jaký jsem vlastně syn? Jaká jsem vlastně dcera? Jaké jsem vůbec dítě? Mnohokrát jsem pozoroval své rodiče při každodenních činnostech, chování, myšlení atd. Proč jsme si tak podobní? A když ne podobní, tak co v tom tedy je? Moc by mě zajímalo, jestli všechny tyto věci, v nichž se podobáme, se nějakým způsobem dědí nebo jsou podvědomě odpozorované. Je budoucí osud dítěte opravdu dílem matky? Většina z nás v tom určitě kousek pravdy najde. Někdo celou pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhej bůh a někdo si zase nedokáže připustit, že by za jeho budoucím úspěchem mohla stát nedejbože vlastní matka.

A co otec? Nechtěl být přece malý Jenda jako on? A ejhle on už má chlapec poněkud jiné zájmy. Co se to stalo? Na co chudáček tatíček zapomněl? Co zanedbal nebo co dokonce přehnal? Co klučinu přimělo raději se venku flákat s kamarády, nosit špatné známky, začít kouřit a v neposlední řadě ještě požívat ony proslulé alkoholické nápoje? Existuje mnoho různých vysvětlení, které si samy děti nechávají přece jenom pro sebe a nerady se s něčím takovým svěřují. Je to přece jejich věc ne,jak by samy řekly. Jenže chudák maminka s tatínkem mají takový strach, tolik se snažili vychovat z něj to nejhodnější a nejpracovitější dítě. Ale bohužel děti nejsou na baterky, jako náš oblíbený panáček Duracell, který neodmlouvá, neskáče vám do řeči a většinou udělá, co se po něm chce. I když se ovšem mezi dětmi najdou i tací, kteří tyto věci splňují do puntíku. Časy se ovšem mění a zakázané ovoce vždycky nejlíp chutná. Jako kdyby mu maminka neříkala. Nedělej tohle, to zas můžeš, choď tam, tam zase ne, přijdeš v tolik, v tolik zase nemůžeš atd. Nikdo to nemá rád a už vůbec ne děti. Chtějí si přece dělat, co chtějí. Chodit si domů v kolik chtějí, kamarádit se s kým chtějí a vychovávat by se taky přece chtěly samy. Jenže to nějak nejde. A ty 2 osoby, nazývané rodiče, ke kterým vzhlíží s respektem a důvěrou, pro ně stále představují nepřekonatelnou překážku, které se po dovršení 18 let rychle chtějí zbavit i když většina z nich stejně ještě nějaký ten pátek u milované maminky zůstanou. Je s podivem, jak na to s odstupem času všichni rádi vzpomínají s úsměvem a dobovými fotografiemi v rukou.
Splňují matčina očekávání ve škole, sportu či v chování? Zřejmě ne na 100 %, ale je to přece náš milovaný Honzík, do kterého vkládáme tolik nadějí, že se přece jenom polepší a vyroste z něj chlap jako hora. Ať už to dopadne jakkoliv, je to přece náš vlastní syn, kterého jsme vychovali s tím, že nám bude dělat nic než radost. Chudáci to naivní rodiče. Jako by si nezkusili jaké je to být teenagerem. Přece mezi dětstvím a dospělostí existuje ještě jeden svět – puberta. Právě tam se mladí lidé začínají zajímat, o co se doposud nezajímali? Právě proto dělají věci, které dříve nedělali.
Velmi často taky zapomínají, že rodiče jsou tu hlavně pro ně, ať už je to ta hrozná matka, která všechno zakazuje, aby mohla ostatní dovolovat, ať už je to ten nudný otec, který se pořád opakuje, ať už je to bratr, který je 100 let za opicemi, a nebo ať už je to sestra, která jim tak nerozumí. Většina z nich se už neuvěřitelně teší, až si půjdou svou vlastní cestou a nebude jim už nic bránit v tom, co je jim nejbližší.
Kam ta dnešní mládež spěje? Je vůbec slušná? A jakými směry se bude ubírat dál? Nad touto otázkou by se měli pozastavit především lidé tak pohrdající teplem rodinného krbu.
A jak už to tak většinou bývá, rozjetý vlak s těmito lidmi bohužel nelze zastavit. To, co dnes považují důchodci za neslušné a vulgární, se děti školního věku nezdráhají ve slušné společnosti vyslovit nahlas. Samozřejmě nemůžeme takto soudit všechny a taky je na místě říci, že takoví všichni nejsou. Většina z nich si plně uvědomuje, že ta starostlivá maminka, která jim dala právo na život tady nebude přece věčně a je třeba si ji vážit. A ten ještě starostlivější tatínek, bez něhož by synáček nespatřil světlo světa, by pro svého synátora udělal snad všechno, samozřejmě v mezích zákona ČR. A že se jednoduše na své opatrovníky, ať už si tuto úlohu, stát se jimi, zadal kdokoliv,může bezpečně spolehnout. Proto si myslím, že budoucí osud dítěte není vždycky dílem matky. Ale třeba se pletu.