Kulhavý poutník

O knize Kulhavý poutník
Autor se prostřednictvím krátkých textů, básní a apokryfů dotýká samotné podstaty lidského bytí a života, přemýšlí o tom, jaký má lidská existence a celý svět smysl. Kromě těchto otázek, z jejichž zodpovídání je cítit velká existenciální úzkost a neodbytné, nekonečné pochyby, se zamýšlí i nad konkrétními aspekty života: prací, spánkem, láskou k ženě a dětem...

O tom, kdo to je Kulhavý poutník?
Kulhavým poutníkem je každý z nás. Přesněji řeceno, duše nás všech má v sobě Kulhavého poutníka a v některých okamžicích lidského života se mu velice podobáme. My totiž stejně jako on, putujeme po světě bez toho, abychom s konečnou platností poznali klid a spokojenost, bez toho, abychom dosáhli konečného a definitivního poznání. Jdeme po cestě, která je někdy radostná k zbláznění a jindy naopak tak smutná, že se tento smutek dá jen těžko vtěsnat do významů všech lidských slov. Nevidíme přitom za horizont, nevíme, zda se za něj někdy podíváme a nemáme ponětí ani o tom, jestli má naše pouť smysl a cíl. Nevíme, zda je smyslem a účelem cesta samotná. Víme jen jediné, na konci bude smrt, stejně platná pro každého. Kulhavý poutník se cítí, jako by mu někdo dal složitou, tu nejsložitější hračku, hlavolam života, a nejen, že mu chybí návod, jak ho složit, nikdo se ale ani neobtěžoval s tím, říci mu, co s ním má dělat. Zahodit ho? Rozebrat na díly? Vejít do bludiště a zatáčet jen doleva? Sbírat zlatá zrnka, která jsou tam rozsypaná po zemi? Začít kutat do stěn, kde tuší zlaté žíly? Mluvit s lidmi? Snažit se je pochopit? Jen jednoho z nich? Co z toho má smysl?
Každý z nás je, stejně jako Čapkův Kulhavý poutník, nedokonalý a křehký. To, že poutník napadá na jednu nohu vyjadřuje metaforou omezenost a křehkost každého člověka. A také velkou bolest. Pro toho, kdo kulhá, není cesta snadná ani rychlá, putuje s obtížemi a pomalu, to ale neznamená, že ze své cesty nemá radost. Nemá ji ale pořád, není opojen větrem ve vlasech a vůní letního nebe, spíš se dívá pozorně kam šlape a přemýšlí, jestli nepolámal moc stromových kořínků a co ho čeká za další zatáčkou.
Jeho kulhavost je také vyjádřením jeho lidskosti. Vždyť jen lidské vlastnosti dokážou být tak dojemné jako snaha poutníka, který má jednu nohu zchromlou.
Další věc, která je charakteristickou pro Kulhavého poutníka je kromě jeho nejistoty a pochybování také jeho okouzlení životem: "Chci být šťastný, volný, dobrý, užitečný v celku. Kulhavý jsem, pravda, ale zdá se mi, že sudičky na mně nijak nešetřily. Dostalo se mi až příliš štědře dvou darů: až přílišného daru odpírati, chci říct nesouhlasiti, a až přilišného daru být okouzlen."

O psaní
Josef Čapek se ve své knize zamýšlí také nad smyslem psaní. Za vším, co napsal, zní spodní akord pochybností: Bude mít, to co já cítím také smysl pro někoho jiného? Na několika místech knihy opakuje to, že píše, jako se křiví větve stromů. Ne tak, jak rostou přirozeně a nenásilně stále výš k oblakům, ale jak se křiví. Jak je pokřivuje počasí i nedostatek vláhy, ptáci, kteří na nich stavějí svá hnízda a přesto stále směřují tím správným směrem, směrem ke Slunci.

O sobě samém
S velkou pokorou a uvědoměním všech souvislostí uvažuje Čapek o tom, kým vlastně je, čím se za svůj život stal: "Mohl jsem být ze slepé náhody ledasčíms, na co bych se hodil i nehodil - ladacos jsem dělal, o všelikos se pokoušel, také jsem se celý život vydával za umělce. I hleďme - snad za spisovatele? To ne, kdežpek by - Nejspíš jsem tak trochu hudebníkem. Skladatelem? Jakýmpak skladatelem? Jen tak - takovým tichým nadšencem - hudebním posluchačem."Přemýšlí také o tom, že plachý člověk plný pochybností by se neměl stávat novinářem, protože bude muset zaplatit bolestí. Přiživovat se na veřejnosti, jak říká Čapek, je jednodušší pro někoho, kdo si je sám sebou jist a možná je dokonce i na sebe pyšný.

O tom, jaký je můj názor na knihu Kulhavý poutník
Myslím si, že Čapek přemýšlí nad otázkami, které se týkají úplně každého z nás a jen ten, kdo má srdce okoralé a zkostnatělé, jejich naléhavost neslyší.