Krajina, kterou jsem si oblíbil

Popis: Krajina, kterou jsem si oblíbil.

Krajina, kterou budu popisovat, znám už od útlého dětství, poprvé jsem její krásu zažil snad už o prázdninách mezi první a druhou třídou základní školy. Jezdili jsme sem poté s rodiči každoročně na prvních 14 dní letních prázdnin.

Tento nádherný kraj začíná za posledními těžními věžemi Příbramských rudných dolů, které se táhly od Příbrami až do obce Bohutín, za kterou pozvolna začíná oblast Třemšínska. Pokud pojedeme od Prahy a projedeme již zmiňovanou Příbramí a Bohutínem, následuje obec Vranovice, která už je celá ve stylu tamější třemšínské architektury. Za Vranovicemi začíná menší náhorní plošinka, ze které jsou přes rožmitálské údolí vidět hřebeny kopců, které z druhé strany uzavírají tuto nádhernou oblast.

Pokud se zahledíme na pravou stranu, uvidíme ještě vyšší hřebeny brdské pahorkatiny. Nejvyšší horou je Tok, který je celý ve Vojenském výcvikovém prostoru Jince a tím pádem je nepřístupný. V posledních letech je tento prostor po dlouholeté odmlce od opuštění sovětských vojáků opět aktivní a vstup do těchto končin je místy životu nebezpečný, protože jsou zde různé střelnice. Tvrdí se, že zde byla i nukleární sila. Nejznámějším vrcholem na této straně je ale kopec Praha, který je plně využíván armádou, a proto je též nepřístupný. Slouží pouze vojenským účelům a nejsou na zdejší věži ani civilní radiokomunikační zařízení, kromě pár meteorologických stanic, které jsou spíše výjimkou.

Pokud náš zrak sklouzne na levou stranu, uvidíme nedaleké město Březnice, které je známé především díky svému nádhernému zámku na okraji města, dále nesmíme zapomenout na Vysokou u Příbrami, kde žil Antonín Dvořák v nádherném zámečku za vsí. Dnes slouží jako malé muzeum jeho přítomnosti v tomto kouzelném kraji. Pakliže by nás nohy zanesly dále do lesů, určitě nemůžeme minout Rusalčino jezírko, u kterého rád odpočíval.

Tímto směrem se také nacházejí zatím funkční, ale i už dávno zavřené kamenolomy, ty zavřené se po svém zatopení staly oblíbeným koupalištěm s průzračně čistou, ale také ledovou vodou. Použít se dají jen opravdu za velkých letních veder.

Budeme-li pokračovat dále po silnici okolo malé vísky Hoděmyšl, dorazíme do hlavního města této krajiny. Město nese název podle kousek vzdáleného vrcholu Třemšína. Rožmitál pod Třemšínem byl už kdysi důležitou obchodní křižovatkou a dodnes je důležitou křižovatkou mezi Plzní, Táborem a mezi Příbramí a Nepomukem. Město, když sem se v něm poprvé objevil bylo dokonale zdevastováno zkázou socialistické architektury, ale dnes už obléklo nový kabát a stalo se z něj malebné a tepající srdce místního kraje. Místní lidé jsou hrdí na své spoluobčany, kteří se zapsali do dějin, jako třeba Eliška Rožmitálská, které každoročně pořádají velké slavnosti s poutí, hudbou, průvodem a vystoupení místních uměleckých spolků.

Ještě více však toto městečko proslavil Jan Jakub Ryba, místní učitel, který už od dětství vedl nešťastný život nepochopení ostatních. V místním kostele složil a také poprvé představil Českou Mši Vánoční. Za jeho časů byla však nedoceněna jako všechno jeho snažení, a proto se rozhodl pro sebevraždu. Tu spáchal za nedalekou Voltuší v lesích pod vrchem Štěrbina. Lidé mu v čase pochopení jeho práce postavili na tomto místě mohylu a stal se poté nejslavnějším obyvatelem města. Dodnes nese jeho jméno místní škola, tak i různé kulturní a umělecké kroužky.

Nad místním rybníkem také nalezneme místní zámek, který je architektonicky podobný Březnickému, ale už dávno upadl v zapomnění, a proto beznadějně chátrá, město je malé, a proto nemá v rozpočtu dostatečné finance na jeho celkovou opravu. Snaží se ovšem zachránit, a tak nedávno dostal novou střechu a jedno křídlo už se také proměnilo v něco, co připomíná zámek. Pod zámkem se rozprostírá park, kde se často schází místní šermířský spolek a mnoho ostatních obyvatel sem chodí relaxovat.

Můžeme se vydat po hrázi rybníka a starým stromořadím, které ho obepíná kolem jeho západní strany. Pokud tak učiníme, přijdeme do Starého Rožmitálu, který se jeví spíše jako předměstí, ale místní lidé ho berou jako samostatné město. Už z dálky je vidět místní kostel, který je také velmi starý, dlouho nebyl udržovaný, ale nedávno prošel rekonstrukcí a svítí nad městem.

Budeme ale pokračovat dál směrem na Nepomuk a po projetí Voltuší dorazíme na vrcholek, za kterým odbočíme ze státní silnice a budeme pomalu sklouzávat do nádherného údolí. Po levé straně se tyčí posvátný vrch Třemšín a vedle Hengst. Tento závěr cesty je úchvatná podívaná jak v létě tak v zimě. V zimě se vždy tato středočeská krajina mění skoro až v alpskou. Autem pomalu sjíždíme okolo dvoumetrových sněhových bariér, které vítr nafoukal z blízkých polí. Pak se ale rozevře v celé kráse srdce krajiny. Přímo před námi se objeví Třemšín, který v letních ránech bývá v mlžném oparu jak se sráží mlha v okolních lesích. V zimě je to jen bílá čepice v záplavě bílé potopy.

Při pohledu napravo vidíme další část hřebene, který se táhne ve vojenském prostoru, za touto přírodní bariérou se rozléhají bažinaté oblasti ve středu s Padrťskými rybníky, na kterých díky své nepřístupnosti hnízdí černí čápi a mnoho dalších živočichů, kteří jsou zde dokonalou přírodou chráněni před lidmi. Pokud se člověk dostane až sem, zažije opravdový ráj na zemi jak pro cyklistiku tak pro pěší tůry. Tento koneček prostoru již není tak dobře hlídaný, ale přesto je velmi nebezpečný, protože i zde jsou aktivní vojenské stavby.

Konečně vjíždíme do nejkrásnější vsi na světě. Tento puntík na mapě se nazývá Hutě pod Třemšínem. Vesnice má všechny důležité části pro svou funkci: Hasičárnu, pilu, hájovnu, náves s autobusovou zastávkou, rybník s domkem porybného a samozřejmě hospodu. Ta se stává centrem dění v různé důležité dny. Počínaje Čarodějnicemi a konče Silvestrem. Za vsí je také kemp, který je poslední útočiště civilizace, protože pak začínají desítky kilometrů lesů, pasek, kopečků i kopců. Pokud tyto lesy dobře znáte najdete zde i takové části, které vypadají jako úplně v jiných krajích. Najdete tu kamenné moře i rašeliniště jako na Šumavě, vrcholky hor jako v Krkonoších i husté pralesy jako na Boubíně.

Ve vsi zanecháme auto a budeme muset pokračovat pěšky. Od místní hájovny kam je z hlubokých lesů sveden pramen průzračné a osvěžující vody vyrazíme po červené značce Knížecí cestou na vrchol Třemšín. Cesta je dlouhá asi 4km, ale je nekonečná, protože vede převážnou většinu své délky stále rovně do prudkého kopce a jediná zatáčka přichází kousek za půlkou kopce. V létě tuto cestu lemovanou vzrostlými stromy obdivují turisté, ať už jdoucí pěšky nebo jedoucí na kole. Lesy tiše šumí a posílají svou ozvěnou váš tlumený hovor dál a dál. Čím více se noříme do hloubi lesů a zároveň stoupáme jak k nebeské bráně tím více se z lesa stává prales. Po 3 kilometrech dorazíme k Třemšínské boudě, kde je vždy na Novoroční pochod kontrolní stanoviště, kde je k dostání doklad o úspěšném zdolání tohoto výstupu.
V zimě se na tento pochod vydávají lidé z širokého okolí, mnoho lidí se zdraví a přejí si potřesením ruky či polibkem mnoho štěstí do nového roku. Tohoto výstupu jsem se letos zúčastnil již podruhé, protože s rodiči jsme sem na Silvestra nejezdili, ale nyní s kamarády a kamarádkami ať už z okolí nebo z Prahy si jiného Silvestra neumím představit.

Od Třemšínské boudy je to ještě 1km prudkého výstupu na samotný vrchol. Cesta už není asfaltová, ale jen kamenitá stezka, kterou vyjedou jen některá auta. Vpravo je k vidění druhá Čertova stěna, která je vlastně severní stranou samotného vrcholu. Nyní se dostáváme ke kapličce na vrcholu kopce. Odtud můžeme pokračovat na pozůstatky hradiště. Přejdeme zbytky kamenného mostu a dostáváme se dovnitř bývalého hradu. V jeho středu stojí dřevěná rozhledna, která je už ale přerostlá stromy, a proto nabízí pouze omezený výhled. Na podzim, když opadají stromy je ale docela slušný výhled.

Tímto jsme se dostali na vrchol a také do středu nejkrásnější krajiny na světě, pozorně se rozhlédněte okolo a po vstřebání můžete pomalu sestoupit ke zpáteční cestě.