Moon River-vypravování

Hladina řeky se stále třpytila a na některých místech byla zamrzlá. Kolem dokola vše skryl do bílé peřiny sníh. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tento jev nemůže být skutečný, když vypadá tak dokonale. Dokonale mohou přeci vypadat jen umělecká díla, tedy měli by.
Ustoupila jsem od břehu řeky a stále v ní viděla jak se nahoře na tom tmavě modrém nebi lesknou hvězdy a měsíc je mezi nimi jako nějaký král nebo císař. V tuto pozdní hodinu byl břeh kolem řeky prázdný, nikde žádní lidé, to mi naprosto vyhovovalo. Měla jsem klid na to, abych si v soukromí mohla vychutnat pohled na tuto nádheru. Procházela jsem se stále dokola kolem „mé měsíční řeky“. Zima každým dnem přituhovala, já jsem mráz samým úžasem ani nevnímala. Sešla jsem po schůdkách a začala jsem se stále více vzdalovat od břehu řeky. Naposledy jsem se otočila, když tu jsem spatřila o kus dál na sněhem zapadlé lavičce opuštěného člověka. Seděl tam shrbený a světlo z lampy od silnice na něj jen stěží dopadalo, nepatřím rozhodně mezi nějaké lidumily, ale nedalo mi to a své kroky jsem nasměrovala k tomu neznámému opuštěnému člověku. Mé stopy zůstávaly ve sněhu. Došla jsem až k té lavičce a stoupla jsem si vedle toho člověka, byl to muž a odhadovala jsem, že nebyl příliš starý. Opatrně jsem ho oslovila: "Pane, proč tu v tomto nečase sedíte na sněhem zapadlé lavičce?". Čekala jsem na jeho reakci. Muž zpočátku vypadal, jako by mě snad ani neslyšel, pak se na mě náhle podíval a prohlížel si mě. Není ani divu, jeho se ptám, co tu v tom to nečase pohledávám, ale sama se tady jako jediný blázen procházím. Pak jsem slyšela zakašlání a kupodivu příjemný hlas. "Je tu krásně, že ano? Jak je jen možné, aby mohlo něco tak úchvatně vypadat za každého počasí? Ať je zima, léto nebo podzim, zde u řeky je stále na co se člověk může dívat." Pozorně jsem naslouchala tomu neznámému a přemýšlela o jeho slovech. "Ano, máte zajisté pravdu, taky mám toto místo ráda za každého počasí." Žádná jiná odpověď mě v tu chvíli nepřišla neutrální než tato a naléhat na toho člověka, aby mi řekl proč zde vysedávat se mi moc nechtělo, chystala jsem se k odchodu, když tu jsem zaslechla znovu ten příjemný hlas, který přese všechno zněl smutně. "Za pár dní budou Vánoce, máte je ráda?"
Ta otázka mě velice zaskočila, zastavila jsem se a pohlédla zpět na toho muže. "Mám ráda Vánoce, ale jen někdy, když jsem byla malá tak pro mě byli nádherné, čím víc let mi však bylo postrádali pro mě kouzlo, možná to bylo mou rodinnou a stále je. Přes všechno mě ale vždycky budou sbližovat s příbuznými. Proto je mám ráda." "Rodina, taky jsem kdysi jednu míval…" Jeho hlas vyzněl do ztracena, začala ve mně narůstat zvědavost, co je ten chlápek zač. A tak jsem neodolala nutkání zeptat se ho na všechno, co jsem chtěla. "Jak to, že míval?"
Dlouho vůbec neodpovídal a díval se na odraz měsíce v polozmrzlé řece.
"Nevím, jestli je správné, říkat cizímu člověku své problémy, zejména tak mladé holce, jako jsi ty, která má ještě všechno před sebou."
To, co řekl se mě velice dotklo, ale nedala jsem se. "Dobrá, tak si tu mrzněte klidně sám a ta “holka“ půjde tam, odkud přišla!" Odvětila jsem ledovým tónem. Ten muž se zvedl a přišel blíže o pár kroků, ale jeho zrak stále upřeně pozoroval řeku. "To se máš, alespoň víš, kam jít a máš se na co těšit." Vůbec jsem mu nerozuměla. Ten muž mě obešel a vydal se po chodníčku, běžela jsem za ním a dohnala jsem jeho rychlou chůzi (tedy pro mě byla rychlá v mém kabátu se docela špatně dělají velké kroky). "Vůbec nerozumím tomu, co mi říkáte, nemáte rád Vánoce a neřeknete proč, naopak si nejste jist, jestli je vhodné mi sdělit problémy, co máte.
A jen tak prohodíte, že jste kdysi míval také rodinu, v tom aby se čert vyznal." Už jsem se doopravdy rozčílila. Toho chlápka to ale očividně nevyvedlo ani trochu z míry a stále šel volným krokem. "Dobře, tak já ti povím, proč jsem míval rodinu, ale předem tě varuji před nějakou lítostí, tu si schovej pro někoho jiného o tu já nestojím." Mlčky jsem přikývla.
"Bylo mi pětadvacet, když jsem se ženil a během tří roků se nám s manželkou narodili dvě děti. Všechno bylo fajn, měl jsem práci, bydleli jsme v paneláku a chtěli jsme si vzít úvěr na nový dům. Měli jsme s manželkou tolik plánů – já měl tolik plánů a všechno by bylo doopravdy báječné…" Jeho hlas zas utichl, dával si s odmlkou na čas. Netrpělivě jsem vyčkávala, až začne vyprávět dál svůj příběh. "Den před Vánocemi manželka s dětmi jely k babičce a dědovi. Bylo náledí a ten rok hlásili jednu autonehodu za druhou. Jela po dálnici a do jejího auta narazil nějaký chlap, co dostal smyk, on autonehodu přežil, ale manželky auto vyletělo úplně pryč ze silnice, jak do nich narazil ten chlap plnou rychlostí. Nikdo z nich nepřežil, kromě toho chlapa jeho jméno si pamatuji dodnes, ale čert to vem! Měl jsem všechno a nemám nic. Toho roku jsem na Štědrý den pohřbíval jak ženu, tak i své dvě děti. Přitom jsem jim koupil krásné nové hračky a po novém roce nám měli dostavět dům, teď mám dům, ale nemám rodinu. Už chápeš? Od té doby trávím dny před Vánocemi večerními procházky, než být sám v prázdném domě."
Ano, už jsem chápala a měla jsem co dělat, abych se tam nerozbrečela. Zatímco jiní lidé se těší, tak tenhle muž o dny, které by měli být pro každého plné radosti a klidu, prožívá hotové peklo. Zlomek vteřiny mu změnil od základů život a on žije v prázdnu. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu jsem ho velice chápala.
Svou lítost jsem nesměla projevit, to mi přeci řekl předem, nevěděla jsem jak mám reagovat, žádná slova útěchy nemůžou zmírnit jeho bolest, kterou v sobě nosí několik let od té události.
A tak jsem šla jen vedle toho neznámého a přemýšlela, jak je k některým lidem život nespravedlivý. Někdo se raduje v rodinném kruhu u stromečku – jako já – a někdo prožívá hotové peklo. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné. Kladla jsem si otázku, jestli mě k mé smůle někdy něco takového také potká a vroucně se modlím, aby se mi toto neštěstí nepřihodilo. Do tohoto večera jsem si neuvědomovala tuto reálnou skutečnost a její poznání mě zbavilo dočasně veškerých iluzích (tohle tedy budou doopravdy vydařené Vánoce).
Není tedy pro mě nic lepšího a šťastnějšího než to, že všichni moji blízcí jsou o Vánocích se mnou a já vím, že je stále mám na blízku a nemusím se dívat na prázdnou místnost s rozsvíceným stromečkem a stínem na duši. . .
Dvě postavy se po chodníku vzdalovaly od řeky a jejich kroky tlumil sníh. Všude kolem bylo ticho a jen sem tam byl slyšet vítr a nějaké auto. Začal padat sníh a všechno kolem ozářila městská vánoční výroba.

S pozdní hodinou, slyším hlasy znít,
a vytrácet se dětský smích.
A s nekonečnou vidinou, že někdo přestal snít,
poznávám, jak moc je hrozné něco mít a záhy nemít nic.