Proměna zahrady během ročních období.

Konečně jsem tady! Na nejúžasnějším místě světa, sedím tu a dívám se na múzou rozkvetlé stromy a květiny. Nemohu tomu uvěřit, mé přání se mi vyplnilo. Je to poprvé v životě, co vidím něco tak nádherného a podmanivého. Cítím tu omamnou vůni a nechci nikdy na tu krásu zapomenout. Posadila jsem se do nádherně nadýchané trávy. Stále jsem svým zrakem pátrala po té kráse, která se mi naskytla přede mnou.

Vůně květin, mě zcela pohlcovala, prozpěvující ptactvo na stromech mě uklidňovalo. Vítr, co vál kolem mi přišel osvobozující. Jako by mě zbavoval emocí a dával volnost. Lehla jsem si a na chvilku zavřela oči. Byl to opravdu úžasný pocit. Připadala jsem si tak, jako ještě nikdy předtím, tak nespoutaná, uvolněná. Neumím lépe vyjádřit své pocity a popsat, co se ve mně odehrává. Náhle mě přemáhá únava . . .
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale byl to velice příjemný zážitek. Zvedla jsem se a viděla před sebou stále tu nádheru, která mě obklopovala, než jsem podlehla únavě. Odešla jsem na chvilku do svého domu. Když jsem se vrátila, zahlédla jsem u rozkvetlého leknínu poskakovat dva malé ptáčky. Vypadalo to, jako by se hádali. V duchu jsem se tomu musela pousmát. Sedla jsem si na houpačku a v ruce držela knihu, opodál na stolku ležela konvice s čajem. Vztáhla jsem pro ni ruku a nalila nápoj do keramického hrníčku.

Přemýšlela jsem, jak dlouho může takový obyčejný člověk oddalovat své problémy. Jestli by nebylo lepší utéci, někam hodně daleko. Ale když se nad tím vším tak zamyslím, tak útěk by nebyl zrovna vydařená volba. Mé myšlenky se pohupovaly jak na nějaké loďce, co se potácí na moři. Když jsem se rozhodla odletět sem, do téhle přenádherné země, tak jsem si byla jista, že se mi po mé rodné vlasti stýskat nebude. Ale velice jsem se zmýlila.

Neuplynulo ani pár měsíců a myslím na domov, krásný rybník a na to město, co je v sobotu opuštěné. Byl to můj sen, žít v Irsku, tady, kde je tolik inspirace pro rozvíjení mé spisovatelské vášně a představivosti! Ale nepočítala jsem, že by se mi mohlo zastesknout po minulosti. Nevím, o čem bych zde vlastně měla psát, jelikož je tu tolik podnětů pro psaní, a zároveň zde není nic, co by doma, v rodné zemi, nebylo.
Snad bych mohla psát o zahradě?

Je jak zakletá a schovaná do hedvábí. Vypadá, jako nádherné zjevení, skoro jako z nějakého obrázku, tak neporušená. Dokáže člověka nabít neuvěřitelnou energií.
Mění se pokaždé, jak mávnutím kouzelného proutku, a vždy vypadá dokonale.
Vtáhne vás do své vlastní říše. Jak to jen může dokázat?
Tato zahrada je jediná oáza pro mě, mou duši a mysl. Ale nejen zahrada je tím jediným, co dokáže člověka zaujmout. Také prostorný dům, který k ní patří.
Obklopen květinami vypadá důstojně. Celý tento objekt má svou duši. Každý, kdo vstoupil na jeho terasu a viděl to, co právě já nyní před sebou, tak musel vydechnout úžasem. Strom, jenž kdysi kvetl, vypadá v létě jako já. Je ustálený jen na jistý čas. Jakmile nastane léto, vypadá rozverně a hravě.
Díky němu se mění i voňavé rostliny a veliký leknín se zbarvuje jako přelétavý motýlek. Je to velkolepá podívaná!
Přivádí vás ke spánku. Celé to prostředí, v němž se nacházíte. Kus té zahrady je jako by ve vašem srdci a snaží se vám to dát každým momentem, každou květinou a stromem najevo.
Ačkoliv, jsou i měsíce, kdy vše utichne. Pak padne všude kolem hustá mlha, která zahalí každý kousíček té měkké země. Všechno se mění tak náhle posmutní. Zahrada pak upadá do melancholie a přináší ponuré nálady pro její obyvatele.
Najednou se změní v něco chladného a nedostupného, jako by chtěla dát najevo, že i ona se dokáže sama bránit. Dokonce se zdá, že je velice náladová. Ale není tomu tak, ona se pouze přizpůsobuje okolnímu vlivu.

Když ji pohltí zcela krutý mráz, stále je na ní znát, že se nebojí. Ona velice dobře ví, že jak pomine krutá zima, stane se z ní zase ta křehká, krásná, rozkvetlá, veselá a podmanivá zahrada. A nemýlí se, má totiž naprostou pravdu. Jakmile zima odchází, její srdce se zas dere na povrch a na stromech a na keřích růží je vidět její nový život. Vypadá pak naprosto dokonale a šťastně. A já si díky ní také tak připadám.
Je to koloběh, který se každoročně opakuje a ona nad tím vším vždy vyzraje.A jak slunce ráno vyjde, ona si s ním pokyne.
A jak večer vyjdou hvězdy, ona zas pomine. Je jak písek na poušti je jak voda na souši. Je jak stín mého já, je něco, čím chci být i já. Že by právě to byla ta vytoužená zahrada? Ano, tak nějak vypadá. Je jak zvíře a člověk, cítí, vnímá a odpovídá. Je jen na každém z nás, jestli ji budeme naslouchat, když k nám promlouvá a nebo ne. Zahrada je jako stavba, co dlouho stojí na tom kopci a vítr do ní naráží, ale stále bez šancí. Ale každá stavba jednou podlehne a kdy podlehneš ty? Má zahrado? Budeš tu stát, až se jednoho dne k tobě zas vrátím? Až se mi zas po tobě zasteskne a nebudu toužit po tom mém rybníku? Uvidím tě? Nepřeji si, abys mě opustila, chci abys žila – kvetla stále, jako ty roky předtím. Doufám, že si to budeš pamatovat. . . Protože já se určitě jednou vrátím!